Vymýšlí, čím co nejelegantněji nahradit cévy, kůži, kosti či klouby, které jsou poškozené nebo nefungují správně. Zabývá se proto tkáňovým inženýrstvím, které využívá principy materiálového inženýrství a věd o živé přírodě k vývoji biologických náhrad.
Jedná se o konstrukci tkáňových náhrad pro účely regenerativní medicíny, ale i o vytváření modelů tkání v podmínkách buněčných kultur in vitro pro nejrůznější vědecké studie tak, aby v současné moderní vědě mohly nahradit používání pokusných zvířat.
Dotazník Lucie Bačákové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Zabývám se tkáňovým inženýrstvím, které je stále vnímáno jako relativně nová, neobvyklá, až lehce extravagantní disciplína, ačkoli její definice byla formulována již před více než třiceti lety. Jedná se o mezioborovou disciplínu, která využívá principy materiálového inženýrství a věd o živé přírodě k vývoji biologických náhrad, jež obnovují, udržují nebo zlepšují funkci poškozených tkání či orgánů.
Jinými slovy, jedná se o konstrukci tkáňových náhrad pro účely regenerativní medicíny, nebo v poslední době i o vytváření modelů tkání v podmínkách buněčných kultur in vitro pro nejrůznější vědecké studie za účelem nahradit používání pokusných zvířat v moderní vědě jednadvacátého století.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Věda není jen obyčejné zaměstnání, je to jeden ze smyslů života, krásný koníček, veliké dobrodružství. Vědec stojí v první linii poznání přírodních zákonitostí, je jako cestovatel poprvé vstupující do neznámé země, prosekává džungli mačetou a najednou před ním třeba vyvstane nové město. Nebo zabloudí a zjistí, že šel špatně, že nic z toho, co se domníval, že objevil, neplatí. To se však musí považovat za riziko podnikání.
Četla jsem nádhernou definici vědy: „Věda je férová disciplína, která se dělá v klidu.“ A ten klid, tolik potřebný k úspěšnému bádání, nám čím dál více bere přímo geometrickou řadou narůstající byrokracie, stále se zrychlující kolotoč více či spíše méně smysluplných reportů, výkazů a hodnocení, jejichž pravidla se mnohdy nepředvídatelně mění, disciplína scientometrie snažící se kvantifikovat vědu pomocí čísel, jako kdyby vědecká publikace byla tovární výrobek, který je třeba vychrlit v co nejkratším čase a s těmi správnými rozměry!
A to ani nemluvím o finanční nejistotě vyplývající mimo jiné z grantových soutěží, kdy vědec nejenže musí usilovně bádat, ale většinu peněz na toto bádání, včetně výplat pro svůj tým, nedostane od své instituce, ale musí si je sehnat sám formou grantových projektů, jejichž příprava je neobyčejně časově i psychicky náročná.
Může se stát, že například celé jaro věnujeme přípravě takových projektů a výsledek je pak nulový. Celý život jsem toto všecko brala s humorem, ale nyní mě to již unavuje.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Věda celosvětově patří spíše k méně placeným disciplínám. Už před lety mi na stáži ve Filadelfii jeden americký vědec řekl, že je to podobné, jako být farmářem – nekonečná dřina za relativně málo peněz.
Sama se po čtyřiceti letech praxe vcelku dobře vědou uživím, ale pro mladé vědce jsou začátky velmi těžké. Nastoupí-li k nám postgraduální student, dostane se se stipendiem od univerzity a nástupním platem ve vědecké instituci sotva na průměrný plat v České republice, který je v současné době kolem čtyřiceti tisíc korun.
A to ještě musím mít dostatek grantových peněz, abych mu mohla dát celý úvazek. Po získání titulu Ph.D. se plat mladého vědce nijak dramaticky nezvýší, naopak spíše klesne, protože již nedostává stipendium.
Pokud se jemu samotnému či naší skupině nepodaří sehnat peníze na dorovnání, může se stát, že si mladý vědec již nadále takového finančně náročného koníčka, jako je věda, nemůže dovolit.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Tradičním přístupem pro zlepšení české vědy bylo a stále je vyslání mladého vědce na zahraniční stáž, nejlépe do USA. Nepochybně by větší zahraniční zkušenost výrazně obohatila rozvoj vědy v Česku.
Často je ale těžko proveditelné, aby mladý člověk, zejména mladá vědkyně paralelně s vědou zakládající rodinu, strávil v zahraničí několik let. Stejnou službu však udělá i série kratších výjezdů, která se navíc může realizovat do různých laboratoří v různých koutech světa, takže bude dosaženo také možnosti srovnání různých badatelských přístupů.
Vědu může posunout vpřed v mezinárodním srovnání a obohatit ji novými myšlenkami i spolupráce se zahraničními institucemi, pozvání či zaměstnání zahraničních pracovníků nebo účast na mezinárodních vědeckých konferencích.
Nyní se zlepšila úspěšnost českých vědců a vědkyň u grantů ERC, ačkoli je stále praktikován spíš postup, že se Češi přidávají jako spoluřešitelé k zahraničním partnerům. Ale i to je nadějné a časem Češi budou také řešiteli hlavními – zejména když v ústavech vzniknou vyspělá grantová oddělení, schopná přípravy projektu po stránce ekonomické, administrativní a formální, aby se vědec mohl plně soustředit jen na náplň vědeckou.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Věda je běh na dlouhou trať, jehož výsledky jsou patrné až po mnoha (i desítkách) letech. Tato dlouhodobá a často také nejistá návratnost svádí spoustu lidí k názoru, že věda vlastně není potřeba, že je to zbytečná nadstavba, že se na ní dá ušetřit. Dost lidí si také myslí, že věda je jakási zašívárna, kam se lze uklidit a kde prý vše dostaneme od státu.
Méně si už uvědomují, že zatímco v jiných povoláních lze dostat plat za vykonanou práci, my si vedle bádání musíme sami sehnat nejen plat, ale i peníze na přístrojové a materiální zajištění našeho výzkumu, protože vědecká instituce, v níž jsme zaměstnáni, se na tomto podílí jen minimálně.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Samozřejmě velice výrazně, protože věda i další povinnosti s ní spojené jsou pouze jednou polovinou života a je třeba zvládnout ještě druhou, neméně náročnou polovinu, a sice zrození a výchovu dětí, další mnohaletý běh na dlouhou trať.
Za případné zdržení vědecké kariéry ale v žádném případě nemohou děti samotné. Příčiny je nutné hledat v rodinném prostředí i v nastavení společnosti. Bez podpory a partnera i dalších členů rodiny, a rovněž celého společenského systému, se ženě s dětmi ve vědě jen těžko kvalitně pracuje.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Logicky by nejoblíbenější odbornou knihou měla být práce R. J. Langera a J. P. Vacantiho Principles of Tissue Engineering, ale mám ráda i starší knihu o hladkých svalových buňkách cévní stěny, která mě přivedla ke konstrukci cévních náhrad, a sice The Vascular Smooth Muscle Cell vydanou S. M. Schwarzem (v jehož laboratoři v Seattlu jsem byla v roce 1996 na stáži) a R. P. Mechamem.
Pokud jde o beletristické knihy, mám hodně oblíbených, ale nejčastěji se vracím k dílu méně známého spisovatele devatenáctého století Václava Kosmáka – jeho humorné, lehce satirické, výstižné charakteristiky různých postav jsou zcela nadčasové a prošpikované neotřelými slovními obraty, jež v původní starosvětské češtině díla znějí obzvláště originálně.
A pokud jde o vzorec, tak C60 či celkově vzorce fullerenů zobrazené formou prostorových modelů – takové ty roztomilé „míčky“, za jejichž objev dostal sir Harold Kroto Nobelovu cenu. Když jsme zkoumali možné využití nanočástic uhlíku pro tkáňové náhrady a cílenou dodávku léčiv, moji kolegové si mě dobírali, že jsem se „zamilovala do fullerenů“!
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Na začátku své vědecké kariéry jsem k práci potřebovala naprosté ticho a klid. Ale postupně jsem se adaptovala na neustálý ruch v laboratoři, že jsem už pak nemohla bez tohoto ruchu být! Proto si při práci, zejména při psaní článků, grantových projektů, reportů a dalších spisů, pouštím hudbu z rádia jako zvukovou kulisu.
Ráda poslouchám rádio Etno, hudbu a písně z Řecka, Makedonie, Bulharska či Srbska. Nebo alespoň Country rádio, kde se hrají trampské písničky a celkově písničky mého mládí. Z vážné hudby miluji skladbu Panis angelicus v podání Luciana Pavarottiho.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Odjakživa jsem se snažila přijít věcem na kloub, nespokojit se pouze s konstatováním, že něco je tak a tak, ale neustále jsem měla tendenci ptát se proč. A pokud se mi vysvětlení nelíbilo, chtěla jsem danou situaci i změnit.
Hned v prvním ročníku medicíny jsem oboru propadla a snažila se vybírat si taková vědecká témata, abych u nich mohla lehce zodpovědět otázku: K čemu je to dobré? To mě přivádělo od čistého základního výzkumu k výzkumu aplikovanému.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Je mnoho dalších věcí, které by mě velmi bavily – historie, archeologie, v mládí jsem chtěla být lingvistkou, dialektoložkou, etnografkou. Po prarodičích jsem zdědila starý dům na Vysočině, který musím udržovat, ale zalíbilo se mi to a z legrace říkám, že místo „tissue engineering“ čili tkáňového inženýrství dělám „civil engineering“ neboli stavebnictví.
Bavilo by mě rekonstruovat staré budovy, být architektkou jejich interiérů i exteriérů, nacházet v nich i restaurovat zajímavé staré předměty. Nyní se ale hodně angažuji jako „hlídací babička“ vnoučat a zjišťuji, že mě velmi baví trávit čas s někým, kdo je na tomto světě nový, přičemž také já zjišťuji, že se mám stále co učit!
