Po letech vědecké práce v zahraničí se nedávno vrátila zpátky do Česka, podařilo se jí také získat podporu Společnosti Maxe Plancka a MŠMT. Díky tomu mohla založit nové Dioscuri centrum pro spinkaloritroniku a magnoniku ve Fyzikálním ústavu AV ČR.
V něm se zabývá základním výzkumem v oblasti fyziky pevných látek s cílem objevit nové principy a vhodné materiály, které by mohly vést k efektivnějším elektronickým součástkám budoucnosti.
Zaměřuje se například na problém energetické náročnosti současných informačních technologií a možnosti i přenosu informací bez nutnosti transportu elektronů, pouze za využití spinu. Tento přístup by mohl eliminovat energetické ztráty způsobené pohybem elektronů.
Dotazník Heleny Reichlové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Zabývám se základním výzkumem v oblasti fyziky pevných látek s cílem objevit nové principy a vhodné materiály, které by mohly vést k efektivnějším elektronickým součástkám budoucnosti. Pracujeme v oboru, který se zaměřuje na využití kvantové vlastnosti elektronu – spinu – pro přenos a ukládání informací, odtud název spintronika.
V naší skupině se zaměřujeme na problém energetické náročnosti současných informačních technologií a zkoumáme možnosti přenosu informací bez nutnosti transportu elektronů, pouze za využití spinu. Tento přístup by mohl eliminovat energetické ztráty způsobené pohybem elektronů.
Současně studujeme, zda by nechtěně generované teplo nemohlo být využito například pro kontrolu zápisu informací, opět s cílem snížit energetickou náročnost.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Nejlepší na vědě je možnost posouvat hranice lidského poznání a s tím spojená nepředvídatelnost a rozmanitost naší práce. Další skvělou věcí je z mého pohledu akademické prostředí, které umožňuje základní výzkum bez tlaku na jeho okamžité využití v aplikacích. A v neposlední řadě oceňuji na vědě skvělou mezinárodní komunitu inspirativních lidí.
Nejhorší aspekt vědy se liší podle fáze kariéry. Na své současné pozici vnímám jako nejnáročnější velké množství cestování, které přichází s pozvánkami na zahraniční konference, workshopy, do komisí, panelů. Naučit se tato pozvání třídit a odmítat je můj aktuální seberozvojový projekt.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Za sebe a svůj obor mohu říct, že vědou se dobře uživit lze, pokud je člověk úspěšný v získávání grantů. Nižší ohodnocení ve srovnání se západní Evropou může být problém zejména při snaze přilákat kvalitní lidi do týmu.
Nicméně i zde mohou zájemci s pomocí grantů získat podmínky srovnatelné s Evropou. Například junioři (postdoktorandi) s projektem Marie Curie mají plat okolo osmdesáti tisíc korun měsíčně.
Je však důležité zmínit, že v podobném režimu jako my, „full-time“ vědci, pracují i vysokoškolští učitelé. Ti však často nemají tolik času na výzkum a přípravu grantů, protože se musí věnovat přípravě studijních plánů a výuce budoucích vědců. A základní plat bez grantů může být skutečně nedůstojný.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
V Česku fungují ve více oborech světově uznávané excelentní výzkumné skupiny. V průměru však v mnoha parametrech v mezinárodním srovnání nedosahujeme dobrých výsledků. Typickým příkladem je relativně nízký počet prestižních mezinárodních grantů, které směřují do Česka.
Jedním z problémů je odliv excelentních vědců do zahraničí, kde se poté trvale usadí, a zároveň malý počet kvalitních zahraničních odborníků, kteří se naopak rozhodnou pro dlouhodobý pobyt v Česku.
Tato situace motivovala Max Planck Society a MŠMT k vytvoření tzv. Dioscuri center, která nabízejí vědcům ze zahraničí možnost přesunout se do Česka s německým typem grantu, za podmínky, že mají ambici zůstat v Česku dlouhodobě a rozvíjet zde svůj obor.
Zkušenosti z Polska ukazují, že tento způsob cíleného financování může excelentní vědě ve střední a východní Evropě efektivně pomoci. Podobné startovací granty od Grantové agentury ČR, Akademie věd ČR a dalších institucí také představují efektivní způsob, jak vytvářet nové špičkové výzkumné skupiny.
Dalším způsobem, jak cíleně podpořit větší internacionalizaci české vědy a přilákat kvalitní vědecké pracovníky, by mohly být prestižní specializované výzkumné Ph.D. programy.
Jedná se často o mezioborové konsorcium seniorních výzkumníků na devět let a okolo deseti doktorandů, kteří pracují na zastřešujícím tématu reagujícím na aktuální potřeby. Jsou financovány z DFG (německý ekvivalent české grantové agentury), mohou být i mezinárodní a přitahují vynikající studenty i školitele. V Česku bohužel podobný ekvivalent chybí.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Možná existuje stereotyp, že jediným předpokladem pro vědce je jakási až šílená genialita. Ve skutečnosti však úspěšní vědci musí být vynikající nejen v odbornosti, ale také v komunikaci a organizaci práce a lidí, což jsou oblasti, ve kterých stereotypní „šílení géniové“ často selhávají.
Co vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
V každodenním životě oceňuji, že se těším do práce, která mi přináší překvapení a smysluplnost. Mám také velkou svobodu a flexibilitu při formování náplně své práce. Na druhou stranu to znamená, že se práci někdy věnuji i po večerech a o víkendech a že musím relativně často cestovat.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Narození dětí ideálně ovlivní kariéru obou rodičů. Vyrovnají člověku hodnoty, přivedou nás na jiné myšlenky a přinášejí určitou ochranu před přepracováním. Skloubení rodiny a práce však velmi závisí na zemi, ve které člověk žije.
Díky tomu, že se nám děti narodily v různých zemích, máme poměrně dobré srovnání. A pomoc od českého státu je mimořádně špatná. Je skvělé, že v Česku mohou rodiče zůstat s dětmi dlouho, pokud chtějí, ale pro rodiče, kteří se chtějí brzy vrátit do práce, český stát nenabízí žádnou reálnou pomoc.
Naše nejstarší dítě se narodilo v Česku a jen díky rodině a osvíceným vedoucím ve fyzikálním ústavu jsme já i partner dokázali udržet kontakt s prací.
Ohromně se nám ulevilo po přestěhování do Německa, kde je státem zajištěna skvělá péče od jednoho roku dítěte. Po návratu do České republiky byly našemu nejmladšímu dítěti dva roky, státní školky nás odmítly a bez pomoci dětské skupiny Akademie Věd ČR bychom se já nebo partner nemohli věnovat vědecké práci.
Rozvoji vědy u nás by velmi pomohlo, kdyby vědci a vědkyně mohli spoléhat na státní pomoc s péčí o malé děti a nemuseli se spoléhat na obětavé prarodiče, chápající vedoucí a omezenou kapacitu institucionálních dětských skupin.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Zajímavá kniha, kterou jsem v posledních měsících četla a která je částečně relevantní k mé práci, je The Innovators od Waltera Isaacsona. Autor v ní poutavým způsobem popisuje nástup digitálního věku.
Z celé této historie je patrné, že nejvíce kreativních nápadů přinášejí různorodé týmy, a zároveň se ukazuje, jak důležitou roli při tom, který výsledek výzkumu nakonec nalezne uplatnění v praxi, často hraje náhoda nebo charisma jednotlivých aktérů.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
V kanceláři se lépe soustředím v tichu a v laboratoři je orchestr pump, kompresorů, ventilací a dalších zvuků, který by nemělo smysl zkoušet vylepšit hudbou.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Akademické prostředí mě během studií oslovilo natolik, že jsem se rozhodla v něm zůstat.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Těžko říct, obtížně bych hledala motivaci v odvětvích, kde je hlavním měřítkem úspěchu výše zisku. Spojení lásky k horám a touhy pomáhat by mě treba přivedlo k práci u horské služby nebo u alpské Bergrettung, abychom s partnerem mohli pracovat společně i v této paralelní realitě.
