Soustředí se hlavně na hledání nových postupů, které umožňují přímé měření stresu u člověka. Zabývá se měřením stresu v městském prostoru, u astronautů, hráčů esportu, sportovců, vojáků a v mnoha dalších prostředích.
Vytvořila i speciální zařízení pro měření stresu a k širší veřejnosti se ho snaží dostat skrze svůj startup Entrant. Ten měří stres v reálném čase a bez vzorků například krve.
Původně tuto metodu Julie Dobrovolná, která spolupracuje například s ETH Zürich nebo prestižní americkou Mayo Clinic, se svým týmem vyvinula pro měření stresu u astronautů.
Dotazník Julie Dobrovolné
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila vaši práci?
Těžiště mé práce spočívá v hledání nových postupů umožňujících přímé měření stresu u člověka a v aplikaci těchto postupů v různých scénářích. Zabývám se měřením stresu v městském prostoru, u astronautů, hráčů esportu, sportovců, vojáků a v mnoha dalších prostředích.
—
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Věda je de facto model fyzického světa, který staví na prokázaných konceptech, spíše než na okamžitých impulzech, náhodných názorech a spekulacích.
To, že se nám vědkyním a vědcům podaří vytvořit funkční model predikující chování okolního světa, je myslím něco, co nás přesahuje, a ten pocit je úžasný. Mám moc ráda lidi ve svém týmu a jsem ráda, že s nimi můžu zažívat určitou sounáležitost ve světě myšlenek a teorií.
Jako problematické vnímám určení, který model je prokázaný a který je pouhá spekulace, která pravdivě neodráží, co se kolem nás či uvnitř nás děje. Laicky řečeno, problematika konsenzu a dezinformací ve vědě, ta mne velmi frustruje.
—
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě? Nebo ve vnímání vědců veřejností?
Myslím, že tradičním stereotypem vědce je člověk sociálně neobratný, chaotický, v nějakém ohledu geniální, nepraktický a vlastně odlišný od zbytku lidstva, kterému kvůli jeho nadání promíjíme určitou nepřijatelnost v jiných směrech.
U žen je to ještě složitější, protože mediální stereotyp ženy vědkyně vlastně nemáme. Pokud už se nějaká vědkyně v širší popkultuře vyskytne, je obvykle zrcadlovým obrazem svého mužského, poněkud potrhlého a výstředního protějšku. Naprostá většina vědkyň ale takto nevypadá a ani se takto nechová.
—
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Moje matka je vědkyně, můj dědeček byl vědec, vyrostla jsem v blízkosti vědy, vždycky mne zajímala a neprocházela jsem nějakým vnitřním konfliktem, zda se jí mám věnovat. Přišlo mi to přirozené.
Zajímavé je, že naši mne nijak zvlášť k vědě nevedli, pouze mne exponovali prostředí vědy. Přináší to pro mne důležité otázky týkající se učení, protože v mojí výchově se daleko více dbalo na učení takzvaně implicitní, které spočívalo v expozici vědeckému prostředí, než na nějaké úmyslné přenášení znalostí a nácvik vědeckých dovedností.
Explicitní učení jsem si vlastně zařídila nějak sama, ale ta myšlenka, že chci být součástí světa vědy, přišla dříve a souvisela a s tím přitažlivým tajemnem, které pro mne věda představovala.
—
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Feynmanovy přednášky z fyziky. Když knihu čtete, máte pocit, že sedíte na přednášce, úplně vás to vtáhne a je to skvěle vysvětleno.
—
Jsou rozdíly mezi tím, jak vědu dělají muži a ženy? Jaké?
Naprosto netuším. Domnívám se, že věda ze své podstaty vyžaduje inovativní postupy zakotvené v pevné znalosti metod, a nedovedu říct, zda jsou v tom rozdíly mezi pohlavími.
Co ale víme jistě, je, že ženy jsou za svou vědeckou činnost hůře hodnoceny a oceňovány, což také zásadně ovlivňuje jejich retenci ve vědě.
Ten problém oceňování a hodnocení je velmi komplexní, jde o uvádění žen jako autorek na publikace, jejich finanční ocenění, veřejné uznání komunity, které vědec či vědkyně potřebuje pro zvýšení dosahu své práce a následné grantové žádosti.
—
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Vědou se dá u nás dobře uživit, pokud ji budete dělat na úrovni, kterou označujeme jako „excelentní“ nebo „excelence“. Pokud se budete snažit provozovat vědecký tým na úrovni, která této excelence z různých důvodů nedosahuje, mohou být životní podmínky vás i vašeho týmu komplikované.
Vědecký svět u nás i ve světě je obecně zatížen malou jistotou zaměstnání v budoucnosti, předpokládá se, že budete neustále úspěšní v žádostech o granty na další projekty, což je značně stresující.
Jinak značná část mých studentů po obhajobě svého doktorátu odchází na významné evropské instituce, kde jsou jejich finanční podmínky výrazně lepší než u nás.
—
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Zásadně. Přibližně čtyřicet procent žen s plným pracovním úvazkem ve vědě po narození prvního dítěte z vědeckého sektoru odejde nebo zásadně svůj úvazek poníží.
Udržet ženu ve vědě na kompetitivní pozici znamená vytvořit systém externí podpory ze strany instituce a obecně širší společnosti. Nemám pocit, že toto by bylo téma, které by veřejnost vnímala jako naléhavé, a ten tlak na změnu podmínek je tím pádem velmi malý.
Jistě existují výjimky, velmi úspěšné vědkyně s mnoha dětmi, myslím, že je ale nezbytné mluvit veřejně o tom, jaké systémy podpory tyto vědkyně používají.
—
Posloucháte při práci hudbu a jakou?
Rozhodně. Poslouchám vážnou hudbu. Nejraději mám Sibeliuv houslový koncert d moll a Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha.
—
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Divadelní režisérkou. Rozhodně. Nebo entografkou a objížděla bych světové šamany a hledala paralely mezi prastarými technikami šamanismu a moderním uměním.
