Zkoumá řasy z oblasti Antarktidy, které tvoří základ místních potravních sítí. Svým studiem rozsivek přispívá k pochopení mikrobiální evoluce i souvislostí, jež se pojí s krizí klimatu a biodiverzity.
Kvůli své práci jezdí na Antarktidu, kromě vědy se aktivně věnuje i hudbě. Letos získala ocenění L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě.
Dotazník Kateřiny Kopalové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Zaměřuji se na výzkum sladkovodních rozsivek z Antarktické oblasti. Rozsivky jsou jednobuněčné řasy s křemičitou (skleněnou) schránkou tvořící právě v polárních oblastech základ místních potravních sítí, a jsou tak důležitou složkou těchto ekosystémů. Zejména se zaměřuji na oblast Antarktického poloostrova, který představuje nejrychleji oteplující se část naší planety.
Výzkum ekologie, taxonomie a biogeografie těchto organismů nám nejen přibližuje historii této oblasti (ze schránek organismů jsme schopni popsat dobu a charakter prostředí, ve kterém žily), ale zároveň se snažíme i predikovat, jak by konkrétní oblast mohla v budoucnu pod vlivem klimatických změn vypadat.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Svoboda a pestrost práce, člověk si sám může určit směr a formu zkoumání, a tak si tu kancelářskou práci obohatit případně i tou terénní a laboratorní. Také mi velice vyhovuje vědecký a akademický kolektiv, kde se vždy řeší různá zajímavá témata, a tak se člověk nikdy nenudí a vždy se dozví něco nového. Dále mám moc ráda kontakt se studenty, kteří jsou nedílnou součástí mé práce a mých výsledků.
A nejhorší? Nikdy není hotovo. Věda je nekonečná a vždy jsou na stole nové a nové otázky a nápady, co zkoumat, a tak je pro mě celkem těžké oddělit rodinný a pracovní život. Pro mě je to jeden velký balík.
Co je také neustálý stres, je nekonečná (a bohužel nutná) honba za granty a tlak na výkon. Financování signifikantně ovlivňuje, co si můžeme ve vědě dovolit, a to i po personální stránce týmu. Za stávající situace bohužel nejsme například schopni platově konkurovat zahraničním pracovištím a to se velice ukazuje při výběrových řízeních na určitá projektová pracovní místa.
Čím „trpíme“ my na PřF UK, je také nedostatek pracovního místa. Pracovní skupiny rostou, ale budova se nenafukuje. Nemáme si skoro kam sednout a na laborky se stojí v Google kalendáři fronty. Jinými slovy, chybějí nám prostory na kvalitní práci.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Hlady netrpíme, ale zrovna vyskakovat si také nemůžeme. Dvě děti a hypotéku poplatíme, ale bez manžela bych to již nedala. Mám výhodu, že mám hlavní pracovní poměr na Univerzitě Karlově v Praze (dále pak částečný úvazek v Botanickém ústavu AV ČR), která je na tom platově o trochu lépe než jiné vědecké instituce, ale i tak se můj plat pohybuje těžce pod průměrem rovnocenných pozic v zahraničních institucích.
Takže rozhodně tu vědu neděláme pro peníze – v Lidlu bych měla nástupní plat vyšší, než jsou naše základní tabulkové tarifní mzdy.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Troufám si říct, že na mezinárodní úrovni si česká věda stojí velice dobře. V mnoha oborech máme nadprůměrné výsledky a mezinárodně uznávané specialisty. Lepšímu rozvoji by však určitě pomohlo lepší financování.
Pomohlo by to nejen lepšímu materiálnímu zajištění jednotlivých pracovišť, ale hlavně finanční konkurenceschopnosti jednotlivých pracovišť vědeckých týmů k zajištění kvalitních lidí a celkové finanční jistoty nás všech.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Někdo nás obdivuje, pro jiné jsme blázni, kteří se hrabou v blátě, či v mém případě stanují na Antarktidě. Lidé si často myslí, že vědec je asociální šprt s brýlemi, který nevyleze z laboratoře.
Proto si myslím, že je víc než důležité vědu veřejně komunikovat široké veřejnosti a přijatelnou formou náš svět a naše výsledky představovat.
Co vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
Neumím vyloženě oddělit práci a osobní život. Asi i tím, že je manžel také vědec a často se i doma o vědě bavíme. Jsem noční člověk, a tak se mi skoro nejlépe pracuje večer, když jdou děti spát a je klid a tma.
Na druhou stranu je pěkné pozorovat, jak jsou tou vědou ovlivněny i děti a jak rády se do konverzací zapojí či mají vlastní otázky.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Když máte malé děti, určitě nejste schopna práci věnovat tolik času jako váš mužský protějšek či svobodná kolegyně. Zároveň si ale myslím, že tato dvojrole vás naučí mnoho kladných vlastností, které ve vědě uplatníte. Naučíte se být velice efektivní, konstruktivní a řešit věci s nadhledem.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Jsem z katedry ekologie a tento předmět i učím, a proto na mém stole určitě nechybí kniha Ecology (Begon, Townsend) či Diatoms: Biology and Morphology of the Genera (Round, Crawford, Mann).
Z vědecké beletrie mám ráda knihy The Feynman Lectures on Physics či všelijaké knihy o Antarktidě.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Ano. Vzhledem k tomu, že nás sedí v kanceláři pět a stále někdo telefonuje či k nám chodí studenti na konzultace, často poslouchám k práci klasickou hudbu. Vytváří mi zvukovou bariéru a pomáhá mi koncentrovat se. Musí to však být jen instrumentální, zpěv mě spíš ruší, protože mám pak potřebu to aktivně poslouchat.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Vždycky jsem měla ráda zvířata, outdoorové aktivity a odmalička mě zajímaly knihy o lidském těle a všelijaké přírodovědné encyklopedie. Proto jsem si jako střední školu vybrala gymnázium s přírodovědnou větví a to, že půjdu tímto směrem i dále, bylo více než jasné (i když v té době jsem si myslela, že to bude spíš tou praktickou medicínskou cestou).
Ke studiu rozsivek jsem se dostala až v rámci bakalářského studia a již jsem ho neopustila. Nikdy by mě nenapadlo, že i tak malý organismus mi může otevřít cestu do celého světa.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Lékařkou či profesionální muzikantkou, od útlého věku se pohybuji v prostředí klasické hudby a sama aktivně hraji na violu.
