Letošní zimní olympijské hry jsou téměř u konce a jejich pořadatelé slaví úspěšný průběh. Někteří z nich však mohou mít dobrou náladu dlouhodobě – vydělávají totiž více než řada nejlepších sportovců i dalších dobře placených lídrů neziskových organizací.
Začněme však tím, odkud se jejich peníze berou. Mezinárodní olympijský výbor je sice neziskovou, ale rozhodně ne chudou organizací – například jen za období od roku 2017 do roku 2021 získal na prodeji vysílacích a marketingových práv 156,6 miliardy korun.
Ty dohromady činí 91 procent příjmů výboru, přičemž za zbytkem stojí prodej dalších práv a nespecifikované „jiné zdroje příjmů“. Když se sečtou, vydělal výbor za období 2021 až 2024 159 miliard korun, tedy téměř čtyřicet miliard ročně.
Do toho se nicméně nezapočítávají lístky. Přestože výbor s jejich prodejem pomáhá, a jen na letní olympijské hry v roce 2024 jich udal 9,5 milionu, peníze z nich k němu neputují – ty získává hlavně pořadatelské město, aby se organizací her příliš nezadlužilo.
Tento měsíc pak výbor ve spolupráci s poradenskou společností PwC oznámil, že za neolympijský rok 2025 jeho výdaje převýšily příjmy o více než osm stovek milionů korun. A to přesto, že získal 13,4 miliardy korun.
Ani přes horší rok však výbor nestrádá. Po olympijských hrách v Paříži byl v zisku o 23,4 miliardy korun a zároveň má 105 miliard korun v krátkodobých a 39 miliard korun ve stálých aktivech. Jeho závazky přitom činí třicet procent této částky.
Získané peníze pak organizace rozděluje modelem 90/10 – tedy devět z deseti získaných korun přerozděluje do sportovních hnutí.
„Každý den Mezinárodní olympijský výbor rozděluje po celém světě částku v hodnotě 4,7 milionu dolarů na podporu sportovců a sportovních organizací,“ stojí na jejím webu. To v přepočtu činí 97 milionů korun.
Největší část z této sumy jde na podporu měst, která finančně náročné hry pořádají. Například při letních olympijských hrách v roce 2024 takový příspěvek činil 35 miliard korun, na ty v Los Angeles v roce 2028 to pak má být 37 miliard korun.
Jak to však u olympiád bývá, i v otázce peněz jsou zimní hry na druhé koleji – na ty letošní milánské výbor přispěl devatenácti miliardami korun. To je však i tak o devět set milionů korun více, než dal v roce 2022 na zimní olympiádu v Pekingu.
Výbor však podporuje také mezinárodní sportovní federace, Olympijský a paralympijský výbor, program Olympijská solidarita na podporu konkrétních sportovců či národní olympijské výbory.
V zájmu férovosti her také financuje polovinu rozpočtu Světové antidopingové agentury. Tento příspěvek letos výbor navýšil o deset milionů korun, aby zajistil „aktivní spolupráci“ při vyšetřování Ruska, kterému již za doping vzal desítky medailí.
Zbylých deset procent získaných peněz jde na provozní výdaje, které podle výboru „samy o sobě přinášejí prospěch celosvětovému sportu“. Meziročně přitom stouply o 344 milionů na 4,4 miliardy korun, což podle něj „z velké části způsobila inflace a silný švýcarský frank vůči americkému dolaru“.
Podle posledních dostupných dokumentů z roku 2024 pak olympijská komise eviduje mzdy, náklady na sociální zabezpečení a penze pro zaměstnance ve výši více než pěti miliard korun, což byl nárůst oproti roku 2023 o téměř 1,7 miliardy korun.
Z oficiálních dokumentů pak víme, i kolik šlo tehdejšímu prezidentovi výboru Thomasi Bachovi – 7,2 milionu korun, tedy 600 tisíc korun měsíčně.
Tato částka podle výboru zahrnovala roční kompenzaci za 6,7 milionu korun. Výbor také pokryl „náklady na daň z příjmu související s činností prezidenta ve Švýcarsku“ za dalších 4,4 milionu korun.
Částky s mnohem větším počtem nul se však točí kolem výkonného vedení – to podle informací z daňových přiznání, získaných investigativním médiem Pro Publica a webem Inside The Games, získalo v roce 2020 240 milionů korun a v roce 2021 dokonce 288 milionů korun.
Provozní ředitelka Lana Haddad si tak přišla na téměř 1,6 milionu korun měsíčně a výkonný ředitel olympijských her Christophe Dubi na dalších 1,2 milionu korun měsíčně.
Z dokumentů však vychází, že nejlépe na tom je generální ředitel Christophe De Kepper, který si odnesl základní plat, bonusy a pobídku v celkové výši 29,4 milionu korun.
Vydělal tedy v přepočtu 2,45 milionu korun měsíčně, což je více, než bere například Jonathan Greenblatt z Ligy proti hanobení (2,2 milionu korun měsíčně), Avril Benoît z Lékařů bez hranic (665 tisíc korun měsíčně) nebo Paul O’Brien z Amnesty International (664 tisíc korun měsíčně).
V porovnání se světem sportu se to zase vyrovná českým sportovcům, kteří by museli vyhrát dvanáct zlatých olympijských medailí. A to jsou tuzemské sportovní špičky Národní sportovní agenturou ještě dobře ohodnoceny – například slovenský sportovec by na olympiádě musel nejžádanějších kovů získat zhruba 23, aby na De Kepperův roční výdělek dosáhl.
Ještě relevantnější je však pohled na to, co opravdu ti nejlepší olympijští sportovci ročně vydělávají. Například Ilja Malinin, který si z Itálie odváží zlato za týmovou soutěž krasobruslařů, za rok obvykle vydělá 14,4 milionu korun – tedy méně než polovinu toho, co De Kepper.
To je přitom ještě pěkný výsledek. Podle zjištění studie z roku 2023 vydělávalo 46 procent špičkových australských sportovců méně než 28 tisíc korun měsíčně a ve Spojených státech si podle předloňské studie Kongresu měsíčně přijde na méně než 26 tisíc korun 26,5 procenta sportovců připravujících se na olympiádu nebo paralympiádu.
