Zabývá se tím, jak včasně diagnostikovat degenerativní onemocnění mozku, které se rozvíjí dloho plíživě.
Zkoumala ale například i to, jak se dá onemocnění mozku zpomalit tancem a pohybem a jak se dají vylepšit kognitivní schopnosti. Výsledky byly překvapivě pozitivní a ukazují, že nikdy není pozdě na to začít s tancem.
Dotazník Ireny Rektorové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila vaši práci?
Zabývám se hledáním ukazatelů pro včasnou diagnostiku a možnosti inovativní nefarmakologické léčby druhých nejčastějších degenerativních onemocnění mozku po Alzheimerově nemoci, to jest Parkinsonovy nemoci a demence s Lewyho tělísky.
Jedná se o onemocnění mozku s úbytkem nervových buněk ve specifických oblastech mozku s ukládáním patologicky změněného proteinu alfa synukleinu a nedostatkem dopaminu a dalších nervových přenašečů v mozku.
Tyto změny způsobují zejména hybné příznaky parkinsonismu, tedy třes, ztuhlost, zpomalenost, poruchy rovnováhy a řeči a celou řadu dalších nemotorických příznaků. V pokročilejších fázích obou onemocnění se příznaky kombinují, u každého jedince ale trochu jinak.
Diagnostika těchto nemocí je stále klinická, po plném propuknutí hlavních příznaků. Ale onemocnění se rozvíjí mnoho let plíživě, málo specifickými příznaky, jako je například zácpa, poruchy nálady, poruchy spánku a čichu.
V této době se již změněný alfa synuklein ukládá v mozku, a budou-li k dispozici léky, co umožní zastavit průběh nemoci nebo jej významně zpomalit či dokonce zcela vyléčit (což zatím není možné), pak bude nutné léčbu zahájit právě v těchto časných stadiích.
Jen několik málo let před plným rozvojem nemoci lze provést zobrazovací vyšetření mozku na oddělení nukleární medicíny, které může podpořit časnější diagnózu.
Dalším velmi nadějným vyšetřením je speciální vyšetření mozkomíšního moku pomocí ultrasenzitivního testu, ale obě vyšetření jsou invazivní a drahá a nebude je možné provádět screeningově v široké populaci.
Cílem mé skupiny Aplikované neurovědy na CEITEC MU je hledání časných biomarkerů pro diagnostiku těchto onemocnění a jejich podtypů s pomocí kombinace různých neinvazivních technik.
Další oblastí mého výzkumu je neinvazivní stimulace mozku pomocí nefarmakologických metod. Hodnotili jsme například efekt intenzivní půlroční tanečně-pohybové intervence na kognitivní funkce a plasticitu mozku.
Tuto studii jsme prováděli ve spolupráci s Fakultou sportovních studií MU v Brně. Zjistili jsme překvapivě pozitivní výsledky, které napovídají, že nikdy není pozdě začít s touto sportovně-kognitivní aktivitou, ve které se kloubí učení se novým pohybům, kognitivní aktivita, pozitivní efekt hudby, rytmu a kreativity.
Mimo samotné vědy a vedení svého týmu mám i jiné aktivity.
Od ledna 2022 jsem přednostkou Mezinárodního centra klinického výzkumu (ICRC), který je společným pracovištěm Fakultní nemocnice u sv. Anny a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
Letos se nám podařilo přilákat zahraničního neurovědce, který přinesl do ICRC velký ERC grant. Z toho mám velkou radost, je to nejprestižnější individuální grant, který je vůbec poprvé pod fakultní nemocnicí.
Také jsem členkou EAN výboru (Evropská neurologická akademie, která zaštiťuje 47 národních neurologických společností a má přes 45 tisíc členů) v pozici předsedkyně Vzdělávacího výboru.
—
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Pro mě je nejlepší část plánovat design projektu a pak probírat se svými studenty výsledky a jejich interpretaci. Někdy mi připadá, že čím víc výsledků člověk získá, tím víc nových otázek vyvstává.
Zábavnou částí je také vlastní psaní publikace, hlavně diskuse. Na té hodně záleží a tam cítím, že mám stále svým členům skupiny co dávat, právě proto, že jsem klinik a mohu posoudit, zda jsou výsledky smysluplné a co je třeba zdůraznit (členové skupiny jsou spíš psychologové a inženýři).
Také mě baví jezdit na kongresy, přednášet a diskutovat projekty s kolegy ze zahraničí, domlouvat spolupráce, společné grantové projekty. Bez toho se věda nedá dělat. Takové diskuse a brainstormingy bývají velmi osvěžující a dodávají energii.
A mě nabíjí hlavně práce s mými mladými, talentovanými a nadšenými studenty, od pregraduálních přes postgraduální až po postdoky a juniorní vědce. To je radost, postupně získávají svou expertízu a hlubokou znalost problematiky, které se právě věnují, a tak se obohacujeme navzájem.
Co je nejhorší? Ufinancovat se. To vám řekne asi každý vědec. Se svou skupinou v CEITEC MU jsme velmi úspěšní stran získávání grantových projektů, národních i mezinárodních. Ale je to neustálý boj a stres a dost nejistoty v obrovské mezinárodní konkurenci.
Čirý kapitalismus, protože od instituce dostáváme velmi malé financování, asi jen dvacet až třicet procent z našeho celkového ročního rozpočtu. Vše ostatní si musíme vydělat granty.
V pozici vedoucí výzkumné instituce je to mnohem horší, tam cítím zodpovědnost nejen za vědecké týmy a sdílené laboratoře, ale i za administrativní týmy a za řízení strategie celé instituce, která má dnes přes 400 zaměstnanců.
Ale je to zase nová výzva, její řešení mi zatím stále spíš dodává energii, než ji bere, a přináší radost z dílčích úspěchů.
—
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě? Nebo ve vnímání vědců veřejností?
Nevím přesně, jak odpovědět. Někteří lékaři vnímají vědu jako nutné zlo, aby získali PhD titul. Nedává jim to žádný velký smysl, ale na klinikách to bývá požadováno.
Dívají se na vědce tak trochu s despektem. Jako by si neuvědomovali, že bez vědy by nebyl posun v diagnostice a terapii. Nebo mají pocit, že se jich to prostě netýká.
Jaké je vnímání vědců veřejností? Na tom krásně pracuje Daniel Stach, ten umí nové objevy a vědce samotné představit tak, aby to zaujalo a bylo srozumitelné pro širokou veřejnost.
Popularizace vědy je důležitá a hodně vědců to neumí nebo nechce dělat. Je třeba se to učit, je to umění. To vnímám i na sobě, někdy mi to jde lépe, někdy hůře.
—
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Nejsem čistě vědec a nyní mám spíš manažersko-strategické pozice ve vědě. Ani na začátku jsem nebyla naplno jen vědcem.
Po skončení medicíny jsem nastoupila jako sekundární lékař na Neurologickou kliniku Všeobecné fakultní nemocnice a 1. LF UK v Praze a až po atestaci jsem zahájila doktorské studium na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zároveň jsem působila jako odborný asistent a lékař neurolog na 1. neurologické klinice ve FN u sv. Anny.
Tehdy začaly vznikat moje první publikace, které byly hodně klinicky zaměřené. Klinické zaměření výzkumu mi zůstalo, i když se hodně věnuji inovativním výzkumným technikám, s kterými se běžný lékař nesetká.
Stále jeden den v týdnu ambuluji ve specializovaném Centru pro abnormální pohyby a parkinsonismus při Neurologické klinice ve FN u sv. Anny.
Pro mě byla a je kombinace klinické praxe a klinického výzkumu velmi důležitá, smysluplná a vždy mě naplňovala.
Vím přesně, co mí pacienti potřebují a do jakých výzkumných projektů je mohu zařadit nebo co jim doporučit. Výsledky naší výzkumné práce testuji přímo, hned vidím její výsledky.
Samozřejmě někdy trvá dlouho, než se nabere dostatečný soubor, některé studie trvají i více let. Tedy výsledky nejsou vidět hned.
Ale i tak mám obrovskou výhodu oproti výzkumníkům ze základního výzkumu. Ti musejí čekat někdy až desítky let, než se jejich objevy dostanou k pacientovi.
—
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Jako populárně-naučnou knihu na vysoké odborné úrovni bych doporučila knihu „Jak se dělá evoluce“ autorů Jan Zrzavý, Hynek Burda, David Storch, Sabine Begallová a Stanislav Mihulka. Je strašně zajímavá a chytře a poutavě napsaná.
Odborné knihy jsem četla v době studia medicíny a postgraduálního studia, nyní si vlastně výhradně vyhledávám publikace na „naše“ odborná témata. Cíleně se snažím číst pravidelně některé odborné časopisy ve svém oboru, abych si udržela rozhled, jako například Movement Disorders journal, Brain Stimulation, Brain, Lancet Neurology, a podobně.
A z naší současné románové literatury čtu strašně ráda a těším se na nové knížky například od Kateřiny Tučkové, Bianky Bellové a Karin Lednické, samozřejmě mě nadchla svým surovým vypravěčským uměním také Květa Legátová ve svých románech Želary a Jozova Hanule. Omlouvám se, že uvádím samé ženy, ale jsou skvělé.
—
Jsou rozdíly mezi tím, jak vědu dělají muži a ženy? Jaké?
To nevím, nejsem si vědoma rozdílů. Ženy mají samozřejmě těžší situaci, když se rozhodnou mít děti. Už jen odchod na mateřskou „dovolenou“ je velkou změnou a samozřejmě přerušením jejich kariéry.
Některé pak ztratí o vědu zájem úplně. Občas se to stane i talentovaným vědkyním.
Rozdíl mezi muži a ženami vidím hlavně ve vedoucích vědeckých pozicích. Tam je zcela jistě méně žen a musejí být dost tvrdé, aby se dokázaly prosadit.
—
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Jak jsem už naznačila, vědou se dá i dobře uživit, ale jisté to není. Mnoho vědců je nuceno mít víc zaměstnání.
Podpora mladých talentovaných vědců formou různých individuálních grantů je u nás nyní daleko vyšší, než tomu bylo v době, kdy jsem nastoupila. Lépe se daří získávat i talentované vědce ze zahraničí.
Určitě by pomohlo více stálých pozic ve vědě úspěšným vědcům (na příslušných institucích), jako je to v zahraničí.
—
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Hodně. Někdy negativně pro vědeckou kariéru – o tom jsem se již zmínila výše, ale i pozitivně. Děti nás učí trpělivosti a důslednosti, neustále nám pak dávají cennou zpětnou vazbu.
Ženy jsou asi víc „nohama na zemi“ než muži. Nedovedu si vůbec představit, že bych neměla svou dceru. Je jí 24 let a studuje pátým rokem medicínu. Uvidíme, kam její kroky povedou..
—
Posloucháte při práci hudbu a jakou?
Můj manžel, také profesor neurologie a neurovědec, hudbu při práci poslouchá. Já ne, mě hudba ruší. Jinak hudbu miluji, ale musím jít na koncert a vychutnat si ji naplno.
Když poslouchám hudbu, nemyslím na nic jiného. Velmi mě to relaxuje a nabíjí. Proto chodíme na koncerty často. Na tento semestr jsme kupovali lístky na 24 koncertů hlavně Brněnské filharmonie.
—
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
To nevím, protože dělám tolik věcí mimo vlastní vědu, že už si nedovedu představit víc, spíš přemýšlím, co bych mohla opustit.
Ve čtrnácti letech jsem chtěla být klavíristka, dělala jsem přijímací zkoušky na konzervatoř, ale nevzali mě. Šla jsem tedy na gymnázium a pak už jsem měla docela jasno. Uvažovala jsem o studiu medicíny nebo chemie.
Rozhodla jsem se pro všeobecné lékařství a nelituji toho, i když na začátku studia jsem to viděla jinak. Ale ve třetím ročníku jsem zažila a prožila sametovou revoluci, spoustu nadšení a euforie, poté vynikající stáže v zahraničí a věděla jsem, že můj výběr byl správný.
