Zajímá ji, jaké mají rostliny strategie k přežití nepříznivých podmínek, se kterými se během života setkávají, jako je třeba sucho nebo požár, a jak k tomu využívají své podzemní orgány, například kořeny.
Zkoumá regeneraci rostlin po narušení, travinné biomy (stepi, savany a tundra) a adaptaci rostlin na vytrvávání přes nepříznivá suchá nebo mrazivá období roku. Sama je velmi aktivní v popularizaci vědy a představování svého výzkumu veřejnosti.
Dotazník Jitky Klimešové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Jsem rostlinný ekolog. Zajímá mě, jaké mají rostliny strategie k přežití nepříznivých podmínek, se kterými se během života potkávají, jako je třeba sucho nebo požár, a jak k tomu využívají podzemní orgány, jako jsou kořeny, oddenky, cibule či hlízy. Jedná se o týmový mezioborový výzkum, ve kterém společně s kolegy využíváme metody a poznatky z rostlinné fyziologie, anatomie, morfologie, makroekologie a srovnávací ekologie.
Chceme lépe pochopit, proč rostlinné druhy dávají přednost určitému prostředí, chceme zlepšit předpovědi výskytu druhů, pokud se podmínky prostředí změní, chceme přispět k praktickým řešením například při obnově narušených ekosystémů.
V našem bádání používáme experimenty na zahradě, ve skleníku i odběry v přírodě po celém světě.
Podzemní orgány rostlin jsou zajímavé mimo jiné tím, že je ekologové a botanici ve svém výzkumu přehlížejí, a proto se snažíme o osvětu, například píšeme specializovaný blog a pořádáme letní školu zaměřenou na porozumění ekologii podzemních orgánů rostlin.
Dbáme na to, abychom přiblížili výsledky našeho výzkumu také laické veřejnosti, třeba formou výstav o našem výzkumu nebo našich vědeckých ilustrací a umění inspirovaného rostlinami.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na vědě je nejlepší objevování. Ale i vlastní proces, který k objevu vede, je zábavný. V případě rostlinného ekologa, jako jsem já, je nezbytné, ale i hodně zábavné bádání v terénu a pozorování přírody, objevování, co se o tématu už ví, při studiu literatury, diskutování s kolegy, vymýšlení experimentů, poučení se z těch neúspěšných, zpracování dat, psaní vědeckých i popularizačních článků o tom, co nového jsme se dozvěděli.
Nejhorší je pro mě sledovat, jak se příroda mění, jak v ní ubývá funkční i druhové rozmanitosti; vidět, jak někteří nadaní mladí kolegové dávají přednost kvantitě výsledků před jejich kvalitou; nebo nutnost ubíjejícího papírování.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Protože začátek mojí vědecké kariéry spadá do začátku devadesátých let, vidím cestu, kterou jsme ušli v profesionalizaci naší vědecké práce i v jejím odměňování. Ale zároveň samozřejmě vidím, že být dnes mladý vědec zakládající rodinu není vůbec jednoduché, a to nejen kvůli výši mzdy, ale hlavně kvůli nejistotě ohledně budoucnosti.
Situace s finančním odměňováním v doktorandském studiu je doslova alarmující. Není to dobré pro vědce, ale ani pro vědu, protože si musíme uvědomit, že věda je mezinárodní, je postavena na mobilitě nejen mladých vědců.
Naším cílem je přitáhnout nejlepší mozky, ale konkurujeme si v tom s bohatšími sousedy a v této konkurenci si nevedeme vůbec dobře. To, že se k nám mladí vědci nehrnou, způsobuje, že nejsme tak dobří, jak bychom mohli být.
To, že nejsme dobří, zase vede k tomu, že nejsme úspěšní při získávání prestižních mezinárodních projektů a nemáme dost peněz pro nové spolupracovníky, a ti nejlepší se k nám tudíž nehrnou, a tak dále. Je to začarovaný kruh a řešení je bohužel v nedohlednu.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Pomohla by větší předpověditelnost. Například v tom, že by byl větší poměr institucionálního vůči grantovému financování. Že by granty byly delší (pět let). Že by existovaly speciální granty pro školení doktorandů, které by zaručily studentovi důstojný příjem po celou dobu studia (dnes se spoléháme na financování z tříletých grantů, i když studium je čtyřleté).
Kdyby byla lepší dostupnost školek a návratové granty nejen pro návrat ze zahraničí, ale také pro návrat z rodičovské dovolené. Kdyby se upustilo od megalomanských projektů, kde se spoustu prostředků vyplýtvá na jejich spravování a kontrolu.
Kdyby panovala větší důvěra ohledně využití prostředků (často bagatelních hodnot), a ubylo tak nesmyslného papírování.
Pomohla by mobilita mezi českými univerzitami, nebo aspoň týmy a katedrami na jedné univerzitě a tak dále. Některé problémy řeší v zahraničí také, některé jsou pro nás specifické.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Záleží, jakému tématu se věnujete. V rámci ekologického výzkumu jsou miláčky tisku a veřejnosti badatelé pracující v exotickém prostředí, třeba v Antarktidě. Výzkum v polárních oblastech voní dobrodružstvím.
Kupodivu i někteří vědci z jiných disciplín považují ekology jen za cestovatele, ale neuvědomují si, že ekologova zkumavka je obvykle větší, než je česká kotlina, proto je pro nás velmi důležitá mezinárodní spolupráce a cestování.
Protože slovo „ekologie“ je používáno také pro ledacos jiného než pro vědu o vztahu mezi organismy a prostředím, je někdy těžké vysvětlit veřejnosti, čím se vlastně zabýváme a proč je to důležité.
Co vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
Někde jsem četla vyznání, které znělo přibližně takto: To, že jsem žena, neovlivnilo zdaleka tolik moji vědeckou kariéru, jako vědecké kariéra ovlivnila můj život ženy.
Věda se do života hodně promítá a záleží na vašich ambicích a očekáváních vaší rodiny, jak tyhle dvě věci skloubíte. Samozřejmě přemýšlím nad vědeckými problémy nebo třeba organizačními záležitostmi i doma.
Takové neškodné následky jsou, že kontroluji ve filmu, jestli se z hlediska rostlinstva odehrává opravdu tam, kde má, nebo že moje dovolená je spíše prací v terénu, protože si vybírám místa zajímavá z hlediska svého oboru a snažím se v něm dále vzdělávat.
Také moje koníčky jsou vědou ovlivněny – můj koníček je psaní a grafika a náměty mých textů a grafických listů se samozřejmě týkají rostlin a jejich podzemních orgánů, ale i vědeckého procesu a problémů ve vědě a ve vysokoškolském vzdělávání. Moje děti by asi ještě přidaly, že ze všeho dělám vědu...
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Pomáhají udržet si nadhled a nebrat se jako vědec příliš vážně – doufám, že se to týká nejen maminek, ale i tatínků. A samozřejmě způsobují, že mnoho žen dá přednost rodině a z vědy odejde nebo se spokojí s rutinní prací v laboratoři.
Pro ty, které se rozhodnou vytrvat, je důležitá pomoc kolegů a týmu, protože představa, že po třech nebo šesti letech strávených doma jste schopni získat velký mezinárodní projekt, je nereálná.
Tato neschopnost ale neznamená, že nejste pro tým velkým přínosem, že v budoucnosti nepřijdete se zásadními objevy, že nebudete skvělý vedoucí týmu.
V ekologii často záleží na znalosti organismů, se kterými pracujeme, ta se získává dlouho a jen tak snadno se nezapomíná. Novou literaturu dostudujete, nové metody se naučíte, oprášíte vědeckou angličtinu a můžete opět být perspektivním vědcem, problém je, že na to potřebujete čas a zázemí (v práci i doma), které nemusí být vždy k dispozici.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Nejdůležitější odborné knihy pro mě byly během kariéry tyto tři:
Jan Jeník: Alpinská vegetace Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku: teorie anemo-orografických systémů (1961). Je to kniha, která mi ukázala téma mého diplomového projektu na začátku vědecké kariéry v kontextu krajiny a její historie.
John Harper: Population Biology of Plants (1977). Tato kniha mi zase poskytla pohled na rostliny z hlediska jejich životního příběhu od semínka po smrt a pomohla mi vybrat obor, jemuž se věnuji.
Hallé et al.: Tropical Trees and Forests. An Architectural Analysis (1978). A nakonec tato kniha mi umožnila pochopit stavbu těla rostliny z hlediska její architektury a inspirovala mě k vlastní knize o bylinách.
Jinak čtu hodně knihy popularizující botanický a ekologický výzkum a sbírám beletrii, která přibližuje fungování ekosystémů nějaké oblasti. Například ideální kniha pro pochopení problematiky horských smrčin na Šumavě je V ráji šumavském od Klostermanna.
Nemám oblíbený vzorec, ale mými nejoblíbenějšími rostlinami jsou rukev bažinná a šťovík alpský. S kolegy tyto druhy zkoumáme už desítky let a hodně jsme se od nich naučili o našem tématu.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Většinou nic neposlouchám, musím se soustředit. Jen když dělám něco mechanického, pustím si k tomu hudbu, třeba melodie z oblíbených filmů. Pro správný hudební zážitek se ale potřebuji soustředit i na tu hudbu, potom poslouchám vážnou hudbu nebo komorní jazz.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Když mi bylo šest nebo sedm let, tatínek (učitel přírodopisu) mi vyprávěl o objevech Johanna Gregora Mendela, to se mi moc líbilo a chtěla jsem také bádat nad rostlinami. O dalších krocích samozřejmě rozhodlo mnoho náhod, kterým jsem se snažila pomoci, abych dosáhla svého cíle.
Napřed jsem předpokládala, že kvůli tomu budu muset jít do kláštera jako ten Mendel, ale to se naštěstí ukázalo jako zbytečné.
Také jsem si dlouho myslela, že by pro vědeckou kariéru bylo mnohem lepší být muž než žena. To ukazuje, jak jsou pro děti důležité vzory.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
To asi záleží na tom, kdy by se to stalo, že bych nemohla být nadále vědkyní. Kdybych byla mladší, byla bych učitelkou, ale kdybych se měla rozhodovat nyní, chtěla bych se zcela věnovat psaní knih o rostlinách a jejich ilustrování. Nějak cítím, že na učitelování už nemám dost energie.
