Neurovědkyně, která se zabývá vlivem zdraví matky během těhotenství na vývoj mozku a chování u dítěte.
Na základě velkého množství dat z oblasti neuropsychologie, neurozobrazování, epigenetiky a dalších se snaží lépe porozumět tomu, proč třeba někdo stárne rychleji nebo proč je někdo náchylnější k úzkostem a depresím.
Je držitelkou například ocenění GAČR Junior Star a podporu GAČR získala i pro svůj projekt Prenatální programování mozku a chování dítěte.
Dotazník Kláry Marečkové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Jsem neurovědkyně ve Středoevropském technologickém institutu Masarykovy univerzity (CEITEC MU) a zabývám se vlivem zdraví matky během těhotenství na vývoj mozku a chování u dítěte. Na základě velkého množství dat z oblasti neuropsychologie, neurozobrazování, epigenetiky a dalších se snažíme lépe porozumět, jak dochází k individuálním rozdílům v kognitivních schopnostech, symptomech duševních onemocnění či v biologickém stárnutí.
Snažíme se tedy pochopit, proč například někdo stárne rychleji nebo proč je někdo náchylnější k úzkostem a depresím. To nám pak do budoucna umožní lepší prevenci a případnou brzkou intervenci.
Trávím hodně času analýzou dat, čtením a psaním odborných článků, které naše výsledky interpretují, schůzkami a diskusemi s mými Ph.D. studenty a postdoky na CEITEC MU i s kolegy ze zahraničí. Nedílnou součástí je také psaní grantů, příprava a management projektu.
Nejvíc mě asi baví prezentace našich výsledků na mezinárodních konferencích, kde se člověk může s experty v daném oboru setkat osobně, inspirovat se nebo navázat mezinárodní spolupráci.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Můžete objevovat. Dávat si fascinující otázky a nacházet na ně odpovědi. Každý den na vás čeká nové dobrodružství. Nikdy to není stereotyp. A velmi pravděpodobně pracujete s podobnými nadšenci, jako jste vy. S tím však souvisí i to nejhorší – financování ve vědě.
Pokud člověk není nadšenec, tak by to pravděpodobně nedělal. Váš plat i plat vašeho týmu závisí na grantech, jejichž úspěšnost je obecně v řádu deseti procent. Jedná se tedy o velmi nestabilní zaměstnání, což je velký problém především pro mladé lidi, kteří si berou hypotéku či zakládají rodinu.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Když je člověk úspěšný, tak se vědou celkem dobře uživit dá. Překvapením však může být poměr mezi délkou studia a průměrným finančním ohodnocením vědeckých pozic. Ten je například u programátorů nebo podnikatelů někde úplně jinde. Hlavní problém však vidím v té nestabilitě zaměstnání.
Když budu konkrétní, v prosinci 2023 mi končil grant od ministerstva zdravotnictví, který financoval jak můj plat, tak plat mého týmu. Teprve v listopadu jsem se dozvěděla, že jsem získala grant GAČR Junior Star, který začne od ledna 2024 a umožní financování pro mě, můj tým a pár nových pozic. V tomto systému je těžké udržet si kvalitní lidi. Já jsem měla velké štěstí a podařilo se mi to, ale obecně je ten systém nastavený špatně.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Například v Kanadě jsou pozice vedoucích výzkumníků v rámci výzkumného institutu či univerzity stabilní a to, jestli se vám podaří získat grant, nebo ne, ovlivní, jak velký tým si na dané období můžete dovolit. Vaše pozice a plat však ohroženy nejsou a to umožňuje lepší soustředění se na téma výzkumu jako takové.
Navíc pokud člověk v českém prostředí získá například grant na dva roky, musí už ve druhém roce grantu trávit relativně hodně času přípravou nových grantů a jiných projektů, místo toho aby se soustředil na daný výzkum jako takový.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Myslím, že v očích veřejnosti jsou vědci podivíni, kteří se zavřou v laboratoři a tam velmi dlouho a detailně zkoumají nějaký hodně specifický problém. Vlastně na veřejnost mohou působit tak trochu nudně, zvlášť v dnešní rychlé době. Ale byť to, že zkoumání trvá dlouho a musí být detailní, je určitě pravda, vědci jsou, jak už jsem zmínila dříve, často nadšenci.
Navíc top věda je většinou interdisciplinární a často zahrnuje spolupráci s univerzitami a výzkumnými instituty v zahraničí. Dnešní vědec vás tedy určitě může překvapit nejen poutavým vyprávěním, ale i humorem a společenskostí.
Co vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
Myslím, že jsem hodně otevřená novým věcem a snažím se hledat řešení i tam, kde třeba na první pohled není vidět. Co dělám, má také vliv na to, jak vnímám lidi kolem sebe. Méně je soudím, protože vím, co všechno mohlo jejich chování či rozhodování ovlivnit.
Možná si v dětství zažili něco nepříjemného a trpí úzkostmi. Možná je rozbrnkaly hormony. Třeba mají dnes špatnou náladu nebo se nemohou soustředit, protože málo spali. Možná je něco rozčílilo a jejich reakce s námi vůbec nesouvisí.
Například všechny maminky jistě vědí, jak se pro dítě i jednoduchá věc může po náročném dni či špatné zkušenosti stát zdrojem konfliktu. U dětí to většina z nás chápe, nesoudí je a dokáže jim nabídnout obejmutí. Někdy takové obejmutí, například v podobě společného šálku čaje, potřebujeme i my dospělí.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Hodně žen v době, kdy jsou děti malé, potřebuje práci na částečný úvazek a takovou, ve které jsou snadno zastupitelné v případě nemoci dítěte. Proto je budování vědecké kariéry během mateřství složitější. Vzhledem k tomu, že prestižní granty má šanci získat řádově deset procent nejlepších uchazečů, je konkurence relativně vysoká a je složité soutěžit bez možnosti maximálního nasazení.
Pokud pak žena ve vědecké sféře například nemá stejný plat jako její partner a je nutné platit hypotéku, může být v rámci rodiny snadno upřednostněna práce partnera.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Mám ráda populárně-naučné knížky, jež umějí předat nadšení pro vědu. Je těžké vybrat jen jednu. V poslední době mě například zaujala kniha od Matthewa Walkera Proč spíme nebo kniha od Thomase Vernyho Mysl celého těla.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Na práci mám ráda ticho a klid, tak se dokážu nejlépe soustředit. Po práci a dlouhém sezení si však hudbu samozřejmně ráda pustím. Někdy jsou to Piano Guys, jindy Chinasky nebo osmdesátky. Záleží na náladě.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Vždycky mě to táhlo k psychologii a fascinoval mě mozek. Když jsem pak studovala ve Velké Británii, v Kanadě a USA, měla jsem možnost být součástí skvělých výzkumných týmů na University of Nottingham, University of Toronto a Harvard Medical School. Líbil se mi jejich životní styl. Možnost věnovat se tomu, co člověka baví, objevovat, cestovat.
Když jsem se pak po letech s manželem vracela do Česka, doufala jsem, že se mi něco podobného podaří vytvořit i tady v Brně. Zrovna vznikal nový výzkumný institut CEITEC MU, získala jsem prestižní Marie Curie Individual Fellowship, po kterém následovaly další, a díky stážím a mezinárodním konferencím jsem si udržela i navázala nové kontakty v zahraničí. Podařilo se mi tedy vytvořit ve svém rodném městě nejen zázemí pro rodinu, ale také pro vědeckou dráhu.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Miluji koně a klasickou drezuru. Možná bych tedy byla drezurní jezdkyní a trenérkou. Baví mě také jóga a zážitková pedagogika. Možná bych tedy byla instruktorkou jógy nebo pořadatelkou zážitkových akci. To jsou však asi ještě nestabilnější povolání než vědecká dráha, a tak zůstala pouze koníčkem. Alespoň prozatím.
