Zabývá se vývojem nových materiálů, katalyzátorů, které budou efektivní i bez přítomnosti drahých kovů a umožní přeměnu CO2 na takzvaná solární paliva pouze s využitím slunečního záření. Letos získala ocenění L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě.
Dotazník Pavly Eliášové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila vaši práci?
Pracuji na Katedře fyzikální a makromolekulární chemie ve skupině Heterogenní katalýzy a pokročilých materiálů. Zabývám se hlavně vývojem novým materiálů pro aplikaci v heterogenní katalýze.
Bez katalytických procesů a katalyzátorů bychom nežili život tak, jak jej známe. Až 90 procent všech výrobních procesů zahrnuje v některém svém kroku katalýzu, od výroby paliv, léků, kosmetiky, drogerie, parfémů, potravinářských konzervantů atd.
Já jsem zaměřená hlavně na zeolity, což jsou původem přírodní minerály. Mají ale úžasné vlastnosti, takže se dají využít v celé řadě katalytických procesů.
My se zaměřujeme na to, jak jejich vlastnosti vylepšit a přizpůsobit pro přípravu konkrétní látky, prostě dělat katalyzátor šitý na míru. V poslední době se ale hodně soustřeďuji na jinou skupinu materiálů, dvojdimenzionální karbidy přechodných kovů.
Tyto materiály mají fascinující vlastnosti a mají veliký potenciál pro celou řadu aplikací. Mě ale zajímá hlavně fotokatalytická přeměna oxidu uhličitého na solární paliva. To je podle mě jedna z cest k novým zdrojům energie jako alternativě k fosilním palivům.
A navíc k tomu můžeme využít námi vyprodukovaný oxid uhličitý, který je významný skleníkový plyn.
Tato kombinace – snadno dostupná surovina CO2 a přímé využití slunečního záření, které je zadarmo – je podle mě úžasná možnost, jak vykročit směrem k cirkulární uhlíkové ekonomice a snížit zátěž pro životní prostředí.
—
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Nejlepší je ta rozmanitost práce, rozhodně se nejedná o nudnou rutinní práci. Navíc se stále učíte novým věcem. Svůj čas si ale člověk musí dobře zorganizovat, aby zvládl jak vědeckou práci, práci v laboratoři, vedení studentů a k tomu výuku.
Navíc je úžasná možnost navazovat spolupráci s lidmi po celém světě. Věda prostě spojuje svět a obzvláště, když člověk pracuje na tématu, které je hodně aktuální. Jako třeba hledání alternativních zdrojů energie.
Co považuji asi za nejsložitější, je neustálá potřeba zajistit si finance pro výzkum. Jako vědečtí pracovníci si zajišťujeme finance pro výzkum přes žádosti o projekty a granty, ať už u tuzemské GAČR, nebo TAČR agentury, nebo pak jsou velké evropské a mezinárodní projekty.
Příprava takových žádostí samozřejmě zabere spoustu času, důležité je přijít s dobrým nápadem, umět ho podložit a vypracovat plán na jeho splnění.
Člověk musí být pořád v obraze, kdo co dělá za vědu a co je vlastně ještě aktuální. Konkurence hlavně na evropské úrovni je veliká.
Pak je tam ale řada požadavků, které jsou administrativní, a to je opravdu (aspoň pro mě) to nejhorší. To už není o vědě, ale zabere to hrozně moc času, který bych raději trávila v laboratoři.
—
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě? Nebo ve vnímání vědců veřejností?
Myslím, že lidé vědce dost často vnímají jako lidi odtržené od praktického života. Že si něco bádají v laboratoři, ale jsou na hony vzdáleni skutečnému životu a v praxi nejsou moc použitelní.
—
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Po ukončení magisterského studia jsem ještě nebyla úplně přesvědčená, že se mám vrhnout do práce.
Vzdělání jsem měla ukončené jako učitel chemie, geologie a ochrany životního prostředí pro střední školy. Ale učit jsem jít nechtěla, oba rodiče jsou učitelé a já si vyzkoušela učení během stáží na školách.
Tehdy jsem neměla pocit, že by to byla práce pro mě. Ale pak se mi naskytla možnost pokračovat na doktorát v Praze na Karlově univerzitě u profesora Čejky a pracovat na Akademii věd.
To byla úžasná příležitost. Jak jsem u něj začala doktorát, tak jsem se pro práci se zeolity, materiály a katalýzou hrozně nadchla. Bylo to úžasné.
—
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Moje oblíbená kniha není odborná, je to série knih od Bety McDonaldové. Ale ráda čtu knihy o historii chemie nebo o vědcích. Jedna z mých posledních knih byla životopis Marie Curie-Sklodowské.
Oblíbený vzorec nemám, ale miluju řešení pomocí trojčlenky, kterou jsme se naučili na základní škole a často si s ní člověk vystačí i na té vysoké.
—
Jsou rozdíly mezi tím, jak vědu dělají muži a ženy? Jaké?
Osobně žádné velké rozdíly nevnímám. Muži se někdy dokážou dívat více na technické detaily problému a ženy zase trochu více ze šířky a v souvislostech.
—
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Vědou se uživit dobře nedá. Platy vědců u nás jsou hluboce podhodnocené.
—
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Děti a založení rodiny je podle mě zásadní milník v kariéře ženy. To mají ale společné všechny pracující ženy.
Když se po vysoké škole, magistru nebo inženýru, rozhodnete dále pokračovat ve vědě, tak se vlastně rozhodnete minimálně o čtyři roky odložit založení rodiny. V době dokončení doktorátu je vám kolem třiceti, v té době už většina párů chce mít děti.
Jenže pokud víte, že chcete dál dělat vědu, tak je dnes pro vás prakticky nevyhnutelné odjet aspoň na roční postdok do zahraničí. Na zahraniční zkušenost se klade dnes veliký důraz.
Takže se vracíte po postoku domů, je vám přes třicet, máte nastartovanou kariéru a jste v plné síle. A teď vám do toho skočí ty maličké uzlíčky štěstí, které vás na pár let plně pohltí, zaměstnají a odpoutají od vědy. Někdy se dá pracovat na částečný úvazek.
Mám ale pocit, že převládá názor, že pořádná věda se dá dělat jen na plný úvazek. To může být samozřejmě pravda. Ale ženy mají doma další stoprocentní úvazek.
Myslím, že to je ten moment, který spoustu žen odradí od návratu po rodičovské zpět na vědeckou kariéru, kterou měly tak nastartovanou. Prostě si nedovedou představit, že by zvládly dělat vše na sto procent, práci, děti, rodinu.
Máme s mužem tři malé děti (3, 5 a 7) a je to opravdu velmi náročné. Bez velké podpory manžela a rodiny by to nešlo. Naštěstí máme úžasnou podporu v rodině a skvělého tchána, který se dokáže v nouzi postarat o všechny naše děti, i když mají nudli u nosu.
Chybí mi ale dostupné předškolní zařízení pro děti menší tří let. Jsou většinou jen soukromá a ty jsou samozřejmě finančně dost náročná. I proto si myslím, že ženy návrat do práce po rodičovské prostě odkládají, protože se jim to finančně nevyplatí.
—
Posloucháte při práci hudbu a jakou?
Když se potřebuju soustředit na práci na počítači (zpracování dat nebo psaní článků a projektů), tak mám svůj výběr tzv. pracovní hudby – muzikál Les Miserables, filmová hudba Hanse Zimmermana a Vivaldi. Při práci v laboratoři hudbu neposlouchám.
—
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Když jsem byla malá, chtěla jsem být chovatelkou koní. Maminka mě ale přesvědčila na gymnázium.
Kdybych teď měla z fleku změnit své povolání, asi bych chtěla dělat nějakou drobnou farmářskou práci nebo bych si otevřela malé bistro nebo hospůdku někde u nás za Prahou. Miluju vaření a fyzická práce na čerstvém vzduchu je osvěžující.
