Na příští díl Top Gunu už nebudeme muset chodit do kina. Česko se rozhodlo nahradit švédské gripeny americkými bojovými letouny F-35 – a pokud obří byznys klapne, budou nám nadzvukové stíhačky páté generace létat nad hlavou následující půlstoletí. Ani rachot prolomení zvukové bariéry přitom nepřehluší zásadní otázku: jak se na tom všem bude podílet český průmysl?
Bude to nejdražší armádní nákup v historii České republiky. Vláda premiéra Petra Fialy v červenci rozhodla, že se Spojenými státy zahájí jednání o pořízení 24 nadzvukových bojových letounů F-35 Lightning. Americké stíhačky páté generace mají nahradit švédské gripeny, které v Česku létají od roku 2005 a smlouva na jejich využívání vyprší za pět let.
Zatímco gripeny má Česko pronajaté, v případě amerických supersoniků půjde o plnotučnou koupi. „Nákupní cena 24 letadel F-35, které by měly nad Českem létat až do roku 2070, se bude pohybovat mezi osmdesáti a sto dvaceti miliardami korun, k čemuž přibudou další desítky a stovky miliard na jejich provoz,“ vyčísluje rozměry akvizice vojenský analytik Jiří Vojáček.
To jsou obrovské peníze, jejichž suma budí otázku, nakolik se nasazení supermoderních amerických stíhaček může zúčastnit český průmysl – letecký, obranný i jakýkoli jiný – a přinést nějakou tu korunu do českých zemí zpátky.
Koneckonců z každé koruny, která se protočí jen v českém obranném průmyslu, se státu relativně rychle vrátí 45 haléřů, jak před časem spočítala česká Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. „Nějaký podíl české práce v takové zakázce být musí,“ říká její prezident Jiří Hynek. „Jinak podpoříte důchodce jen v USA – a ne v Česku.“
Před dvaceti lety, když si Česko pronajímalo gripeny od Švédska, byla situace přehlednější: tehdy se hrálo s offsety čili doprovodnými smlouvami k zakázkám, jimiž se dodavatel zavazuje v určité míře k odběru výrobků či služeb zákazníka.
Na jedné straně tak stát vynaloží nějaké peníze na produkt, ale další peníze se mu v určitém procentu vrátí tím, že se obchodu zpětně zúčastní jeho průmysl a tím se mu ze stejné zakázky finanční vklad zase kompenzuje. (Pro úplnost: rozlišovaly se přímé a nepřímé offsety, přičemž přímé spočívaly ve spolupráci přímo na produktu, zatímco nepřímé přinesly ekonomickou kompenzaci třeba i v jiném průmyslu stejného partnera.)
Nyní je však situace odlišná – offsety jsou v Evropské unii považovány v podstatě za sprosté slovo a nahrazuje je pojem „programy přímé průmyslové spolupráce“; ty fungují tak, že subjekt, který chce zakázku získat, si v zemi najde sám vhodné partnery, kteří budou na jeho produktu participovat – nezavazuje se ale k ničemu, jako je minimální procento spolupráce s průmyslem.
