Vede vlastní skupinu ve Fyzikálním ústavu AV ČR a patří mezi přední vědce svého oboru. Se svým týmem vyvinula kufřík, který Ochranná služba Policie ČR využívá k testování potravin na patogeny. S příchodem pandemie tento systém upravili tak, aby se s ním daly provádět testy na koronavirus.
Ačkoli tato biofyzička trpí od mládí chorobou, jejíž vinou je téměř nevidomá, daří se jí nejen vychovávat tři dcery, ale i excelovat ve vědě.
Dotazník Hany Lísalové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Pracuji jako vedoucí výzkumného týmu v Sekci optiky Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR. Náš tým, laboratoř funkčních biorozhraní, se zaměřuje na základní i aplikovaný mezioborový výzkum v oblasti biosenzorů, polymerních materiálů a tenkých nanovrstev s unikátními vlastnostmi.
Zkoumáme, jak se tyto vrstvy chovají v reálných biologických prostředích a jak při tom interagují s různými biomolekulami. U nanovrstev s různými fyzikálně-chemickými vlastnostmi například studujeme, jestli (a pokud ano, tak proč) se na ně nespecificky přichytí („přilepí“) molekuly z hodně komplexních vzorků, jako jsou třeba tělní tekutiny nebo vzorky z potravin.
Důležitou součástí naší práce je i odhalovat, jak tyto nanovrstvy nejlépe připravit a charakterizovat a také jak na ně ukotvit bioreceptory tak, aby si zachovaly funkci.
Na základě poznatků získaných z takto rozsáhlého mezioborového výzkumu můžeme vytvářet nové materiály a povrchy, které jsou odolné vůči nežádoucímu (nespecifickému) navazování molekul z prostředí, takzvané antifoulingové povrchy, ale zároveň umožňují specifickým bioreceptorům zachytit cílové molekuly.
Vytváříme tak „romantické“ povrchy, které se zajímají pouze o konkrétní molekulu, již díky bioreceptorům selektivně rozpoznávají, zatímco ostatní ignorují. Tyto povrchy nacházejí uplatnění v biosenzorech, bioanalytických metodách nebo třeba i v aplikacích typu „cell-on-a-chip“.
Naše skupina se tak zabývá jak základním, tak aplikovaným výzkumem právě při vývoji biosenzorů, například pro detekci virových a bakteriálních patogenů přímo v neupravených vzorcích.
Jeden z prvních biodetekčních systémů je nyní testován Ochrannou službou Policie ČR a pracujeme na vývoji další generace takových systémů.
Pokud jde o samotnou práci vedoucího výzkumného týmu, vnímám ji jako velkou zodpovědnost. Vyžaduje dlouhodobé nasazení, houževnatost a schopnost vyvažovat různé aspekty práce – řízení projektů a týmu na jedné straně a podporu kreativity a individuálních talentů na straně druhé.
Snažíme se vytvořit komunikačně otevřené, profesionální a bezpečné prostředí, které podporuje růst mladých talentů a jejich další kariérní rozvoj v akademické sféře.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Pro mě jsou na vědě nejlepší lidé. Setkáváte se s neuvěřitelným množstvím nadšených, talentovaných, kreativních a inspirativních osobností. Práce s takovými lidmi je nesmírně obohacující – je čest učit se od nich a zároveň mít možnost své vlastní znalosti a zkušenosti předávat dál.
Je to prostředí, kde každý den může přinášet nové nápady a nové výzvy.
Na druhou stranu i ve vědeckém prostředí se bohužel někdy setkáte s jedinci, kteří nějakým způsobem zneužijí důvěry a otevřenosti, která by měla charakterizovat akademické prostředí. To může být demotivující a někdy i narušovat atmosféru (spolu)práce. Naštěstí je těchto případů málo a postupně z vědecké komunity mizejí.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Finanční podmínky ve vědě v Česku se mohou významně lišit mezi obory. Přírodovědné obory jsou na tom obvykle lépe než humanitní a společenské vědy. Hlavním problémem je nízká úroveň stabilního institucionálního financování. To znamená, že vědci nemají jistotu dlouhodobého financování, a jsou proto pod neustálým tlakem získávat granty s dostatečnými rozpočty.
Tato nejistota může pak často hrát roli v rozhodování, zda zůstat ve vědě, nebo se přesunout do komerční sféry, kde je snazší získat stabilnější plat a smlouvu na dobu neurčitou.
Právě doba trvání grantu je pak dalším úskalím, se kterým se vědci setkávají – granty pokrývají financování projektu a týmu pouze na omezenou dobu, zpravidla na tři roky. „Dobrý“ grant je nezbytný pro rozvoj ve vědě.
Tři roky jsou v kontextu rozvoje nových perspektivních výzkumných směrů krátká doba, což přináší značný stres a může dále snižovat motivaci mladých talentů setrvávat ve vědecké kariéře nebo zakládat nové týmy. Zvýšení doby trvání grantů by mohlo v tomto směru výrazně pomoci.
Platové podmínky vědců v ČR zaostávají za západní Evropou. Lze to ukázat na příkladu, kdy postdoktorand, který nastupuje do výzkumného týmu v Česku, získá prestižní evropský grant z programu MSCA (Marie Skłodowska-Curie Actions), který nabízí výrazně lepší platové podmínky.
To může totiž vést až k paradoxní situaci, kdy takový úspěšný postdoktorand má vyšší plat než vedoucí týmu nebo jeho supervizor. Takové příklady ukazují na zřejmý prostor ke zlepšení platových podmínek vědců (na všech úrovních) v Česku.
Domnívám se, že by bylo velmi nemoudré se nadále spoléhat na to, že vědci volí vědeckou dráhu obvykle z jiných důvodů (jako je například vášeň, nadšení pro věc, touha posouvat vědění kupředu), než je výše platu. Naopak mnohem prozíravější by bylo klást větší důraz na to, aby věda nabízela stabilní a konkurenceschopné finanční podmínky.
Jako matka tří dětí žijící v Praze mohu potvrdit, že bez podpory manžela by pro mě bylo velmi obtížné uživit rodinu na rozumném standardu.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Jak jsem již zmínila, situace se může výrazně lišit obor od oboru. Obecně chybí vyšší míra stabilního institucionálního financování, aby vědci nebyli pod neustálým tlakem žádostí o granty a mohli se více zaměřit na samotný výzkum.
To, co dále chybí speciálně české vědě, je dle mého názoru prestiž ve smyslu rozpoznání a uznání ve světě. Česká věda je plná velkých talentů a spousty kvalitní práce napříč obory, která je svou kvalitou srovnatelná se světem, přesto se tato kvalita, dle mého názoru, v řadě případů nedostatečně odráží v úspěšnosti publikování v prestižních odborných časopisech typu Nature.
Situaci by možná pomohla vyšší míra propagace české vědy jako celku nebo po větších celcích či podoborech směrem ven. V poslední době vnímám nicméně výrazný pokrok v komunikaci vědy a to je skvělý trend. Nejspíš si za to můžeme částečně i sami, rozvoji české vědy obecně by pomohla i vyšší soustředěnost na kulturu vědeckého prostředí a profesionalitu.
Možná ve vyšší míře, než bychom museli, řešíme žabomyší války a vzájemnou nevraživost na úkor vzájemného respektu a spolupráce.
Přitom právě ty by mohly vést k posílení české vědy a tolik potřebné vyšší míře zdravého sebevědomí a také ke zvýšení přitažlivosti českého akademického prostředí pro lidi doma i v zahraničí.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Díky snahám zlepšit komunikaci vědy směrem k veřejnosti bych řekla, že největší stereotyp pomalu ustupuje do pozadí. Tímto stereotypem bylo podle mě vnímání vědců jako podivínů v pláštích, kterým nikdo moc nerozumí, a byly pochyby, zda jejich bádání vede k významnému zlepšení života nás všech.
Dnes si už myslím, že jsme víc vnímáni jako někdo, kdo může přinášet nové poznatky, které mají pro lidi (a tudíž zpětně i pro nás vědce) obrovský význam. K tomu pomáhají i takové aktivity, jako je tento speciál ve Forbesu.
Co vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
Věda mě provází takřka na každém kroku, je to moje součást, styl náhledu na svět, i když nabírá různých podob. Snažím se přispět i ke kultivaci vědeckého prostředí, k vyšší míře podpory rovných příležitostí a podporovat ženy a osoby se specifickými potřebami ve vědě.
Tohle všechno mi dává pocit, že moje práce má smysl, což je pro mě hodně důležité. Nic z toho by ale smysl nedávalo a nešlo, kdybych neměla podporu ve svojí rodině.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
To je velmi individuální a záleží na podmínkách, v jakých ženy vědkyně děti vychovávají, jaké mají rodinné zázemí, finanční zázemí a tak dále. A rozhodně bych tímto nechtěla jakkoli diskriminovat osoby, které z nějakého důvodu děti nemají.
Moje osobní zkušenost – a vidím to i ve svém okolí – je, že děti přinášejí nejen obrovskou radost a starost, ale zároveň vybrušují určité schopnosti a dovednosti, jako je analytické myšlení a schopnost prioritizace, rychlost a efektivnost nalezení vhodného řešení, časový management či improvizace.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Odborné knihy jsou pro mě velkou inspirací a čtu jak ty klasické, učebnicové, tak i velmi nové, shrnující aktuální stav poznání. Ocenila bych, kdyby více odborných knih bylo dostupných ve formě audioknih, aby byly dostupné i pro lidi se zrakovým postižením.
Co se týká populárně-naučné literatury, ráda v poslední době poslouchám knihy z oborů mimo klasické přírodní vědy, třeba z oblasti ekonomie (například mě zaujala audiokniha Čísla nelžou od Václava Smila) nebo psychologie (kupříkladu klasika – Zbraně vlivu od Roberta B. Cialdiniho). Je to velmi obohacující.
A když si chci úplně odpočinout, tak se ráda nechám přenést do atmosféry severských detektivek.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Jazzové nebo rockové muziky není při práci nikdy dost.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Moje rozhodnutí ovlivnili lidé. Měla jsem obrovské štěstí, že už na gymnáziu jsem se setkala s výbornými kantory na matematiku a na fyziku a při studiu na MFF UK to byly opět osobnosti, které mě motivovaly a přivedly ke studiu biofyziky a prvním vědeckým „projektům“.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Práce mi vždy musí dávat smysl. Dovedu si představit, že bych pracovala nějakým způsobem s ohroženými skupinami nebo bych se podílela na managementu v oblasti vědy či školství.
