Nejvíce ji zajímá, proč se lidé chovají tak, jak se chovají, o čem a jak přemýšlejí, co má pro ně význam a jak svět kolem sebe prožívají a zakoušejí. Nedávno například dokončila velký projekt, ve kterém zkoumala krizi středního věku.
Nejčastěji pracuje s rozhovory a vyprávěními, dotazníky a experimentálním pozorováním.
Dotazník Ivy Poláčkové Šolcové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila vaši práci?
Mojí prací je klást si výzkumné otázky, vytvářet a hledat problémy, snažit se co nejlépe otázky zodpovědět a problémy vyřešit.
Na svět se dívám perspektivou psychologie, a tak mě nejvíce zajímá, proč se lidé chovají tak, jak se chovají, o čem a jak přemýšlejí, co má pro ně význam a jak svět kolem sebe prožívají a zakoušejí.
Abych zodpověděla výzkumné otázky, které jsem si položila, vyřešila všemožné problémy, používám různé metody a techniky sběru dat, nejčastěji pracuji s rozhovory a vyprávěními, dotazníky a experimentálním pozorováním.
To, co se díky lidem, což jsou moje „objekty“ výzkumu, a ve spolupráci s nimi dozvím, se snažím formulovat do nějaké znalosti, poznání, které pak předávám odborné a laické veřejnosti.
—
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na vědě je nejlepší právě to, že popisuje a snaží se porozumět světu různými perspektivami. Když se rozhlédneme po ulici pohledem fyziky, biologie, historie, sociologie, geologie, živočišné genetiky, botaniky či psychologie, pokaždé dostaneme jiný, pestrý a mimořádně výmluvný obrázek.
Nejvíce mě baví právě ta různost pohledů, řezů reality a pro mě vždy fascinující zachycení, popis a vysvětlení jedné, pro všechny rádoby stejné ulice.
Nejhorší je, že se vědcům málo naslouchá s ohledem na různá politická a strategická rozhodnutí a že vědecké poznatky jen velmi málo pronikají do učebnic základních znalostí.
A také naprosto obludná, nesmyslná administrativa spojená s finanční podporou výzkumných projektů, se kterou se mnohdy prostě nelze poctivě vypořádat.
—
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě? Nebo ve vnímání vědců veřejností?
Největší stereotypy ve vědě souvisejí podle mě s představou, že to, co zkoumám, nikoho nezajímá a nikdo to stejně nečte. Já čtu všechno, já vás čtu!
Miluju rozhovory a dokumenty s vědci a vědkyněmi z různých oborů i jejich odborné články.
Veřejnost možná vnímá vědce jako kabinetní a laboratorní podivíny, kteří jsou spíše odříznutí od „normálního“ světa, ale vědci jsou různí, skromní i hádaví, ambiciózní i submisivní, praktičtí i nepraktičtí, civilní i formální. Je to směsice jako v každém povolání.
—
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Začala jsem pracovat na mezikulturních výzkumech už na magistru, sbírala jsem data pro nějakého pána z USA (Davida Matsumota), o kterém jsem se až posléze dozvěděla, že patří mezi největší a nejcitovanější odborníky v oblasti psychologie emocí. Měla jsem prostě štěstí.
K vědě mě ale určitě navábili rodiče, respektive maminka, psycholožka a vědkyně, která jakožto členka redakce vědeckého časopisu po mně z každého i studentského výzkumu chtěla „článeček“ a z každé přečtené knihy, která mě zaujala, recenzi.
Začala jsem tedy psát akademické texty, ale až v roce 2011 se mi podařilo získat grantové místo na Akademii věd ČR, v projektu zaměřeném na psychickou odolnost v rámci simulovaného letu na Mars. A téhle dráze prostě nešlo odolat.
—
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Z odborných knih mám ráda takové ty tlusté „handbooky“, což je něco jako průvodce rozsáhlým tématem typu celoživotní vývoj nebo psychofyziologie.
Říkám si v nich nahodile a vždycky je tam něco strašně inspirativního, co mě nutí dozvědět se víc nebo přemýšlet jinak. Obecně mám ráda tlustospisy a těžko vyberu nejoblíbenější.
Mám ráda i sdělení na pomezí vědy a beletrie, takže hodně mě baví kniha „Chování: Biologie člověka v dobrém i ve zlém“ od Roberta Sapolskyho anebo „Vášně mysli“ od Irvinga Stonea.
Z beletrie čtu všechno možné, od detektivek po fantastiku a sci-fi, naposledy mě oslnila série Projekt Kronos od Pavla Bareše.
—
Jsou rozdíly mezi tím, jak vědu dělají muži a ženy? Jaké?
Za mě ne, vědecké postupy jsou dané, a to včetně maximální možné míry kreativity a invence. Je to řemeslo jako každé jiné a muži a ženy jsou ve vědě podle mě srovnatelně zdatní. Jen se, možná trochu genderově-stereotypně, liší v tématech a oborech, které je k bádání lákají.
—
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Uživit se dá, ale bez nějakého zázemí či práce pro komerční sektor to není bez potíží, v začátcích bývá plat opravdu mizerný.
Vědecký svět je navíc mimořádně soupeřivé prostředí, kde se neustále účastníte nějakých soutěží, ale jen málokdy vítězíte; mnohdy jsou vaše šance na získání podpory kolem deseti procent.
To, že vědci odcházejí z akademického prostředí do komerční sféry, bývá často kvůli penězům, ztrátě konkurenceschopnosti (například kvůli péči o děti, rodiče) a stresu.
—
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Na moji kariéru mají děti vliv každodenně a ve všech směrech: někdy moji výkonnost zvyšují, jindy mě brzdí, často mě inspirují a někdy mi hezky překážejí.
Péče o děti mě donutila být v práci velmi efektivní a rychle se rozhodovat, spokojit se s „není to dokonalé, ale jde to“, dělat pět věcí najednou a přitom se koncentrovat na jednu a tak dále.
Moje děti nejsou „jen“ vlivem, ale naprostou součástí mojí kariéry v mnoha ohledech.
—
Posloucháte při práci hudbu a jakou?
Neposlouchám hudbu při práci v práci, jenom doma, a hlavně jen když dělám nějakou manuální práci. Poslouchám punk, grunge, doom metal, underground, ska ad.
—
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Tím vším, čím jsem také ráda. Učila bych dál na VŠ, dělala terapie, mentorovala, expertně posuzovala, konzultovala apod.
