Jak a kdy se učíme mluvit? To - spolu s tím, jestli se naše schopnost naučit se jazyk mění v průběhu života - jsou základní otázky, které zkoumá. Zajímá ji, jak naše řeč ovlivňuje každodenní život a mezilidské vztahy.
Dotazník Kateřiny Chládkové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila vaši práci?
Zkoumám, jak a kdy se učíme mluvit a jestli se naše schopnost naučit se jazyk mění v průběhu života. Mimo samotný proces učení mě zajímá, jak naše řeč ovlivňuje každodenní život a mezilidské vztahy.
Prakticky to vypadá tak, že si zveme miminka, děti a dospělé do laboratoře nebo za nimi jezdíme do porodnic, školek nebo škol, pouštíme jim různé úryvky řeči z různých jazyků a měříme jejich reakce a mozkovou aktivitu.
—
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Věda je láska – nebo spíš musí být – aby v ní člověk vydržel. Nejlepší je svoboda hledat odpovědi na otázky o světě a člověku, které mě zajímají, společně s podobně nadšenými lidmi, plus k tomu to napětí, co vlastně vyzkoumáme.
Nejhorší je nejistota, jestli a jak dlouho si budeme moct bádat o tom, co nás zajímá (rozuměj, dostaneme grant) – takové to kolečko, kdy už docela dlouho před dokončením jednoho výzkumu musíte vymyslet a obhájit, co a proč bude mít smysl zkoumat dál.
—
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě? Nebo ve vnímání vědců veřejností?
Správný vědec má bílý plášť a k práci potřebuje mikroskop nebo aspoň zkumavky. A ta žena v podobném plášti vedle něj je jeho asistentka.
—
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Protože mě věda baví. A zůstávám v ní, protože mě naplňuje, vidím v ní smysl a plusy stále převažují nad minusy.
—
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Jedna z knih, ke které se ráda vracím, je Rethinking Innateness. I když vyšla už před víc než 25 lety, zůstává myslím dost aktuální a současná kognitivní věda z ní dál čerpá.
Horkou kandidátkou na oblíbený vzorec (i když pořád přemýšlím, jestli něco takového mám) asi bude formule pro regresní smíšený model.
—
Jsou rozdíly mezi tím, jak vědu dělají muži a ženy? Jaké?
Věda se dá dělat a dělá mnoha různými způsoby a přístupy, ale nepřijde mi, že by ty různé přístupy závisely na genderu.
—
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Vědou v humanitní a společenskovědní oblasti v Česku uživíte sebe relativně dobře, rodinu pak spíš ne.
—
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Ohromně! Přirozeně. Negativně spíš po administrativní stránce, speciálně tady u nás. Když jsem se před pěti lety profesně vrátila do Česka, nemile jsem dvakrát narazila na neohebnost systému a nemožnost přizpůsobit průběh grantového projektu mateřské nebo rodičovské dovolené.
Stojíte potom před volbou buď vědu na nějakou dobu prakticky úplně opustit (a tuhle pauzu potom někdy dohnat, chcete-li uspět), nebo žonglovat vědu a miminko současně. V poslední době se ale systém začíná měnit k lepšímu a stává se ohebnějším.
Na pozitivní notu: velká část vědecké práce se dá dělat z domova, ve flexibilním čase, děti se výborně zabaví i v laboratoři kognitivní psychologie (když máte to štěstí a máte ji), a na stále více institucích moc dobře fungují dětské skupiny nebo dětské koutky.
—
Posloucháte při práci hudbu a jakou?
Nedokážu poslouchat hudbu jako kulisu – abych si ji užila, potřebuju se na ni soustředit. Takže při mentální práci hudbu vůbec.
—
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
V šesti letech bych řekla asi veterinářkou, ve čtrnácti cukrářkou, v osmnácti tlumočnicí a potom už byla vždycky ta vědkyně. Plán B ale mám, muž vysadil jabloňový sad a budujeme cidérii, tak kdyby mi ve vědě začaly minusy převažovat nad plusy, bude ze mě farmářka na plný úvazek.
