Nekompromisní kronikářka života na okraji i uprostřed vlastního nitra. Fotografka a pedagožka Libuše Jarcovjáková půlstoletí „zapisuje“ fotoaparátem a rovněž deníky svět, který se do oficiálních příběhů dlouho nevešel. Noční Prahu, legendární T-Club, menšiny, přátele, milence, samotu i svobodu.
„Často jsem žila bez toho, že bych si řekla: ‚Tohle nejde.‘ Jakmile si řeknete, že to nejde, zbavíte se šance. Nelze věci dělat jenom proto, aby vypadaly hezky. Je třeba dělat věci, které milujete,“ říká.
Její syrové autoportréty a deníková estetika z období normalizace, Japonska a Západního Berlína dnes patří k nejpůsobivějším svědectvím o době i odvaze žít po svém. Po letech ticha přišlo mezinárodní uznání, velké výstavy a publikace mapující rozsáhlý archiv; na domácí scéně vyvrcholily retrospektivou v Národní galerii.
Z tisíců analogových snímků a soukromých deníků vznikl také film Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, který Česká filmová a televizní akademie vybrala jako českého kandidáta do oscarového klání. Vedle autorské tvorby vede ateliér fotografie na Sutnarce v Plzni a vychovává další generaci s přesvědčením, že nikdy nefotila něco, co sama nežila, a nově vydává knihu Supersonico².
