Zkoumá roli emocí v politice a společnosti. Zajímá ji, jak emoce odrážejí naše hodnoty a ideologické zaměření, jak se odvíjejí od kultury, historie a společenského nastavení.
Její výzkum dokáže vysvětlit, jak jsou emoce vnímány různě podle pohlaví, sociálního původu nebo konkrétních společenských situací a jak dávají legitimitu politickým nařízením nebo společenským událostem.
Nedávno vydala knížku pro děti Proč existují sprostá slova, když se nesmějí používat?
Dotazník Anny Pospěch Durnové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila vaši práci?
Zkoumám roli emocí v politice a společnosti. Zajímá mě, jak emoce odrážejí naše hodnoty a ideologické zaměření, jak se odvíjejí od kultury, historie a společenského nastavení.
Můj výzkum dokáže vysvětlit, jak jsou emoce vnímány různě podle pohlaví, sociálního původu nebo konkrétních společenských situací a jak dávají legitimitu politickým nařízením nebo společenským událostem.
Například v nedávném výzkumu pro FSV UK jsme ukázaly, jak jsou odlišně vnímány emoce rodiček a porodníků. Emoce mají obě skupiny, ale u jedněch jsou interpretovány jako rozhodnost a neoblomnost, zatímco u druhých jako nepatřičná hysterie.
Není to jen podle pohlaví, ale i podle toho, se kterou skupinou sympatizujeme, čí hodnoty jsou nám bližší. Analyzuji jazyk, kterým emoce popisujeme, vysvětlujeme nebo pomocí kterého někomu emoce přisuzujeme (a někomu naopak ne).
—
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Kreativita, exkurze do tajů vlastního myšlení a že nevím, jak to nakonec dopadne. Co se takzvaně z analýzy vyloupne. K tomu patří i nejistota, že to třeba nebude nic nového, přínosného nebo zajímavého.
Nejhorší je ale nejistota akademické práce samotné. Já už to mám za sebou, ale ta léta neustálé připravenosti a flexibility jít za projektem, který zrovna vyjde, byla ubíjející.
K tomu kombinování rodinného a profesního života, to vyžaduje spoustu energie a sebedůvěry. A tu vám ve vědě nikdo nedá, o tu si musíte pečovat sami.
—
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě? Nebo ve vnímání vědců veřejností?
Většinou si o nás lidé myslí, že jsme prakticky nepoužitelní. Že nevíme nic o životě běžných lidí: je v tom kus pravdy, v naší společnosti skutečně stoupá nepropustnost mezi různými sociálními skupinami.
Situací, kdy se různé společenské skupiny potkávají a mohou spolu být v kontaktu, je stále méně. Takže se to netýká jen vědecké komunity, ale obecně všech.
Navíc většinou tahle kritika přichází z poměrně specifických kruhů vysokopříjmového nebo společensky privilegovaného obyvatelstva, které je na tom přinejmenším podobně.
Ten stereotyp odloučení od života je živený i zevnitř vědeckého světa. Spousta vědců a vědkyň si myslí, že musejí být hloubaví, oddělení od světa, aby se nenakazili nějakou banálností.
Přitom přinejmenším sociální vědci musejí být velmi vnímaví, pokud chtějí být dobří. Musíte umět vyhmátnout věci, které nejsou na první pohled vidět, což znamená všímat si detailů v životě lidí.
Je dobré si tenhle cit pěstovat a umět mluvit i s laiky, nebát se lidí zeptat, proč si něco myslí.
Dobrým tréninkem je v tomhle popularizace vědy. I proto jsem napsala knihu o společnosti pro děti a snažím se psát i publicistické články nebo dávat rozhovory.
—
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Chtěla jsem přemýšlet o nastavení naší společnosti v dlouhodobém horizontu. Chtěla jsem přijít na kloub tomu, proč existují některé společenské konflikty.
Nechtěla jsem o nich napsat článek nebo si přečíst jednu knihu, chtěla jsem se v nich hrabat. A třeba přijít na to, jak by společnost mohla lépe fungovat, lépe trávit konflikty, poučit se z nich. Vědecká práce mi tohle umožňuje.
—
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Sebrané spisy Michela Foucaulta. A ‚Sciences from Below‘ od Sandry Harding.
—
Jsou rozdíly mezi tím, jak vědu dělají muži a ženy? Jaké?
Myslím si, že jsou spíš rozdíly ve vnímání a v očekávání, co pro ženy a muže vědecká práce znamená a jak má vypadat. Ve zkratce řečeno musí být žena dvakrát tak dobrá, „když už se teda dala na tu kariéru“.
To se pak projevuje i na hodnocení vaší práce, např. na tom, jak se bedlivě sleduje, zda teda opravdu jste z těch žen, které na to mají. Tenhle tlak nevnímám u svých mužských kolegů tak silně.
Druhou oblastí rozdílných očekávání je samozřejmě rodina. S naší generací se to pomalu mění, ale stále je dost lidí, kteří vás nutí se neustále obhajovat, zda jste dobrá matka a dobrá vědkyně, popřípadě zda můžete být obojím.
S tímhle vědci konfrontovaní nejsou tak intenzivně a tak často. A to nemluvím o tom, když se vědkyně rozhodnou děti nemít nebo je zkrátka nemají. Ta potřeba tohle komentovat je něco, co vám bere poměrně hodně drobné energie, kterou jste třeba mohla využít jinde.
Jsem ráda, že jsem měla štěstí na podpůrné sítě kolem sebe a na nadřízené, kteří na tyhle stereotypy moc nedali a dokázali mne v nepříjemných chvílích podpořit.Nejen proto se snažím ve své práci hodně věnovat i koučinku a mentoringu jiných kolegyň.
Chci, aby se ženy nebály do vědy jít, riskovat, a vytyčit si prostor pro kreativitu. Vždycky, když mluvím někde do médií, v duchu si přeji, aby si nějaká mladá holka řekla: Tak já to taky zkusím!
—
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Já jsem za vědou odešla do Rakouska, v neposlední řadě z finančních důvodů. Tady mám celkově lepší podmínky na práci. Ve vědě jsou nároky vysoké, pokud to děláte na špičkové úrovni, v podstatě nemáte volný čas, a tak je dobré za to alespoň dostat podle toho zaplaceno.
Je mi líto, že se v Česku stále hodnotí vědecká práce polovinou toho, co v zahraničí. Někdy je ten rozdíl i vyšší. Má to ostatně vliv na kvalitu. Pak si nabíráte další mini úvazky, vedlejší přivýdělky a ve výsledku tím vědecká práce strádá.
—
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Děti a rodina jsou natolik individuální záležitostí, že nějaké zobecnění ohledně vlivu není namístě. Já osobně jsem odjakživa věděla, že děti chci, a proto jsem vždycky přemýšlela, jak to skloubit.
Nebylo to vždy jednoduché a bez skvělé veřejné infrastruktury jak v oblasti péče, tak v oblasti ženských vědeckých grantů v Rakousku, a bez neutuchající podpory partnera a rodiny bych to pravděpodobně nedotáhla se dvěma dětmi ve čtyřiceti na pozici Full Profesor.
Profesní energii jsem totiž mohla věnovat hlavně výzkumu, a ne hledání skulinek v systému.V tomto ohledu považuji rovnici „kariéra, nebo děti“ za nešťastnou a falešnou, protože převádí celé břemeno na ženu, potažmo na pár. Jako bychom mohli jako individua ovlivnit celé nastavení společnosti.
Je to takový duch doby: tváříme se, že můžeme něco ovlivnit svojí individuální volbou, dokonce jsme pyšní na to, když se nám to takzvaně povede si to zařídit. A přitom zastíráme, že naše společnost je nespravedlivá, že by bylo možné podmínky nastavit lépe, inkluzivněji, a dokonce tak i dělat kvalitnější vědu.
Mimochodem výzkumy vědeckých biografií opakovaně poukazují na to, že zatímco u vědců je rodičovství pro kariéru přínosem, protože jim to například zvedá společenský status, u vědkyň je vnímáno jako negativní a zpomaluje jejich profesní růst.
A těhotenstvím a kojením to není, ve hře jsou spíše různá očekávání na péči o děti v předškolním a školním věku, kdo je takzvaně zodpovědný za chod domácnosti.
Jsem ráda, že se i v Česku o tomhle začíná mnohem více mluvit, i na univerzitách i v GAČR.
—
Posloucháte při práci hudbu a jakou?
Já jsem hodně hudebně založený člověk, hudba provází celý můj život, ale u práce potřebuji absolutní klid. (A taky dobrou kávu a čistý pracovní stůl).
Někdy poslouchám hudbu, když píšu ve vlaku. Když jsem jezdívala pravidelně do Prahy, nastavovala jsem si hudbu do sluchátek jako kulisu pro práci.
Celý doktorát jsem takhle poslouchala Richarda Müllera a Dianu Krall. Teď jsem přesedlala na Reginu Spektor nebo Taylor Swift. Hlavně to musí být hudba, která mě uklidňuje a kterou už znám natolik, že se můžu soustředit na text.
—
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Jazzovou zpěvačkou nebo učitelkou hudební výchovy. To druhé do budoucna zcela nevylučuji.
