Hledá příčiny dědičné periferní neuropatie, která postihuje periferní nervy a patří mezi nejčastější dědičná nervosvalová onemocnění.
Vede DNA laboratoř Kliniky dětské neurologie 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice v Motole, získala ocenění L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě.
Dotazník Petry Laššuthové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila vaši práci?
Hledáme příčiny vzácných neurologických onemocnění, a to zejména příčiny molekulárně genetické. V praxi to lze připodobnit knize receptů – naše DNA je vlastně kniha receptů, každý gen obsahuje informace a pokyny pro tvorbu nějakého proteinu – z těch se pak skládá naše tělo.
A my hledáme chyby v těchto receptech – kde je překlep, špatně zapsaná informace, chybí ingredience, nebo něco je naopak vícekrát. A když takovou chybu – odchylku v zápisu najdeme –, snažíme se pochopit, jakým způsobem se taková záměna v receptu promítne do fungování našeho těla, a jakým způsobem se pak podílí na vzniku onemocnění.
—
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Tak nejlepší je, když se něco povede – i když co to vlastně je úspěch, se v čase dost mění. Kdysi člověka těšil každý přijatý článek, to dnes už ani ne – spíše nějaký solidní výsledek, který je založený na pochopení problému.
Nejhorší jsou neustálé evaluace – letos jsem měla evaluace již v lednu, březnu, a na konci dubna další. Pak musím psát grant do konce června, a pak ten bude hodnocen, a mezi tím musím dodělat závěrečnou zprávu jiného velkého projektu. V září opět další hodnocení.
A i tak máte pořád nad sebou Damoklův meč, ta práce je taková chůze po ostří nože, nikdy nevíte, jak dlouho laboratoř bude dále fungovat.
—
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě? Nebo ve vnímání vědců veřejností?
Že něčemu do hloubky rozumí. Já mám nyní spíše pocit, že i to málo, v čem si člověk byl jistý, že platí, tak se mění – postupem času člověk zjistí, že pod každou vrstvou je ještě další, komplikovanější. Že vlastně nic nelze tvrdit s jistotou, zvlášť v genetice.
—
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
To se tak stalo samo – sama bych se takhle asi nerozhodla, ale to si člověka najde. Ale já sama bych se ani neoznačila za vědkyni – často se cítím spíše jako administrátor grantových, ale i klinických projektů.
—
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Asi Mandaríni – Simone de Beauvoir, k tomu se vždy ráda vracím.
—
Jsou rozdíly mezi tím, jak vědu dělají muži a ženy? Jaké?
Tímhle způsobem nepřemýšlím, každý se snaží asi zužitkovat nějakým způsobem své silné stránky a moc neprojevit ty slabší.
—
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Když máte dostatek grantů, tak ano – ale je to náročné. Dostatek grantů totiž znamená pro tým mít i 4–5 velkých projektů souběžně, a to je extrémně náročné.
—
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Děti vás vždy podrží, i kdy je nejhůř, tak víte, že musíte jít dál. A dodávají vám energii.
A když si myslíte, že problémy v práci jsou už opravdu těžké, tak vás rychle vyvedou z omylu – stačí, když onemocní nebo mají jiné problémy, a to pak začnete hned řešit a pracovní problémy jsou v porovnání s tím jednoduché – protože ty pracovní věci alespoň víte, jak řešit, a máte moc to ovlivnit, u dětí ne – tam musíte jenom doufat, že to dobře dopadne.
—
Posloucháte při práci hudbu a jakou?
Jenom u nějaké jednoduché činnosti, kdy potřebuji odpojit okolní zvuky. Ale když máte něco psát, tak to nejde, to se chce soustředit.
—
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Asi bych dělala klinické studie nebo něco podobného – nějaká správa projektů, které je potřebné dotáhnout, to by mi asi šlo.
