Celý svůj profesní život se zabývá tím, jak pomoci pacientům s roztroušenou sklerózou. V tomto oboru klinického výzkumu patří mezi přední osobnosti nejen u nás ale i ve světě
Dotazník Evy Kubaly Havrdové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila vaši práci?
Celý svůj profesní život se zabývám tím, jak pomoci pacientům s roztroušenou sklerózou.
Když jsem nastupovala na Neurologickou kliniku v Thomayerově nemocnici v Krči, leželo tam mnoho čtyřicetiletých nehybných pacientů s proleženinami a jediný, kdo se jim věnoval, byl můj učitel, prof. Pavel Jedlička, DrSc. Snažil se proniknout do tajů imunologie, protože geniálně rozpoznal, že jde o nemoc imunitního systému, a podle tehdejších možností ji zkoušel ovlivnit.
—
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
V medicíně je na vědě nejlepší, že nás přece jen posouvá k možnostem řešení problémů, na které odpovědi dosud nebyly. Někdy se ale jen dostáváme k tomu, co bychom dokázali zjistit selským rozumem, kdybychom ho brali vážně (např. že pohyb, nekouření a racionální strava zvýší kvalitu života i u progresivních neurologických chorob).
—
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě? Nebo ve vnímání vědců veřejností?
Stereotypů je mnoho, jsou to naše omezení (mnoho věcí považujeme za dané a nepřemýšlíme o nich), neschopnost kreativního myšlení (které je velmi těžké uplatňovat při současné svázanosti nejrůznějšími maligně se množícími předpisy ze všech stran), a také nedostatek pokory.
Veřejnost vnímá vědce často jako exoty, kteří jsou odtržení od běžných lidských starostí. Možná k tomu svým chováním přispíváme. I tím, že málo vědců umí o své práci mluvit srozumitelně a ukazovat praktické dopady vědy.
Veřejnost také vnímá, že vědecké poznatky jsou bohužel občas používány k manipulaci...
—
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
V medicíně se jinak nedostanete dál, když chcete zlepšit léčebnou situaci. Musíte vědět, co způsobujete různými terapeutickými postupy a jak fungují.
Co dělají – v případě roztroušené sklerózy – s imunitním systémem, jak lze objektivně měřit jejich efekt (třeba na magnetické rezonanci), jak třeba pohyb objektivně ovlivňuje organismus pacienta, jak nejlépe bránit nežádoucím účinkům léků.
—
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Mnoho let to byla první učebnice Clinical Neuroimmunology (1997) autorů Antel, Birnbaum, Hartung. Inspirovala mě k sepsání podobné české monografie, která dostala v r. 2001 cenu ČLF a Hlávkovy nadace za nejlepší publikaci v medicíně.
Tehdy málokdo věřil na úlohu imunitního systému v oblasti neurologie, ale já se přátelila s mnoha významnými imunology, kteří mi pomohli tuto problematiku posunout dál. Dnes už nikdo nepochybuje. Vyplatí se být vizionář.
—
Jsou rozdíly mezi tím, jak vědu dělají muži a ženy? Jaké?
Určitě ano. Většina žen musí daleko lépe zvládat multitasking a i vědu dělá srdcem. Muži jdou obecně daleko tvrději za svým cílem, za postavením a kariérou.
Vidím to někdy i v takových drobnostech, jako je finální stadium publikací, když se se zahraničními kolegy dohadujeme o pořadí autorů.
—
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Určitě nedá. I když mluvím jen za medicínu a jí příbuzné obory. Jinde situaci neznám. Ve skutečnosti jsem ale ráda, že i v době, která nepřála kombinaci vědy a klinické medicíny, jsem mohla takto pracovat jak v klinickém oboru, tak ve vědě zároveň.
Mnoho mladých českých vědců odchází do zahraničí, nejdříve, aby získali zkušenosti – a pak tam mnohdy zůstávají, protože podmínky a budoucnost jsou jim nabídnuty lepší a někdo si více váží jejich schopností. Tím bohužel přicházíme o budoucí talenty.
—
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Určitě hodně. Je si ale potřeba uvědomit, že čas věnovaný malým dětem nelze ničím nahradit, takže toho bych nikdy nelitovala. Pak se ale od vás čeká, že to rychle doženete.
—
Posloucháte při práci hudbu a jakou?
To moc nejde, buď mluvíte s pacienty, nebo se potřebujete soustředit. Hudbu poslouchám hodně, ale mimo práci.
—
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Pokud by se mi podařilo vystudovat medicínu (tehdy to z politických důvodů skoro nedopadlo), snažila bych se být dobrou lékařkou. Pokud bych nemohla studovat vysokou školu, vybrala bych si profesi, kde lze pomáhat lidem (vypadá to jako klišé, ale v takové práci naleznete nejsnáz smysl).
