Věnuje se tomu, jakou roli hrají digitální technologie v našich životech, a jak říká, snaží se nenabízet přehnaně zjednodušující vysvětlení, protože ta neodpovídají naší realitě.
Její aktuální výzkum se zaměřuje například na kyberagresi, online komunity, zdraví a celkovou životní pohodu a zabývá se také experimentálním výzkumem v oblasti kyberpsychologie.
Vede pracoviště Interdisciplinární výzkum internetu a společnosti na Masarykově univerzitě.
Dotazník Hany Macháčkové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Zaměřuji se na to, jakou roli hrají digitální technologie v našich životech. Toto téma je hodně diskutováno a často slýcháme spíše negativní názory. Já se ve své práci snažím držet nezaujatý přístup, který zohledňuje komplexnost této otázky a vnímá i pozitivní aspekty.
Konkrétněji to znamená, že se zaměřuji na to, proč k nějakému fenoménu dochází, jakým způsobem celá situace probíhá, které faktory na různých úrovních zde hrají roli, a v neposlední řadě, u koho konkrétně můžeme předpokládat dopad, ať už pozitivní, či negativní.
Například u kyberagrese u dětí a dospívajících se již déle zaměřuji na tzv. přihlížející a ptám se, co stojí za tím, že někdo nabídne pomoc oběti, zatímco někdo jiný zůstane pasivní. A odpověď rozhodně není jednoduchá.Roli zde nehraje jen osobnost, jak se občas předpokládá.
Jde i o to, jestli dítě vůbec ví, jakým způsobem může pomoci, jak incident konkrétně probíhal, jaká je podoba vztahů se všemi zúčastněnými a celkově v kolektivu…
Ve své práci se snažím na všechny tyto věci zaměřovat a nenabízet přehnaně zjednodušující vysvětlení, protože ta neodpovídají naší realitě.
I proto je často těžké popsat výsledky vědecké práce. Nemůžeme nabídnout jednoduché odpovědi, protože odpovídáme na komplexní otázky.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na vědě mi přijde skvělé například to, že umožňuje kontrastovat, co se „přece ví“, s tím, jak věci vypadají na základě robustních empirických zjištění. I když to bohužel není vždy přijímáno pozitivně.
Nejhorší stránkou je asi nejistota. Jak kariérní, tak ta spojená s náhledem na výsledky vlastní práce. Vědecká práce nikdy nekončí, stále se posouvá dopředu, stále se vynořují nové problémy a otázky.
Máme určité milníky – publikujeme článek v prestižním časopise, dostaneme grant, získáme titul… Ale s ohledem na ten obrovský objem vlastní práce je jich vlastně strašně málo.
Problém je, že je pak náročné vědět, že člověk opravdu dělá dobrou práci, která má smysl a dopad. Tato nejistota může být hlavně v začátku kariéry velmi náročná.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
To hodně záleží na instituci, kde pracujete, i na tom, do jaké pozice se dostanete. Především na začátku kariéry jsou podmínky poměrně těžké, i když již probíhají změny s ohledem na financování doktorských studií.
Ovšem, s ohledem na náročnost vědecké práce, pokud má být dělána v plném rozsahu, je jen stipendium málo. Většinou pak záleží, jestli jsou doktorandi přizváni do řešených grantů.
I díky tomu celkově panuje velká kariérní nejistota, především u mladých vědců a vědkyň. V pozdějších fázích kariéry už jsou většinou podmínky stabilnější. Ale opravdu velmi záleží i na tom, kde je člověk zaměstnán a čemu se ve své práci věnuje.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Mnohem méně zbytečné byrokracie. Ano, potřebujeme mít kontrolní mechanismy na to, jak cíl financování probíhá. Ovšem spousta času není o dělání vědy, ale o vyřizování, upřímně řečeno, zbytečné administrativy.
V tomto vnímám i v některých prestižních projektech nedůvěru k vědcům, která mě mrzí. Protože čas investovaný do byrokracie nutně ukrajuje z celkového času na výzkum.
Opravdu by nešlo plnit různé kontroly způsobem, který by vědě tolik zbytečně nebránil?
Myslím si, že v tomto jsme na tom ve srovnání s prestižnějšími zahraničními institucemi hůře. Administrativa je všude, ovšem na provedení záleží a u nás je hodně co zlepšovat.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Že máme odpověď na vše. Ale také, že nevíme nic. Ani jedno neplatí.
Co vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
Jako první odpověď mě zrovna nyní bohužel napadla zvýšená hladina stresu. Naše práce je náročná. Ale jinak mi pomáhá zkoušet přemýšlet nad věcmi komplexněji, z více stran.
Například proč se chováme určitým způsobem či proč média publikují specifický typ článků.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
To částečně souvisí s otázkou výše. Rodičovství a výchova dětí jsou náročné a věda je náročné povolání. Péče o děti proto většinou znamená nutnost určitých ústupků.
Na denní bázi, ale například i v účasti na zahraničních konferencích či pracovních pobytech v zahraničí, což se částečně odráží na rozvoji a kariéře.
Je to samozřejmě velmi individuální a v mnoha ohledech již existují různé formy podpory. Například některé programy počítají s finanční podporou možnosti vycestovat i s rodinou.
Děti ale také mohou být jednou z motivací pro dělání dobré a kvalitní vědy. Mohou být důvodem, proč je někdo velmi motivován rozvíjet specifický objekt svého zájmu.
A i když je skloubení práce s péčí o děti výzvou, často právě děti mohou pomáhat od práce vypnout, což je také důležité.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Takový výběr je velmi těžký. Zkusím otázku obrátit. Moje nejméně oblíbené knihy jsou ty, které pod záštitou odborného výzkumu předkládají zkreslené informace, či dokonce vyvolávají zbytečnou a nepodloženou paniku.
Může za tím být záměr, může to být „jen“ nekorektní práce s daty, důsledky v dopadu na veřejnost ale bohužel vidíme všude kolem sebe, například i v podobě mnoha strašících titulků v médiích.
Je pak velmi těžké vysvětlovat, proč je zrovna tato „odborná“ kniha zavádějící. Takže naopak mám ráda knihy, které dbají právě na to, aby byly argumenty korektně teoreticky i empiricky podloženy a aby představovaly problém v jeho komplexnosti.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
To záleží na prostředí. Pokud jsem doma, je to téměř pořád, v práci je to méně, hlavně když je nás v kanceláři více a mohli bychom se rušit. Hudba je pro mě důležitá, pomáhá mi se soustředit.
Přiznaně ale vlastně na typu hudby až tak nezáleží, není to o zaposlouchání se, ale o zvukové kulise.
Typ hudby se proto jen snažím sladit s typem práce, který zrovna dělám.
Při čtení či psaní odborných textů by mě rušila slova písní, ale například při analýze nebo vyřizování mailů to nevadí.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Napadají mě tři hlavní věci. Zaprvé, líbila se mi náplň a styl práce, tedy systematickým způsobem hledat vysvětlení věcí kolem nás.
Zadruhé se mi také velmi líbilo celé akademické prostředí plné báječných a motivovaných lidí.
Zatřetí jsem časem získala pocit, že i já můžu v rámci vědy něčím přispět a má smysl, abych se věnovala právě jí. Právě ta třetí věc je klíčová, ale také velmi náročná. Je bohužel spojena i s tou obecnou nejistotou, o které jsem psala výše.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Dnes už opravdu nevím. Ale na začátku studií jsem zvažovala hodně možných směrů, například historii, práci v cestovním ruchu či práci ve filmovém průmyslu.
Ten zájem o poznání jsem měla celý život, ale musely mi ještě zaklapnout ty další dvě výše popsané věci v oblasti, která mě nejvíce oslovila.
