Zajímá ji, jak funguje metabolická komunikace v tkáních a nádorech a jak toho využít pro účinnější léčbu. Loni získala pro výzkum komunikace mezi zdravými a rakovinnými buňkami nejprestižnější evropský vědecký grant, který uděluje Evropská výzkumná rada (ERC).
Dotazník Kateřiny Rohlenové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila vaši práci?
S mým týmem se snažíme zjistit, jak funguje metabolická komunikace v tkáních a nádorech, a navrhnout strategie, jak toho využít pro účinnější léčbu.
Zkoumáme, jak nádorové buňky využívají živiny a jak si mohou vyměňovat živiny s ostatními zdravými buňkami v nádorech. Jak nádor roste, rakovinné buňky mají na přísun živin extrémní nároky. Živiny si samy produkují, ale mohou také využívat živiny produkované ve svém okolí. Tato pomoc od okolních zdravých buněk může způsobit, že jsou rakovinné buňky odolnější k některým typům léčby zaměřeným na metabolismus – když jim v důsledku terapie určité živiny chybí, vypůjčí si je od souseda.
Prakticky to, co dělám, je, že navrhuji konkrétní vědecké otázky, které se budeme snažit řešit, a formuluji je do grantových žádostí, plánuji experimenty a spolu s kolegy pak diskutujeme o tom, jak přesně experimenty provést a co znamenají jejich výsledky.
Dále studuji vědecké publikace dalších odborníků v našem oboru a představuji naše výsledky vědcům i veřejnosti. Jako vedoucí vědecké skupiny, mám také za úkol starat se o profesní rozvoj lidí v týmu.
—
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Nejlepší na vědě je, že cílem naší práce je objevovat neznámé. To je pro mě něco, co se nemůže stát nudným nebo rutinním.
Zároveň to na vědě může být i to nejhorší, protože z podstaty věci se musíte neustále snažit řešit otázky, na které nikdo nezná odpověď. A to je obtížné.
Pokud dlouhou dobu nenacházíte odpovědi, může to být frustrující. Ale možnost přispět k objevu něčeho, co posune naše znalosti a možnosti například v léčbě, to pro mě všechno vyvažuje.
Navíc, a to je důležité, i malé objevy jsou dílky do výsledné skládačky a mohou přispět k řešení dalších vědeckých otázek.
—
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě? Nebo ve vnímání vědců veřejností?
Největší stereotyp, který mimochodem přežívá i ve vědeckém prostředí, je dle mého názoru „vědec“ rovná se šedesátník v saku a bílém plášti.
Současná realita je mnohem barevnější. Naprostá většina objevů je výsledkem práce velkých týmů, které zahrnují vědce a vědkyně napříč věkem, kariérními stupni a národnostmi.
Stereotypem ve vnímání vědy veřejností a myslím, že často i politiky, je představa, že výsledky vědeckého výzkumu by měly přecházet přímo do praxe, například v podobě nové léčby, a že pokud se tak nestane, výzkum selhal. Je sice pochopitelné, že chceme rychlé a hmatatelné výsledky, ale tak věda bohužel nefunguje.
V praxi se za každým aplikovatelným výsledkem skrývá mnoho let tvrdé práce v takzvané základní vědě. Bez základních poznatků není co aplikovat.
Navíc, a to je podstatné, mezi základním výzkumem a praktickým výstupem, tedy třeba uvedením léčiva na trh, je ještě dlouhá cesta vývoje, který už ale nedělají vědci v akademické sféře.
Společnost by tak měla usilovat o špičkový základní výzkum, který má největší šanci odhalit nové strategie a koncepty, a o vytváření prostředí, ve kterém může probíhat vývoj.
Je třeba si též uvědomit, že vývoj, například léčiv, je globální hra a zpravidla vyžaduje silné zahraniční partnery – ti musí české vědě věřit a mít o ni zájem.
Přínosem dobré základní vědy pro společnost jsou i absolventi doktorského studia, školení v laboratořích: kreativní lidé s analytickým myšlením, kteří rozumí metodám a postupům vědecké práce a mohou je aplikovat ve společnostech a podnicích produkujících vysokou přidanou hodnotu.
—
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Lákalo mě odhalovat podstatu věcí. Věřím, že dobrý výzkum, kromě toho, že najde odpovědi na některé otázky, zároveň umožní nahlédnout na problém z nové perspektivy a otevírá tak nové otázky a možnosti, které nás na začátku nenapadly. Je to nekončící výzva.
—
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Přiznám se, že odborné knihy obvykle nečtu. Výsledky naší práce v mém oboru zpravidla sdílíme ve formě vědeckých článků, někdy dokonce jen v elektronické podobě. Je to interaktivní a rychlé a také to více odpovídá povaze výzkumu v oboru biologie.
Samozřejmě je třeba mít široký přehled o tom, co je známo, ale je také třeba být připraven na to, že s tím, jak se dozvídáme další informace, se některé z předchozích poznatků mohou časem ukázat jako nepřesné.
Mou oblíbenou neodbornou knihou je 7 návyků vysoce efektivních lidí od Stevena R. Coveyho o tom, jak efektivně vést sebe sama, pěstovat osobní integritu a vytvářet ve svém okolí prostředí efektivní spolupráce.
Věřím, že tyto dovednosti jsou nezbytné pro každého, kdo se snaží řešit složité problémy s týmem lidí.
—
Jsou rozdíly mezi tím, jak vědu dělají muži a ženy? Jaké?
Myslím, že každý vědec nebo vědkyně „dělá vědu“ jinak. Záleží na tom, do jaké míry mají analytické myšlení, jak jsou systematičtí, jak kreativní, jak ochotně se pouští do nových otázek a experimentálních metod.
Současná věda je stále výrazně mužskou disciplínou – není neobvyklé, že většinu vedoucích vědeckých pozic zastávají muži. Jsem si jistá, že pro to není žádný objektivní důvod, kromě historického nastavení, a že to není pro dobro věci..
—
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Vědou se jistě dá uživit. Není ale pochyb o tom, že v České republice máme výrazně nižší platy než třeba v západní Evropě.
To je problém, protože má-li naše věda uspět ve světovém srovnání, potřebujeme do svých týmů ty nejlepší lidi a soutěžíme o ně s prestižními vědeckými institucemi v Evropě i v USA.
Na české poměry ale minimálně v mém okolí jsou finanční podmínky relativně dobré. Navíc pokud mají postdoci zahraniční grant, například z programu Marie-Sklodowska Curie, dostávají plat výrazně nadprůměrný.
Jedná se však o velmi konkurenční a prestižní granty, které má v České republice málokdo.
—
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Děti ovlivňují kariéru žen velmi pozitivně. Ať už tím, že s dětmi přijdete na jiné myšlenky, nebo se můžete inspirovat pro práci s lidmi. Bohužel náš systém je na vědkyně (a vědce) s dětmi špatně připraven.
Věda je disciplína, která se rychle vyvíjí. Nové poznatky se objevují každý den a člověk se musí snažit, aby udržel krok.
Z toho důvodu je poměrně náročné navázat na kariéru po mateřské a rodičovské dovolené. Pokud hovoříme o třech a více letech, jak je tomu v České republice, váš vědecký obor může být za tu dobu někde úplně jinde.
Pro dřívější návrat po rodičovské dovolené, a to třeba na částečný úvazek, často není v institucích podpora, v rodině a okolí, třeba mezi přáteli a známými, může být i vyložený odpor a stát nezajistí péči o děti.
Často se proto stává, že ženy nepokračují v kariéře tam, kde ji přerušily, ale odcházejí na méně kvalifikovanou nebo administrativní pozici, případně úplně pryč z vědy. Myslím, že je to velká škoda. Jak pro vědecké týmy a instituce, tak především pro stát, který do vzdělání a přípravy těchto vědkyň investoval nemalé prostředky.
Pak se nemůžeme divit například tomu, že v expertních panelech chybí vědkyně nebo že se teprve nyní začínáme zabývat tím, že v biomedicínských oborech jsou některé poznatky šité na míru léčbě mužů, ale ne žen (to má ovšem i další, například experimentální důvody).
V naší komunitě občas slýchám i opačný názor: jak se s dítětem stanete superženou, efektivní a organizovanou, které zabere zlomek času to, co jiným trvá dobu. Tyhle supervlastnosti po dvou letech od narození syna zatím nepozoruji.
Možná jsem byla efektivní už dřív, ale jinak mám prostě na všechno mnohem méně času. Užívám si ale, jak mi syn srovnal životní priority.
Jelikož dny nejsou nafukovací, snažím se rozlišovat důležité věci od nedůležitých. Věřím, že pokud se tohle naučíte, získáte svým způsobem superschopnosti.
—
Posloucháte při práci hudbu a jakou?
S manželem, který je mým kolegou, posloucháme při psaní vědeckých projektů a článků klasiku. Já sama poslouchám v práci hudbu, jen když jsem v časové tísni a potřebuji se odříznout od svého okolí. V takovém případě je to obvykle něco rychlejšího.
—
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
O tom jsem vlastně nikdy nepřemýšlela, takže moje odpověď je zcela teoretická. I mimo vědu bych se ráda věnovala řešení komplexních problémů na základě sbírání, analýzy a interpretace dat, což mě baví. Věřím, že by to mohlo být relevantní pro podnikovou sféru i pro státní správu.
Možná bych se v první fázi snažila tuto svoji zálibu/schopnost využít ve státní správě, kde je v současné době komplexních problémů řada, a řešení nebudí vždy dojem, že se opírají o fakta. To má důsledky pro nás všechny.
