Jejím hlavním odborným zájmem je studium kvark-gluonového plazmatu, horké a husté jaderné hmoty, která se dá na kratičký okamžik vytvořit na největších urychlovačích na světě.
Ve svém oboru částicové fyziky vyčnívá, kromě samotného výzkumu působí na řadě postů v oboru, vede Radu kolaborace STAR a je aktivní i ve výuce. Její studenti často dostávají ceny za nejlepší doktorské práce.
Dotazník Jany Bielčíkové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Mým hlavním odborným zájmem je studium kvarkového-gluonového plazmatu. Je to horká a hustá jaderná hmota, která se dá na kratičký okamžik „vyrobit“ na největších urychlovačích na světě, jako je urychlovač RHIC v Brookhavenské národní laboratoři v USA a v současnosti největší urychlovač LHC v laboratoři CERN.
Tato hmota, která vzniká při teplotách o mnoho řádu vyšších, než jsou v našem slunci, má jedinečné vlastnosti. Jejím zkoumáním se dají zjistit nové poznatky o interakci kvarků a gluonů, elementárních částic, ze kterých jsou například tvořeny protony a neutrony v atomovém jádře.
Je to fascinující, protože kvarkové-gluonové plazma existovalo ve vesmíru v první mikrosekundě po velkém třesku. K tomu, abychom plazma vyrobili v laboratoři, potřebujeme srážet těžká jádra (zlato nebo olovo) při co největších energiích.
Dále potřebujeme obrovské detektory a jejich příprava, obsluha a pak samotné vyhodnocování velkého množství dat vyžadují mravenčí práci stovek až jednotek tisíc vědců z celého světa. Vyhodnocení jednoho typu měření tak může trvat i řadu let.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Jako nejlepší na vědě hodnotím určitě samotné bádání, které mi dává možnost se rozvíjet a posouvat dál. Velice mě také baví práce se studenty a mám opravdu velké štěstí, že mohu spolupracovat se spoustou talentovaných mladých lidí.
Jako žena jsem samozřejmě také velmi ráda, že jsou mezi nimi i mladé vědkyně. Nejhorší pro mě je velká administrativní zátěž související zejména s neustálou přípravou nových grantových žádostí a nedostatek finančních prostředků na špičkový výzkum.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Záleží na tom, co si představíme pod pojmem „dobře uživit“, jelikož každý má asi jiné nároky. Osobně si myslím, že se situace za poslední roky sice zlepšila, ale určitě jsou u nás mzdy ve vědě stále nízké a hodně talentovaných lidí zůstává buď v zahraničí, nebo odchází do komerční sféry. Co vnímám jako další velký problém, je to, že institucionální finanční prostředky jsou nedostačující a vědci jsou nuceni prakticky neustále sledovat grantové výzvy a sepisovat žádosti grantových projektů, aby pokryli část svých mezd.
Pro představu, v Ústavu jaderné fyziky AV ČR přispívají grantové projekty na polovinu mzdových prostředků. Toto neustálé kolečko psaní grantových žádostí a následně grantových zpráv spojené navíc s malou grantovou úspěšností znamená, že vědci ztrácejí cenný čas, který by mohli věnovat vlastnímu bádání.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Vědě v Česku by určitě prospěla větší míra institucionálního financování a také nějaká dlouhodobější koncepce. V případě grantových projektů je zásadní, aby Grantová agentura ČR disponovala většími prostředky, aby pak nedocházelo k tomu, že se na řadu vynikajících projektů vůbec nedostane.
Zároveň je například délka standardního grantového projektu v současnosti jen tři roky, což je velmi krátký čas, pokud má vědecký tým (zejména experimentální) dosáhnout nějakých zásadních výsledků.
Dále by rozvoji vědy u nás určitě pomohlo ještě větší zapojení kvalitních zahraničních vědců. Bohužel stále nejsme dostatečně atraktivní v porovnání se západní Evropou či USA a myslím si, že to není jenom kvůli mzdám. V neposlední řadě je také naprosto zásadní, aby naši mladí vědci strávili část své vědecké kariéry v zahraničí, než se natrvalo usadí.
Dokonce si troufám tvrdit, že by to mělo být podmínkou, než vědec vůbec dostane nějakou stálou pozici. Je u nás určitě mnoho skvělých vědeckých skupin a myslím si, že vědci a vědkyně, kteří mají za sebou silnou zahraniční zkušenost, mají potenciál kolem sebe vytvořit další velmi stimulující prostředí.
Je však důležité, aby k tomu ve svých institucích po návratu dostali patřičnou podporu, to se bohužel ne vždy děje. Pokud jde o mezinárodní srovnání, tak zde je asi nejlepším srovnáním to, jak si Česko stojí v úspěšnosti při získávání ERC projektů. Ta je bohužel stále podprůměrná a je určitě pořád co zlepšovat.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Možná že někteří lidé mají stále tendenci vnímat vědce jako podivíny s brýlemi v bílém plášti, kteří nejsou moc praktičtí a použitelní v běžném životě. Ale osobně si myslím, že se tato zažitá představa začíná vytrácet. Vědci jsou opravdu normální lidé se širokým spektrem zájmů mimo svou vědeckou práci, smyslem pro humor a na ulici byste je běžně určitě nepoznali.
Ale občas se mi stává, když se mě někdo zeptá, čím jsem, a já odpovím, že částicovým fyzikem, že dotyčný udiveně pozvedne obočí, zavrtí hlavou a pak dodá: Vypadáte ale celkem normálně. To jsou však skutečně spíše výjimky. Myslím si, že všeobecně jsou věda a vědci vnímáni veřejností velmi pozitivně, a je vždy úžasné vidět, když se koná nějaká popularizační akce pro veřejnost, kolik lidí se přijde podívat.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Děti samozřejmě kariéru ženy ovlivní a je jedno, jestli se jedná o vědkyni, nebo ženu pracující v jiném oboru. Po narození prvního dítěte jsem se musela naučit lépe si zorganizovat pracovní čas a nastavit priority, což mi umožňuje pracovat efektivněji a stihnout za stejnou dobu více práce. Ale i tak jsem se samozřejmě nevyhnula tomu, že jsem musela omezit své koníčky a záliby.
Věda je určitě specifická v tom, že není možné na několik let úplně přerušit svou práci a zůstat s dětmi doma, protože se rychle vyvíjí. V čem mám bezesporu velké štěstí, je to, že můj manžel, který je také vědec, mě po všech stránkách podporuje a veškerou péči o děti sdílíme prakticky rovným dílem už od jejich narození.
Samozřejmě to nebylo vždy jednoduché, protože syn se nám narodil, když jsme byli postdoktorandy na Yale University v USA, a spadli jsme do rodičovství rovnýma nohama. Měli jsme kolem sebe ale spoustu přátel na univerzitě a skvělého šéfa našeho týmu, který nás ve všem podporoval.
Když se na to zpětně dívám, tak si myslím, že si řada žen u nás vůbec neuvědomuje, jak výborný systém, pokud jde o mateřskou a rodičovskou „dovolenou“, máme. Nic takového v USA neexistuje a ženy, pokud si to nemohou finančně dovolit, se vracejí do práce vysloveně pár týdnů po porodu.
Na druhou stranu u nás ale pořád chybí dostatečná kapacita péče o děti mladší tří let. Když jsme se vrátili do Česka a narodila se nám zde dcera, bylo dost těžké najít místo v jeslích, přestože bydlíme v Praze, kde je situace určitě lepší než v menších městech či na vesnici.
Počet státních jeslí by se dal v té době spočítat na jedné ruce (a to se obávám, že se stále nezlepšilo), takže jediné řešení byly soukromé jesle. Byly výborné, ale vzhledem k tehdejší výši platu vědce hodně drahé. Čili jako zásadní v ovlivňování vědecké kariéry nevnímám děti samotné, ale spíše nedostatečnou dostupnost péče pro děti do tří let, která by ženám dala flexibilitu v rozhodnutí vrátit se do práce.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Z české beletrie mám v poslední době ráda knížky Karin Lednické. Je to možná i proto, že pocházím z Ostravy a doufám, že její romány přispějí ke zviditelnění tohoto opomíjeného kraje. Ze zahraniční beletrie čtu ráda knížky tureckého spisovatele Orhana Pamuka.
Z odborných knih je to samozřejmě celá řada, ale pokud bych měla zmínit jednu, která na mě velmi zapůsobila již v době studia, tak to jsou rozhodně Feynmanovy přednášky z fyziky. Pokud jde o můj nejoblíbenější vzorec, je to lagrangián standardního modelu částicové fyziky, ten by ale zabral nejméně jednu stránku textu.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Hudbu mám moc ráda, především vážnou a jazz, ale při práci ji prakticky neposlouchám, protože bych se na ni nemohla plně soustředit.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
V dětství mě bavilo číst populárně-naučné knížky, k mým oblíbeným patřily knihy z edice Kolumbus. Z nich mě tehdy asi nejvíce zaujala knížka fyzika Jana Fischera s názvem Průhledy do mikrokosmu, která můj zájem nasměrovala k částicové fyzice. S panem doktorem Fischerem, který bohužel nedávno zemřel, jsem měla možnost se osobně setkat později při studiu na univerzitě.
O tom se mi jako dítěti ani nesnilo, stejně jako že někdy uvidím laboratoř CERN na vlastní oči nebo že v ní budu pracovat. Také jsem moc ráda sledovala televizní pořad Okna vesmíru dokořán, který uváděl fyzik Jiří Grygar, skvělý popularizátor vědy, ale nakonec přece jenom zvítězila částicová fyzika.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Nejspíše bych chtěla být lékařkou, nejraději asi dětskou. Je to sice velmi náročné povolání, vyžadující velkou obětavost, ale je úžasné pomáhat lidem a lékařů si skutečně velmi vážím.
