Patří k nejproduktivnějším sociálním vědkyním u nás, soustřeďuje se především na výzkumy v psychologii osobnosti a sociální psychologii. Zabývala se například ověřením přesnosti národních heterostereotypů v kontextu pěti středoevropských zemí. Nyní se podílí na velkém interdisciplinárním projektu, který se zabývá wellbeingem a životní pohodou lidí v Česku.
Dotazník Martiny Hřebíčkové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Bádám ve dvou klíčových psychologických disciplínách – psychologii osobnosti a sociální psychologii. V rámci psychologie osobnosti zkoumám individuální odlišnosti. Věnovala jsem se zkoumání struktury osobnosti na základě lexikální analýzy slov, které se používají k charakterizování lidí.
Dlouho jsme se v psychologii nedokázali shodnout na tom, kolik charakteristik potřebujeme k popisu osobnosti a jaké to jsou. Z lexikálních analýz vyplynulo, že k úplnému a vystihujícímu popisu osobnosti stačí pět univerzálních charakteristik (Big Five, Velká pětka).
Charakteristiky tvořící velkou pětku jsem zkoumala i v dalších kontextech. Například zda se v těchto charakteristikách odlišují lidé z různých kultur, muži a ženy a lidé různého věku. Zabývala jsem se také shodou mezi sebeposuzováním a posuzováním jinými i přesností národních a rodových stereotypů.
V současnosti se v týmu Brněnské laboratoře meziskupinových procesů zabýváme možnostmi zlepšování vztahů mezi různými společenskými skupinami. Zajímá nás, zda předsudky a diskriminace ovlivňují psychickou pohodu lidí, a to nejen těch, kteří jsou jejich terčem, ale i těch, kdo mají předsudky a šíří je například v online prostředí.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na vědě mě nejvíc baví svoboda ve volbě tématu, způsobu řešení. Možnost přicházet s něčím novým, klást si otázky, které si dosud nikdo nepoložil, a hledat způsoby, jak na ně odpovědět. Těší mě, že mohu svými výzkumy obohacovat poznání v psychologii a přispívat k tomu, aby i společnost měla z výzkumu prospěch.
To se mi podařilo, když jsem pro psychodiagnostickou praxi připravila spolehlivé nástroje pro měření Velké pětky, které se běžně používají třeba ve výběrových řízeních.
Nejvíc mě frustruje, že na výsledky práce musíme ve vědě hodně dlouho čekat. Jsme neustále vystaveni velké nejistotě nejen kvůli zajišťování prostředků na výzkum, ale i kvůli financování členů a členek týmu, kteří nemají stálé pozice.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Na závěr své vědecké kariéry jsem s finančním ohodnocením spokojená. Jsem součástí úspěšného týmu Brněnské laboratoře meziskupinových procesů, který je zapojen do několika projektů. Zde jsou mzdy nastaveny podstatně lépe než tabulkové platy v Psychologickém ústavu AV ČR.
Pokud mám být konkrétní, tak na mé pracovní pozici vedoucí vědecké pracovnice s praxí 38 let v oboru je tabulkový plat 39 500 korun. Obecně lze říci, že sociální a humanitní vědy jsou v České republice podfinancovány. Přilepšit si můžete, jen pokud vysoutěžíte lepší financování od nějakého poskytovatele. Konkurence je extrémní, a tím pádem je také úspěšnost relativně nízká.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Navýšení prostředků na vědu a výzkum, ale také jejich promyšlenější rozdělování mezi instituce a poskytovatele podpory. Vědci a vědkyně v ČR potřebují větší stabilitu celého systému, aby se nemuseli neustále obávat, že ztratí třeba talentovaného mladého výzkumníka či výzkumnici jen proto, že se v daném roce nepodaří získat grant. Mladí vědci a vědkyně by se nemuseli obávat, zda si mohou dovolit třeba hypotéku.
Co se týká mezinárodního srovnání, tak se mohu vyjadřovat především k situaci ve společenských a humanitních vědách. Působím také v předsednictvu Grantové agentury ČR, kde mám na starost právě tyto vědní disciplíny. V tomto oboru jsme nejen podfinancováni, ale také personálně poddimenzováni.
V těchto oborech působí výrazně méně výzkumníků a výzkumnic než v zemích srovnatelné velikosti (například v Rakousku nebo Belgii). Máme málo prostředků i málo lidí a v mezinárodním kontextu je obtížné vyrovnat se s tímto omezením.
Přesto jsou u nás obory, kde se daří dělat špičkový výzkum. Ve společenských vědách je to například v ekonomii či psychologii. V humanitních vědách pak ve filozofii, archeologii nebo lingvistice.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Skvělá otázka a námět na výzkum, protože jsem se zkoumáním stereotypů zabývala. Zatím jsem zkoumala stereotypy, které se týkaly Čechů a našich sousedů. Nemohu se tedy opřít o nějaké empirické poznatky, ale mohu sdílet pouze vlastní zkušenosti. Lidé si často myslí, že psycholog nebo psycholožka na první pohled poznají, jací jsou, že prostě lidem vidíme do hlavy.
A jak veřejnost vědce a vědkyně vnímá? Podle průzkumů veřejného mínění veřejnost vědcům a vědkyním důvěřuje. Důvěra ve vědu a výzkum výrazně vzrostla v době pandemie, kdy si lidé začali uvědomovat, jak je důležitá.
Centrum pro výzkum veřejného mínění pravidelně sestavuje žebříček prestižních povolání. Opakovaně jsou na vrcholu žebříčku lékaři a lékařky, vědci a vědkyně hned pod nimi. Veřejnost si tedy vědců a vědkyň váží a jejich povolání pokládá za prestižní.
Co vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
V poslední době mi věda, koordinace projektů i další organizační a řídící povinnosti dávají pěkně zabrat. Práci věnuji většinu dne, takže už skoro nemám čas na nic jiného, ani na každodenní běhání.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Výrazně, podstatně, zásadně! Máme relativně velký počet vysokoškolaček, některé z nich pokračují i v doktorském studiu. Tlak na výkon je v této etapě kariéry extrémní, pokud se žena rozhodne založit v této době rodinu, tak velmi často studium přeruší a pak třeba nepokračuje.
Máme však i velké procento žen, které úspěšně dokončí doktorské studium, ale pak z vědy odcházejí. To je velká ztráta a mrhání potenciálem. GAČR připravila nový typ grantů, takzvané Návratové granty. Jsou určeny pro vědce a vědkyně vracející se z mateřské nebo rodičovské dovolené. Věříme, že to pomůže, aby se ženy k vědecké práci vracely.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Momentálně je moje nejoblíbenější sbírka Prý musím projít březovým lesem. Je to básnická prvotina mé dcery. Zajímá mě proces umělecké tvorby a na jejích verších ho mohu sledovat. Za některými z nich vidím konkrétní situace, které jsme spolu zažily.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Při vědecké i jiné práci hudbu neposlouchám. Hudba pro mě nikdy není kulisou k jiným činnostem. Dávám přednost hudbě naživo, na kterou se mohu plně koncentrovat a vnímat ji všemi smysly. Fascinuje mě symfonický orchestr. Opera i koncert vážné hudby jsou pro mě vždy velkým zážitkem.
Obdivuji, jakým způsobem jsou inscenovány klasické opery. Nedávno mě nadchl Dalibor v Janáčkově opeře v Brně. Neposlouchám ale jen vážnou hudbu. Partner je muzikant, který hraje ve třech kapelách rock, blues i pop. Často si spolu nebo také s přáteli sedneme, on hraje a zpíváme si k tomu. Skvělý relax.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Vědeckou dráhu jsem si nijak neplánovala, nebylo to moje vysněné povolání. Vyplynulo to z okolností a stojí za tím spíše negativní motivace. V osmdesátých letech bylo možné psychologii studovat jen na třech univerzitách. Do ročníku se přijímalo obvykle deset studentů a studentek, dokonce to nebylo každý rok.
Dostat se na psychologii bylo prakticky nemožné. Studovala jsem proto učitelský obor psychologie – ruský jazyk. Po absolvování v roce 1987 jsem věděla, že ruštinu na základní škole učit nechci.
Přihlásila jsem se na stáž v tehdejší ČSAV a v Akademii věd pracuji dodnes. Naštěstí přišel rok 1989, pak zahraniční stáž na Univerzitě v Bielefeldu, která mě odborně nasměrovala a otevřela mi cestu do mezinárodní komunity.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Měla jsem se stát učitelkou a pokračovat v rodinné tradici. Okolnosti mě nasměrovaly jinam a věnuji se psychologickému výzkumu a už u toho zůstanu.
