Zkoumá jednobuněčné parazity, kteří způsobují spavou nemoc u lidí. Ti mohou být jednak velmi významní z medicínského pohledu, zároveň se ale podle slov této vědkyně jedná o fascinující organismy s nepřebernou studnicí nápadů, jak nás ošálit. A právě tyto mechanismy Zíková studuje.
Patří mezi evropské špičky molekulární biologie, je členkou elitní evropské organizace EMBO, loni získala prestižní grant ERC Consolidator.
Dotazník Aleny Panicucci Zíkové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Pracujeme s jednobuněčnými parazity, kteří způsobují spavou nemoc u lidí. Tito parazité jsou důležití z medicínského pohledu, ale jsou to také fascinující organismy s nepřebernou studnicí nápadů, jak nás ošálit.
Snažíme se těmto mechanismům na úrovni buňky a molekul porozumět. Čím lépe jim budeme rozumět, tím lépe budeme schopni parazita kontrolovat či přelstít, nebo naopak využít.
Jen před několika málo týdny vyšla studie, která využívá jiného lidského parazita, jenž umí pronikout přes mozkomíšní bariéru, která je jinak pro mnohé látky včetně léčiv nepropustná.
Tohoto parazita zahraniční kolegové využili jako nákladní auto, které doveze do mozku potřebné látky. Tato strategie může být účinná v boji proti mnoha lidským nemocem.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na vědě je nejlepší svoboda našeho konání, stimulující akademické prostředí mezinárodního rozsahu, čirá radost z nových objevů, pocit zadostiučinění v případě nějakého ocenění či obyčejné poděkování od studentů. To jsou chvíle, kdy víme, že naše práce má smysl.
Teď to nejhorší. Pro mladší generaci to asi budou nestabilní finanční vyhlídky ve vědeckém prostředí (často v prosinci nevíte, jakou v lednu budete mít výplatu a zda vůbec nějakou). V rámci Akademie věd pak také nejasný kariérní řád, a tudíž obecný pocit nestability.
Současná mladá generace je jiná než naše, více dbají na rovnováhu mezi pracovním a osobním životem, rádi cestují a potřebují nemalé finance na bydlení. Finanční nejistota je strašákem většiny z nich.
Pro nás starší a zkušenější je to pak přebujelá administrativa a nedůvěra poskytovatelů financí k nám vědcům. Vědec musí neustále vyplňovat nějaké finanční tabulky, psát reporty, musí se seznamovat s měnícími se podmínkami grantů.
Každý den bojujeme s přechytřelostí úředníků, kteří aniž by znali naše prostředí a rozuměli naší práci, přicházejí s pravidly poskytování financí, nad kterými občas zůstává rozum stát.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Hodně záleží na finančních možnostech vedoucího laboratoře/katedry a samozřejmě daného ústavu/fakulty. Financování je nesystémové, kolísavé, nestabilní a velice různorodé. Rozdíly v platech mezi studenty, ale i mezi vedoucími pracovníky mohou být i dvojnásobné.
Záleží pouze na úspěšnosti v grantech, což přináší nemalý stres pro vědce. Tabulkové platy jsou žalostné, jsou pod úrovní průměrných platů a z těch se uživit dá těžko, zvlášť pokud máte hypotéku a děti.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Co se týče vědeckého a přístrojového zázemí, tak jsme na tom srovnatelně s většinou západních organizací. U nás si myslím, že bychom mohli lépe využívat lidské zdroje, rozpoznávat vědecké talenty s ambicí na vedoucí pozice a ty plně podpořit (zavedení štědrých startup balíčků).
Ale také musíme umět rozeznávat skvělé vědecké pracovníky technického a administrativního typu se specifickými dovednostmi a ty pořádně zaplatit, aby neodcházeli do soukromé sféry, a tak předejít plýtvání lidskými zdroji.
Opět u mladší generace by moc pomohla různá školení o kariérních možnostech ve vědě, zavedení mentoringu a podpora mobilit, jelikož zahraniční zkušenost má neskonale pozitivní vliv na rozvoj mladých talentů.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Myslím, že vnímání vědců společností se dost změnilo během pandemie covidu-19. Ukázalo se, že opravdu umíme vytvořit něco užitečného (například RNA vakcínu) a relativně rychle. Ve vnímání vědců také hodně pomáhá Česká televize svými programy a vstupy.
Podle mne neexistuje Čech, který by neznal Daniela Stacha. Nicméně i přes tuto „pozitivní“ reklamu je pravda, že pokud se seznámím s někým mimo akademické prostředí, tak obvykle nemá žádnou představu, co vlastně celý den dělám.
Takže jsme pro ně stále tajuplní intelektuálové, ale asi nám věří, že to, co děláme, má/bude mít nějaký smysl. Tim si i vysvětluji, proč v různých anketách je pracovní zařazení „vědec“ hned po lékařích a učitelích nejvíce respektované zaměstnání.
Co vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
Díky vědě musím říct, že se nenudím, prakticky neexistuje moment, kdy bych neměla co dělat.
Taky nás učí emoční odolnosti, často se stane, že během jednoho dne dostanete e-mail, že vaše žádost o grant nebyla úspěšná, a za hodinu vám přijde e-mail, že jste pozváni na skvělou prestižní konferenci, nebo za vámi přijde rozzářený student s novým výsledkem.
Díky vědě zažíváme pocity, kdy jsme nahoře, ale hned zase dole, a tím je umíme lépe vnímat a lépe s nimi pracovat.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Vědeckou kariéru ovlivňují děti přirozeně a pozitivně. Mít děti je součástí našich životů. Samozřejmě všem vyvstane na mysli, že kvůli rodičovství nemůžete dělat vědu naplno. Ale tato úvaha je zcela chybná.
Věda je hodně o času, který jí věnujete. Vědci mají svou práci často jako koníčka, takže nemají problém pracovat deset až dvanáct hodin denně, včetně víkendů. Což jako rodič určitě nedáte. Takže samozřejmě ve srovnání s profesorem či profesorkou 50+ s odrostlými dětmi máte jako mladý rodič nižší výkon.
Nicméně pokud se to standardizuje na čas věnovaný práci, tak budete minimálně stejně dobří, ne-li lepší. Toto je třeba si uvědomit, a pokud možno rychle.
Když nyní podpoříte schopné, nadané a ambiciózní třicetileté rodiče, tak za dvacet let z nich budou extrémně výkonní profesoři/profesorky, kteří budou příkladem pro další generace.
Ta podpora je esenciální, a dokud nebude systémová a výrazná (zavedení dětských skupin, příspěvek na chůvu, flexibilní pracovní doba, zkrácené úvazky, odložené hodnocení, prodloužení řešení projektů atd.), budeme se setkávat s odlivem talentů do jiných sfér a zde jsme opět u plýtvání lidskými zdroji ve vědeckém prostředí.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Z posledních knih mi nejvíce uvízla v hlavě Humanology od Luka O’Neilla, který velice vtipně a poutavě pojednává o základních aspektech lidskosti – proč se usmíváme, proč máme chuť na sladké, proč bylo dobré, že jsme měli sex s neandertálci, proč věříme v boha/bohy a tak dále.
Pak jsem si užila knihu Gene Machine od laureáta Nobelovy ceny Venkiho Ramakrishnana či mám rozečtenou A Crack in Creation od Jennifer Doudna. Dnes mi kolega poslal další tip (Superconvergence od Jamieho Metzla), tak se těším.
Co se týče krásné literatury, mám ráda silné příběhy ženských hrdinek zasazených do různých historických období a zemí světa. Od americké autorky Hannah Kristin mám přečtené snad všechny knížky.
Z českých autorů mám ráda současné klasiky, Alenu Mornštajnovou, Karin Lednickou, Jana Štiftera, Kateřinu Tučkovou, Petru Soukupovou a další.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Hudbu v práci má v režii můj muž, se kterým sdílím kancelář. Posloucháme internetové rádio KEXP Seattle, které hraje různé žánry a obohacuje nás o novinky v hudebním světě.
Seznámili jsme se v Seattlu a nyní žijeme tady v Čechách, takže je v tom i určitá sentimentalita a připomenutí našich začátků.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Biologie mne vždy fascinovala a těší mne, že mám určité porozumění na molekulární úrovni o tom, jak život funguje. Paraziti byli pak ještě bonusem, protože jejich životní strategie jsou fascinující.
Pro vědeckou kariéru jsem se rozhodla ve chvíli, kdy jsem měla možnost vyjet během doktorátu na půl roku do Seattlu. Seattle Biomed Institute byl vibrujícím důkazem toho, že vědecké prostředí nejsou tmavé chodby a zavřené dveře kanceláří, ale živé, otevřené, debatující, podporující a lidsky bohaté prostředí. Právě na tomto ústavu jsem potkala i první ženy vědkyně, které i přesto, že měly rodiny, působily na vedoucích pozicích.
V té době to u nás prakticky neexistovalo. V Americe nikdo neřešil gender, rodinný status, šlo jen o excelenci ve výzkumu. Těhotné dámy byly zvány na interview, byly jim nabídnuty pozice a nikdo nepochyboval, že to zvládnou.
V tu chvíli jsem si řekla, že podobně se musejí začít cítit i ženy u nás v Česku a že to musím zkusit. Seznámení s budoucím manželem, který je taky vědec, mne už jen upevnilo v mém rozhodnutí.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Já se vždy směju, že můj plán B je otevřít si restauraci. Baví mne vařit, ono totiž vaření je vědě velice podobné. Máte recept (protokol), a když ho pečlivě následujete, tak se to podaří. A aby se člověk odlišil, musí mít nápad a buď recept zoptimalizovat, či vyvinout úplně jiný. Také mne baví grafika.
A kdybych nedejbože měla někdy čas nazbyt, tak bych se ráda naučila programovat, v poslední době mne fascinuje využití AI ve vědě a možnost využití již vygenerovaných dat k zodpovězení nových otázek.
