Věnuje se psychologii pracovního zdraví, kde zkoumá vztahy mezi pracovními podmínkami a duševním zdravím v práci. Zjišťuje například, jak souvisí kvalita leadershipu s pracovním stresem nebo jaké pracovní podmínky jsou rizikové pro vznik šikany v práci.
Primárně se soustřeďuje na akademickou sféru, ale její výzkum má přesah do dalších oblastí. Je držitelkou řady prestižních ocenění. Aktuálně působí v Národním institutu SYRI, kde krom jiného zkoumá odolnost v organizacích.
Dotazník Kateřiny Zábrodské
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Věnuji se psychologii pracovního zdraví, což je aplikovaná disciplína, která zkoumá vztahy mezi pracovními podmínkami a duševním zdravím v práci. V praxi to znamená, že s naším týmem děláme výzkumy, obvykle kombinující dotazníky a rozhovory, které zjišťují, jak například souvisí kvalita leadershipu s pracovním stresem, nebo jaké pracovní podmínky jsou rizikové pro vznik šikany v práci. Nejčastěji se věnujeme pracovním podmínkám v akademické sféře, takže tak trochu zkoumáme i sami sebe.
Na psychologii pracovního zdraví je skvělé, že mi umožňuje věnovat se jak testování složitějších teoretických modelů, tak i zcela praktickým věcem, jako je třeba prevence šikany na pracovišti. Z této praktické roviny mám obrovskou radost, protože mohu své výzkumy snadno přetavit v konkrétní školení nebo intervenci.
To je velký rozdíl od kritického a postmoderního výzkumu, se kterým jsem začínala. Ten byl sice zajímavý pro mě a další podobně specializované akademiky a akademičky, ale postupně jsem začala být frustrovaná jeho nízkou aplikovatelností. I díky těmto zkušenostem mě teď na každém výzkumu přednostně zajímá otázka: „Jak můžeme tyto výsledky využít v praxi?“
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na vědě jsou nejlepší všechny situace, kdy můžu vědu skutečně dělat. Když se můžu začíst do nových studií, připravovat design výzkumu, analyzovat data, pracovat na článcích, diskutovat s kolegy a kolegyněmi, přednášet a popularizovat.
A naopak nejhorší jsou situace, kdy se vědě věnovat chci, ale nemohu. Třeba kvůli tomu, že musím řešit nekonečnou projektovou administrativu a nejasnosti v čerpání rozpočtů nebo bojovat s ekonomickými servery a nesrozumitelnými monitorovacími zprávami. To jsou momenty velké frustrace, kdy se nemohu dočkat, až mě v těchto činnostech nahradí umělá inteligence.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
S trochou ironické nadsázky bych řekla, že vědou se dá uživit přímo skvěle, ale ne v Česku. Strávila jsem nějaký čas ve Skandinávii a v Austrálii, kde byly finanční podmínky pro vědu nesrovnatelně lepší než u nás. Viděla jsem, jak díky tomu měli tamější vědci a vědkyně mnohem lepší zázemí pro své bádání, s větší mírou jistoty a předvídatelnosti.
Je všeobecně známé, že věda je v Česku oproti vyspělým zemím výrazně podfinancovaná, a nebývá tak profesí, kterou by si člověk volil kvůli vysokému platu.
Přesto data z našich výzkumů českého akademického prostředí ukazují, že za určitých podmínek se i u nás dá vědou velmi dobře uživit, ale jde spíše o menšinu případů. Na mnoha pozicích, a zejména v humanitních a sociálních vědách, jsou platy nedůstojně nízké. Bez silné vnitřní motivace a nadšení vědců a vědkyň (ale i lidí v administrativě) by se mnoho pracovišť už asi dávno rozpadlo.
V platech nicméně existují velké nerovnosti. Nejhůře jsou na tom začínající vědci a vědkyně, kteří, i když jsou třeba talentovaní, často žijí s podprůměrným platem a pracovní nejistotou.
To je náročné nejen pro ně samotné, ale také to způsobuje celou řadu systémových problémů. Například v psychologii za posledních deset let pozoruji pokles zájmu o doktorské studium a následnou vědeckou kariéru, což lze zčásti přičíst obavám mladých kolegů a kolegyň z nízkých platů a celkově neatraktivních pracovních podmínek.
To ohrožuje nejen kvalitu psychologie jako vědy, ale rovněž vede k nedostatku vyučujících psychologie na vysokých školách. Tím se omezuje počet studujících psychologie, což v konečném důsledku znamená nedostatek praktických psychologů a psycholožek a nedostupnost psychologické péče pro celou populaci.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Odpověď na první otázku by vydala na monografii, takže vyberu jen tři klíčové body. A protože se pohybuji v sociálních a humanitních vědách (SSH), směřuji svou odpověď na tyto obory.
Zaprvé, velmi by pomohlo navýšit institucionální financování výzkumu tak, aby vědci a vědkyně nemuseli trávit neúměrné množství času žádáním o granty a byrokracií kolem projektového managementu.
Zadruhé, prospělo by profesionalizovat akademický leadership tak, aby se vedení akademických institucí, ústavů a kateder stalo prestižní a samostatnou profesí, nikoli jen vedlejším a finančně podhodnoceným doplňkem akademické role.
Zatřetí, klíčové je výrazně posílit internacionalizaci vědy a výzkumu v SSH, protože kvalita v těchto oborech často trpí přetrvávající izolací od globální vědy.
Internacionalizace by měla zahrnovat především mnohem vyšší mezinárodní mobilitu, budování mezinárodních výzkumných infrastruktur, ale i větší internacionalizaci vysokoškolského vzdělávání (výuka v angličtině, mezinárodní doktorská studia apod.).
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
V Česku má vědecká profese podle průzkumů veřejného mínění vysokou prestiž, i když z debat v médiích a na sociálních sítích to tak moc nevypadá. Jeden z nejrozšířenějších stereotypů je, že vědci a vědkyně jsou nepraktičtí a odtržení od reality. To je vlastně docela paradoxní, protože vědecká práce je právě o systematickém zkoumání reality, takže v pochopení reality by vědci a vědkyně podle všeho měli naopak vynikat.
Jenže část veřejnosti si to bohužel neuvědomuje a podléhá mýtu, že k řízení společnosti nám stačí „zdravý selský rozum“. Myslím, že právě rozšířenost stereotypu od reality odtrženého vědce zčásti vysvětluje, proč politici a političky v Česku často neberou sociální vědy v potaz.
Na rozdíl od jiných zemí, jako jsou třeba skandinávské státy, kde jsou sociálněvědní výzkumy mnohem více využívány a integrovány do politických rozhodnutí.
o vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
Jsem ráda za tuto otázku, protože jsem zvyklá na diskuse o negativech a stresorech vědecké profese, mnohem méně o jejích pozitivech. Přitom mně osobně toho věda v každodenním životě dává opravdu hodně. Díky metodologickým návykům z psychologického výzkumu se mi daří lépe porozumět každodenním situacím, druhým lidem i sobě samé.
Věda mi pomáhá udržet si odstup od náročných situací a s větším rozmyslem hledat, jak na ně reagovat. Učí mě, že pro každý problém existuje nějaké řešení, i když ho možná najdu až po mnoha nezdarech.
Dává mi nástroje k tomu, jak nepodléhat společenským tlakům a konspiračním teoriím. Poskytuje mi prostor pro tvůrčí činnost a seberealizaci. Dává mi možnost ovlivňovat (snad pozitivně) některé aspekty společnosti.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Péče o malé děti je v Česku stále doménou žen, to vede z hlediska vědy k omezením, minimálně časovým. Některé zahraniční studie například ukazují, že vědecká a publikační produktivita bezdětných vědců a bezdětných vědkyň se neliší, ale produktivita významně klesá u vědkyň, které se starají o děti do věku šesti let.
Menší negativní efekt je ještě patrný při péči o děti ve věku do dvanácti let, ale po tomto věku se produktivita osob s/bez dětí zase znovu srovnává. I proto je pro úspěšnou vědeckou kariéru žen klíčový podporující partner!
Nicméně negativní vliv péče o děti na vědeckou produktivitu je pouze jeden aspekt z mnohem komplexnějšího obrazce. Pro mě osobně je skloubení vědy s mateřstvím neustálou výzvou, ale zároveň pozoruji i řadu pozitivních vlivů, které děti na mou práci mají.
Děti mě učí lépe prioritizovat úkoly a organizovat čas. Rozšiřují mi obzory svými zkušenostmi a potřebami a inspirují mě k více společensky užitečnému výzkumu. Především mi ale poskytují zdravý nadhled nad prací a vytrvale mě chrání před workoholismem.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Jako typický knihomol nemohu uvést jen jednu knihu, ale musím jich jmenovat více. Na začátku mé akademické dráhy to byly knihy Michela Foucaulta, který mě fascinoval svými geniálními vhledy do vztahů mezi věděním a mocí.
V posledních letech jsem nadšená z kvalitativních zahraničních handbooků, jež dokážou pokrýt komplexně a současně rigorózně jakékoli téma. Mezi moje nejoblíbenější stálice patří handbook Bullying and Harassment in the Workplace od Ståleho Einarsena a kolektivu a také knihy od profesora sira Caryho Coopera, vynikajícího britského vědce, který získal šlechtický titul za svůj přínos právě v oblasti psychologie pracovního zdraví.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Při práci potřebuji maximální klid, takže hudbu neposlouchám, protože bych se nedokázala koncentrovat. Naopak většinou pracuji v tichu a ještě se špunty v uších. V pauzách si však ráda hudbu pouštím, nejlépe klasickou a různé současné instrumentální skladby.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Mou původní motivací ke studiu psychologie byla představa, že budu pomáhat lidem jako psychoterapeutka. Během studia jsem ale i díky zahraničním stážím objevila pro mě fascinující svět teoretické psychologie a kritického výzkumu a zájem o koncepční analýzy a empirický výzkum mě už neopustil. Jsem přirozeně zvídavý člověk a neumím si představit atraktivnější práci než objevovat principy fungování lidské psychiky, chování a společnosti.
Poznání je pro mě cesta, jak přispívat k řešení aktuálních společenských problémů. Na psychologickém výzkumu je úžasné, že si mohu vybrat problém, jenž mě dlouhodobě zajímá a který vnímám jako společensky relevantní, a následně mu věnovat několik let detailního zkoumání. Na začátku pro mě byly stěžejním problémem genderové nerovnosti a mým motivem jejich rozkrývání a odstraňování.
Postupně jsem se přesunula k výzkumu organizací a pracovního zdraví, ale má motivace zůstala velmi podobná: odhalit mechanismy udržování mocenských nerovností, například u jevů jako šikana na pracovišti nebo toxický leadership, a tím usnadnit jejich rozpoznání a nastavení prevence.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Ráda bych řekla, že mám v zásobě spoustu alternativních povolání, ve kterých bych byla skvělá. Ale pravda je, že jsem žádnou jinou dráhu než vědeckou nikdy seriózně nezvažovala. Dělat výzkum na Akademii věd a učit na univerzitě byl můj sen už od dvaceti let a moc si vážím toho, že se to povedlo.
Mám však samozřejmě řadu plánů, kam svou vědeckou kariéru posouvat. Jelikož jsem fanynkou aplikovaného výzkumu a transferu znalostí, ráda bych propojila svůj výzkum s podnikáním, třeba založením menšího pracovněpsychologického spin-offu. Tak třeba ze mě jednou bude i podnikatelka.
