Vyvinula unikátní mikroskopickou techniku, která dokáže zobrazit a sledovat biologické nanomolekuly v jejich přirozeném prostředí. Objev nanofluidní rozptylové mikroskopie s kolegy patentovali a ve Švédsku založili spin-off společnost, která ho dostává do praxe.
Před dvěma lety se díky stipendiu Marie Skłodowské-Curie vrátila do Česka. Vzápětí uspěla v prestižní grantové výzvě Společnosti Maxe Plancka a MŠMT na podporu excelentní vědy, a nově tak stojí v čele Dioscuri centra jednomolekulární optiky.
Dotazník Barbory Špačkové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Jsem fyzik, který se zabývá jednomolekulární optikou. Zkoumám, jak světlo interaguje s objekty malých, nanoskopických rozměrů, které nelze vidět běžným mikroskopem. Tyto principy využívám pro vývoj nových technologií, které umožňují studovat základní stavební kameny života – biomolekuly.
Jinými slovy, hledám způsoby, jak vidět neviditelné, a tak přispět k vyřešení zásadních otázek týkajících se života na molekulární úrovni. Můj výzkum otevírá nové možnosti i pro medicínu a farmakologii, kde nové poznatky mohou vést k vývoji nových léčiv a diagnostiky.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Vědecký výzkum je v podstatě zdánlivě nekonečná série neúspěchů, slepých uliček a zklamání. Vyžaduje vysokou toleranci k frustraci. Pak ale přijdou okamžiky, kdy se vám podaří vyřešit dosud nevyřešený fundamentální problém nebo pozorovat něco, co před vámi nikdy nikdo neviděl. A to jsou ty nejlepší okamžiky, které mi dávají motivaci.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Být bohatý není typická motivace vědecké kariéry. Každopádně uživit se vědou jde, záleží ale hodně na specializaci. Obecně přírodní vědy nabízejí lepší ohodnocení než vědy humanitní. Soukromý sektor a průmysl jsou tom lépe než akademie a univerzity.
Pokud jde o podmínky v Česku, na všech úrovních jsou platy vědců výrazně nižší ve srovnání se západními zeměmi, což bohužel vede k odlivu talentovaných vědců do zahraničí.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Pokud se na českou vědu budeme dívat jako na celek, má obrovský potenciál, díky kterému by mohla být rovnocennou součástí evropského i celosvětového prostředí. Jistě, v Česku pracuje řada vědců světové úrovně, ale řekněme si to upřímně – s počtem Nobelových cen „per capita“ jsme zatím suboptimální.
Cestou k větším úspěchům je určitě navýšení financování, schopnost stát se atraktivním místem pro zahraniční vědce, snížení byrokracie a posun mentálního nastavení, které by mělo být více kolaborativní.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Ráda bych si myslela, že tradiční stereotyp vědátora – typicky staršího bílého muže v bílém plášti, který se zabývá nesrozumitelnými a často neužitečnými problémy, je už dávno překonaný. Ale častokrát jsem překvapená, jak málo veřejnost ví, jak vědci opravdu pracují.
Jedním z mýtů, se kterým se často setkávám, je, že věda je nepřístupná a příliš obtížná pro většinu lidí. Aprobace k tomu, stát se vědcem, není být geniálním nadčlověkem, ale mít přirozenou a upřímnou zvídavost a dostatečnou porci vytrvalosti.
Často se také zapomíná, že věda je velice kreativní proces. Lidé si představují vědu jako něco rigidního a dogmatického, ale ve skutečnosti vědecký výzkum vyžaduje značnou dávku fantazie, inovace a schopnosti vidět věci z nových úhlů.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Zásadně a mnohem výraznějším způsobem než u mužů. A to nejen v náročném období těhotenství a následné péče o nemluvně. Je to hodně individuální, záleží na podpoře a flexibilitě partnerů a rodiny. Bohužel, v české kultuře převládá tradiční nastavení, které vnímá výchovu i starších dětí jako primárně ženskou roli.
Jako by se zapomínalo na fakt, že dítě má ve velkém množství případů rodiče dva a zátěž spojená s výchovou by mohla být rovnoměrně sdílena.
Na druhou stranu se ale v Česku objevují systémové změny, jako jsou návratové granty po mateřské a rodičovské dovolené nebo školky ve výzkumných ústavech a na univerzitách.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Rozhodně knihy Richarda Feynmana. Měl úžasný talent vysvětlit srozumitelným a přitažlivým způsobem ty nejsložitější fyzikální koncepty.
Co se týká vzorce – jednoznačně u mě vítězí Eulerova rovnost: eiπ= -1, která spojuje základní matematické konstanty (Eulerovo číslo, imaginární jednotku a Ludolfovo číslo) do absolutního výkřiku elegance.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Neposlouchám, poslech hudby mne dokáže tak pohltit, že se nedokážu na práci soustředit
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Vždy jsem chtěla pracovat na projektech, které mají ambici řešit globální problémy lidstva. Lákala mne také relativní volnost a autonomie. A hlavně mě vždycky bavilo luštit složité hádanky a řešit komplikované úlohy.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Polárnicí, rentiérkou nebo něčím mezi tím.
