Propojuje informatiku a medicínu. Absolventka matfyzu a Oxfordské univerzity vede vlastní výzkumnou skupinu na Oxfordu. S tou zkoumá, jak vzniká rakovina a jakou roli v tom hrají mutace DNA a epigenetika.
Její výzkum je založený na analýze velkých genomických dat a laboratorních experimentů. Výsledky jejího bádání mají přispět k porozumění tomu, jak rakovině předejít, včas ji detekovat a léčit.
Je první držitelkou ocenění Czexpats in Science pro české vědce působící v zahraničí.
Dotazník Markéty Tomkové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Na University of Oxford vedu skupinu, se kterou zkoumáme, jak vzniká rakovina a jakou roli v tom hrají DNA mutace a epigenetika. Využíváme k tomu analýzu velkých genomických dat a laboratorních experimentů. Zajímají nás molekulární mechanismy vzniku rakoviny, jež jsou podstatné k porozumění, jak můžeme rakovině předejít, včas ji detekovat a léčit.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Nejlepší pro mě je to, že je to práce, která mě v dobrém slova smyslu pohltí. Každé ráno se na ni člověk těší a večer usíná s myšlenkami na to, jak rozlousknout vědecký problém, kterým se zrovna zabývá. Na vědě mě baví kreativita, mezioborovost, spolupráce a možnost přicházet s vlastními hypotézami a nápady, jež pak člověk může zkoumat.
Nejhorší je velká nejistota do budoucna, jestli člověk získá další financování, kde ho získá a jak případně koordinovat stěhování v rámci celé rodiny.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Žijeme v Oxfordu ve Velké Británii a vědou se zde uživit dá, obzvláště pokud pracují oba v páru a nemají moc dětí (školky a školy jsou drahé). Platové podmínky ve Velké Británii jsou obecně horší než například v USA nebo ve Švýcarsku.
Na druhou stranu, možnosti financování samotného výzkumu a škála dostupných grantů a fellowshipů jsou ve Velké Británii obecně velmi dobré.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
České vědě by podle mě pomohlo zásadně změnit systém financování a hlavně administrativy grantů. Zaměřit se na prestižní fellowshipy, které vědec získá pro celou svou skupinu na delší období (například pět až osm let) na základě excelentních předchozích výsledků, a následně minimalizovat množství zbytečných kontrol a administrativní zátěže, aby vědci mohli většinu svého času věnovat opravdu výzkumu (namísto složitého vykazování, soutěžení nákupu laboratorního materiálu atd.).
Už jen tato změna by umožnila vědcům soustřeďovat se na velké vědecké otázky, které vyžadují alespoň tři roky práce, ale mají potenciál špičkových výsledků na nejvyšší celosvětové úrovni.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Moje generace vyrůstala na knížce Správná pětka od Enid Blyton, kde byl krásně stereotypní vědec strýček Quentin, který se vždy tolik ponořil do svých pokusů, že nevnímal nic okolo a zapomínal, jestli jedl, pil, kdo mu co řekl nebo že by měl jít spát.
Samozřejmě že mezi vědci je celá škála osobnostních typů, jež sice spojuje nadšení něco zkoumat, ale jinak byste je nepoznali od jiných profesí. Jen nevím, proč zrovna mně občas manžel říká strýčku Quentine.
o vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
Radost, smysluplnost a zajímavá témata k rozhovorům. Ale asi se to promítá i tak, že se člověk snaží různá rozhodnutí činit více „evidence-based“, tedy na základě dat.
Třeba v oblasti zdraví nebo rodičovství. Že si k tématu načte dostupnou literaturu a existující data, nestranně si srovná pro a proti a podle toho se rozhodne.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Naprosto zásadně. Nejen žen, ale obou rodičů, kteří se podílejí velkou měrou na péči o ně. Je to podobné, jako když člověk založí startup ve velmi konkurenčním odvětví – také pak nemůže snadno všechno přerušit na jeden až tři roky a pak se k tomu vrátit. A bohužel není žádná fáze vědecké kariéry, kdy by mateřství bylo výrazně snazší než jindy.
Ale to rozhodně neznamená, že by kvůli tomu člověk děti mít neměl, ba naopak (píšu s týdenním miminkem v náručí). Jen je potřeba kompromisů na všech stranách, dobrá logistika, dostupné hlídání a podporující okolí v rodině i v práci.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
V mém oboru se knihy moc nepublikují, a tak si raději čtu každý den články v odborných časopisech, případně odpočinkovou beletrii.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Sama hudbu při práci moc neposlouchám, ale když pracujeme s manželem oba z domova, tak rádi posloucháme při práci hudbu v podstatě napříč všemi žánry, například: Bernard Lavilliers: Acoustique, Michael McGoldrick: Fused, Tamikrest: Chatma, Chelsea Carmichael: The River Doesn’t Like Strangers či nedávno vydané Arooj Aftab: Night Reign. A náš pětiletý syn z jakéhosi důvodu speciálně miluje Nirvanu.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Na gymnáziu jsem se rozhodovala mezi medicínou a informatikou a nečekala jsem, že se ze mě stane vědkyně. Ale vzpomínám si, že už tehdy mě lákalo zkoumat něco, čemu rozumí jen malé množství lidí na světě.
Nakonec jsem se rozhodla pro informatiku a až v průběhu studia jsem zjistila, že oba směry mohu propojit a že spojení biologie/medicíny a informatiky je úžasný směr, který dnes zásadním způsobem posouvá výzkum molekulární biologie, genomiky a rakoviny.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Datovou analytičkou, programátorkou, lékařkou, nebo bych učila na vysoké škole či na gymnáziu.
