Nejen boje o každou sekundu a milimetr. Olympiáda zapisuje vedle výsledků i neuvěřitelné příhody. Vybrali jsme pro vás proto sedm nevídaných příběhů, které letošní zimní hry v Miláně a Cortině nabízejí.
Se synem na svahu
Do náručí vzala tříletého syna Lasseho a sjela s ním slalomovou dráhu. Psal se rok 2011 a zpětně viděno by se dalo říct, že tím alpská lyžařka Sarah Schleper ukazovala svému dítku, co jej jednou čeká. O patnáct let později si totiž lyžařská rodina připisuje na konto olympijský unikát: jsou prvním duem matka–syn, které se spolu účastní zimních her.
„Je to cíl, který jsme měli už mnoho let a bojovali jsme o něj až do konce. Takže když jsme ho nakonec dosáhli, byla to velká úleva,“ řekla lyžařka stanici NBC. Není to přitom jediný rekord, který na hrách zaznamená. Ve 46 letech se stane vůbec nejstarší alpskou lyžařkou závodící na olympiádě.
Foto Profimedia
Sarah Schleper se svým synem na olympijské sjezdovce v roce 2011
Pod pěti kruhy se poprvé představila už v roce 1998 v Naganu a letošní hry jsou už její sedmé. Jediné, na kterých chyběla, byly ty v roce 2014 v Soči. Tehdy se totiž nekvalifikovala do amerického týmu. To byl také důvod, proč dnes lyžařka závodí za Mexiko, odkud pochází její manžel.
To její syn Lasse Gaxiola si v Itálii zažije svůj olympijský debut. „Jsem vděčný, že můžu tímhle mámě alespoň částečně vrátit něco za to, že mě přivedla k tomuhle nádhernému sportu,“ uvedl před začátkem her. „Vždy byla úžasná matka, hodně toho obětovala. Kromě toho, že mě naučila lyžovat, mě hlavně naučila lyžovat rychle.“
Ani od jednoho z nich se neočekává, že by bojovali o olympijské medaile. Syn tu sbírá zkušenosti, Sarah Schleper byla nejlépe desátá ve slalomu v Turíně 2006.
Létající sourozenci
„Kdo neskáče, není Prevc!“ chce se říct při pohledu na tuto slovinskou rodinu, která se stala olympijským unikátem. Čtyři sourozenci se nadchnuli pro skoky na lyžích a všichni z nich mají po tomto týdnu medaili ze zimních her.
Vše odstartoval nejstarší bratr Peter, který v minulosti platil za elitního skokana. Vyhrál mistrovství světa, Světový pohár, Turné čtyř můstků… Na zimních hrách v Soči pak získal v individuálních závodech stříbro a bronz. V roce 2022 v Pekingu si sbírku ještě rozšířil o další stříbrnou ze soutěže družstev. A nebyl sám. Ve slovinském týmu byl tehdy i jeho bratr Cene.
Tento týden se olympijského kovu dočkali další dva sourozenci. Sestra Nika nejdříve brala stříbro na středním můstku, byť byla považována za favoritku na zlato. Ale i toho se nyní dočkala spolu s bratrem Domenem, jenž v individuálním závodě skončil šestý. Vyhráli totiž s dalšími dvěma slovinskými závodníky závod družstev.
Nika a Domen se díky tomu stali prvním sourozeneckým párem, který získal medaili na olympiádě ve skoku na lyžích v této soutěži. Rodina Prevců je skokanským fenoménem. A to zbývá ještě jedna sestra Ema, která dosud chodí do školy. Tu však pod pěti kruhy asi nikdy neuvidíme.
„Nikdy neměla ani sebemenší zájem o skoky na lyžích,“ řekl Cene Prevc. „Je to jediná rozumná v rodině.“
Jihoamerická naděje
Bylo mu 23, měl skvěle rozjetou kariéru, a přesto světu oznámil: Končím kariéru. Vygradovaly tak napjaté vztahy mezi norským lyžařským svazem a talentovaným slalomářem Lucasem Braathenem ohledně toho, jaké značky může propagovat. Na problémy s marketingovými právy si stěžovali i jiní norští závodníci, neudělali však takový krok jako Braathen.
Po pěti měsících se však z důchodu opět vrátil na zasněžené svahy. A to pod vlajkou země, kde spíše než sníh znají deštné pralesy. Lyžař se stal reprezentantem Brazílie, odkud pochází jeho matka a on sám tam jako dítě vyrůstal. Začal uvádět prostřední jméno Pinheiro a na letošní olympiádě může jako první Jihoameričan vybojovat první medaili ze zimních her.
„Je to druhá kapitola mého života,“ říká. „Upřímně, ten tlak je obrovský. Reprezentuji více než 200 milionů Brazilců a jsem sportovcem s největší šancí přivézt domů medaili. To je zodpovědnost, kterou si s sebou nesu každý den až do okamžiku, kdy odstartuji do závodu. Ale ten tlak je zároveň výsadou.“
Jeho šance na medailový úspěch rozhodně nejsou malé. Naopak! Braathen už ve své kariéře vyhrál šest závodů Světového poháru, naposledy už za Brazílii loni v rakouském Söldenu. V cestě za úspěchem mu budou vedle 200 milionů Brazilců fandit i diváci z dalších zemí.
Byť už nereprezentuje skandinávskou zemi, stále je lyžař v Norsku populární, stejně tak v dalších evropských státech. A to kvůli svému šoumenství. Po dojetí tančí v cíli sambu, miluje výstřední oblečení, občas dělá dýdžeje. Francouzský magazín L’Equipe si jej dal na titulku a napsal o něm: Lucas Pinheiro, lyžař, který chce svůj sport proměnit na rock’n’roll.
Uvidíme, jaká to bude jízda. Obří slalom jej čeká v sobotu, slalom pak o dva dny později.
Právník na ledě
Kde lze aspirovat na medaili i po padesátce? Ano, v curlingu. A právě v tomto sportu má právník Rich Ruohonen našlápnuto k tomu stát se nejstarším účastníkem zimních her v historii.
Zatím se jím ale nestal. V americkém týmu je jako náhradník, a zda se dostane na led, závisí na tom, jak se povede jeho kolegům, případně kapitánovi Dannymu Casperovi. Ten trpí vzácnou autoimunitní chorobou a není nikdy jisté, zda jej zdraví před zápasem nezradí. A tak se mladý tým obrátil už před několika lety na Ruohonena, aby plnil roli záskoku.
„Jsem pro ty kluky takový táta. Dělám jim snídani, mluvím s trenéry a tak dále. Prostě se jim snažím maximálně pomoci,“ popsal pro deník Wall Street Journal muž, který se ke curlingu dostal už v sedmdesátých letech, ale na olympiádu se nikdy neprobojoval.
Zda se nakonec zapíše do její historie, záleží na tom, jak se týmu povede. Pokud bude mít jistý postup do vyřazovací fáze turnaje, nejspíš se padesátník z Minnesoty dostane do hry. A naplní se tak slova z jeho automatické odpovědi v mailu „Jsem mimo kancelář. Hraju na olympiádě.“
Nevěrný medailista
Při závodě norský biatlonista Sturla Holm Laegreid udělal na střelnici jen jednu chybu a dojel si pro bronzovou medaili. Až poté, co mu visela na krku, však žalostně přestřelil. V televizním rozhovoru se místo toho, jak se mu závodilo, rozpovídal o tom, jak byl nevěrný své partnerce.
„Před šesti měsíci jsem potkal lásku svého života. Toho nejkrásnějšího a nejmilejšího člověka na světě. A před třemi měsíci jsem udělal největší chybu svého života a podvedl jsem ji.“
O svém činu řekl přítelkyni týden před závodem a veřejným přiznáním doufal, že ji získá zpět. Jeho výstřel naslepo ale nevyšel. „Je těžké odpustit. Dokonce i po vyznání lásky před celým světem. Tuhle situaci jsem si nevybrala a bolí mě, že v ní musím být,“ citoval expřítelkyni (bez uvedení jména) norský bulvární magazín VG. „Jsme v kontaktu a on zná mé názory na celou věc,“ dodala.
Nakonec se Laegreid neomlouval jen podvedené ženě, ale i svému reprezentačnímu kolegovi Johan-Olavu Botnovi, který závod vyhrál. Jeho zlatý úspěch však svou eskapádou překryl bronzový medailista.
Běžkař z Karibiku
Doběhl sice o více než deset minut za vítězem závodu, přesto si užil stejné ovace jako první na pásce. Stevenson Savart je totiž prvním reprezentantem Haiti, který se zúčastnil olympijského závodu v běžeckém lyžování.
„Splnil se mi sen. Poselství zní, že pro každého Haiťana je možné cokoli, pokud to jen chce,“ prohlásil po úterním skiatlonovém závodě. Nutno dodat, že na rozdíl od dřívějších závodníků z exotických destinací on nevypadal na běžkách nijak směšně.
Přitom si ještě před třemi lety na mistrovství světa půjčoval lyže od jiných týmů. Zatímco soupeři měli desítky párů běžek a servisní tým, on měl jen tři páry lyží. „Francouzi mi půjčili své, protože ty moje nebyly dost dobré. Opravdu jsem neměl vůbec nic,“ vzpomínal před letošními hrami.
S Francií je ostatně sportovně spjat už od mala. Pochází sice z Haiti, ale už ve třech letech se dostal do Evropy, kam jej vzali adoptivní rodiče. Konkrétně do horské oblasti Vogézy, kde se zrodila jeho láska k zimním sportům. Na Haiti, kde stále žije jeho rodina, se současný pedagogický asistent podíval až po dvanácti letech.
Na letošní olympiádě pětadvacetiletého sportovce čeká ještě jedna velká výzva: závod na padesát kilometrů. Plán je jasný: dotáhnout to až do cíle.
Krasobruslařský chameleon
Měnit barvy není v krasobruslení až tak mimořádné. Například Španělsko v tancích na ledě reprezentují rozená Britka a Němec, kteří občanství jihoevropské země získali až během sportovní kariéry. Přesto na olympiádě nyní zaujal Benoit Richaud, který musel v některých televizních divácích vyvolávat pocit déjà vu.
A to když se opakoval na obrazovce, jen vždy v jiné barvě bundy a vedle jiného závodníka. Trenér a choreograf má totiž v Miláně na starost šestnáct sportovců ze třinácti zemí. Jen v úterý, když byl krátký program krasobruslařů, tak ze své pozice postupně seděl vedle několika svých svěřenců, když před kamerou čekali na verdikt poroty.
„Je potřeba mít to zorganizované. Musí to být rychlé,“ popsal pro BBC, jak náročné je při závodech se tak často převlékat. Buď si dává věci do šatny, nebo mu je hlídají týmoví manažeři, kteří sedí na tribuně.
„Lidé se smějí, protože vždy nosím černou barvu. A teď se všichni ptají, jak je možné, že vidíme Benoita v jiných barvách?“ popsal Richaud. „Emočně je to ale hodně náročné.“ Zvlášť když se jednomu závodníkovi daří a druhému ne. Když je u svého svěřence, je prý stoprocentně soustředěný jen na něj.
A čím to, že je holohlavý Francouz všude? Jako choreograf je mezi krasobruslaři populární. Pod jeho vedením se v minulosti připravoval i Michal Březina a jeho sestra Eliška. Richaud je známý tím, že sleduje každý detail, klade důraz na výraz a příběh a nebojí se experimentovat. „Rád bych pro krasobruslení udělal něco většího. Chci bruslení více propojit s uměním,“ říká.