Působí v základním výzkumu v oboru neurověd. Zkoumá, jak umožnit regeneraci nervové tkáně (mozku a míchy), která se neumí sama obnovit.
Snaží se najít způsoby, jak obnovit růst nervových vláken, zlepšit plasticitu nervové tkáně nebo změnit okolí poškozené tkáně tak, aby se jednou dalo pomoci například pacientům s poraněním míchy.
Zatím výzkum probíhá v rovině experimentálních modelů laboratorních potkanů a myší. Týmu vědců pod jejím vedením se už podařilo „donutit“ neurony k regeneraci a vrátit cit v končetinách myším s přerušenou míchou.
Dotazník Pavly Jandelové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Pracuji v základním výzkumu v oboru neurověd. Na našem oddělení se snažíme o regeneraci nervové tkáně (mozku a míchy), která se sama neumí obnovit. Každé poškození mozku nebo míchy vážně ovlivňuje kvalitu života.
Snažíme se najít způsoby, jak obnovit růst nervových vláken, zlepšit plasticitu nervové tkáně nebo změnit okolí poškozené tkáně, abychom mohli v budoucnu pomoci pacientům s poraněním míchy nebo neurodegenerativními onemocněními. Vše se zatím odehrává v rovině experimentálních modelů laboratorních potkanů a myší, což znamená, že neprovádíme žádné klinické studie na lidech.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Věda je velice rozmanitá a biologie obzvlášť. Řada pracovních hypotéz nemusí vyjít, a proto je úžasný pocit zažít, když něco začne fungovat tak, jak jste předpokládali. Nebo když po mnoha týdnech experimentů najednou histologie prokáže, že to, v co jste doufali, se asi opravdu stalo. Rovněž je moc příjemné být mezi mladými a chytrými studenty a pozorovat, jak se proměňují ve vědecké pracovníky.
Nejhorší je bezesporu finanční nejistota. Veřejné výzkumné instituce mají pouze okolo třiceti procent prostředků institucionálních a zbytek musí vysoutěžit granty.
Základní výzkum je u nás podporován hlavně Grantovou agenturou České republiky a úspěšnost v biologických vědách je něco okolo patnácti procent. Výsledky jsou známé na konci listopadu a do té doby nevíme, jestli budeme mít od ledna peníze na platy a na výzkum, nebo ne.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
V mém postavení už ano, ale na začátku kariéry finanční podmínky moc konkurenceschopné nejsou. Magistr nastupující do postgraduálního studia má stipendium (nyní asi dvanáct tisíc korun) a pak většinou dostane úvazek na té instituci, kde bádá a studuje (VŠ nebo ústavy Akademie věd).
U nás je tarifní mzda nastupujícího studenta 23 tisíc korun. Ne vždy ale dostane plný úvazek, takže výsledný plat dohromady se stipendiem bývá nižší než prodavačky v supermarketu po dvou letech praxe.
Nejvíce ohroženou skupinou jsou však pracovníci po obhájení Ph.D. titulu.
Skončí jim stipendium a z grantů a institucionálních prostředků je obtížné je plnohodnotně zaplatit. Navíc je to v období, kdy zakládají rodiny. Často pak odcházejí do zahraničí. Sehnat a zaplatit kvalitního postdoktoranda je opravdu obtížné.
Akademie věd se snaží Programem podpory perspektivních lidských zdrojů podpořit alespoň ty nejlepší, ale zdaleka to nestačí. Situace se pak vylepšuje, když se mladý vědecký pracovník vrací z dlouhodobého pobytu v zahraničí a chce si založit vlastní skupinu.
Tam je už možností, jak získat financování, o něco více. Začíná ale věčný boj o peníze, a ne každý je ochotný tuto finanční nejistotu podstoupit. Proto po obhájení Ph.D. titulu hodně mladých lidí vědu opouští.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
V posledních letech jsem měla možnost spolupracovat s vynikajícím vědcem, profesorem Jamesem Fawcettem z univerzity v Cambridge, a jeho týmem. Zjistila jsem, že naši lidé jsou stejně kvalitní jako jejich, mají i podobné materiální vybavení, ale hlavní rozdíl je v tom, kolik mají času na dotažení výsledků do finální publikace.
Oni si můžou dovolit doladit úplné detaily, recenzní řízení v prestižním časopise trvá i přes rok. My jsme stále hodnoceni za počty publikací, i když už se začíná dbát i na kvalitu. Ale stále platí, že grant Grantové agentury České republiky nebo Agentury pro zdravotnický výzkum nebude splněný, pokud nejpozději na konci čtvrtého roku od jeho zahájení nebude několik publikací nebo třeba jedna, ale nejlépe v Nature.
Pokud taková práce vyjde více než půldruhého roku po skončení grantu, jako by nebyla a grant je hodnocený jako nesplněný, i kdyby to byl sebeprůlomovější výsledek. Určitě by pomohlo, kdyby se úspěšnost grantových agentur vrátila alespoň na 25 procent.
V akademii by se měl zvýšit podíl institucionálních prostředků, aby finanční nejistota nedrtila vědce, a měli tak více prostoru na tvůrčí myšlenky. Měla jsem to štěstí, že jsem získala šestiletý projekt v programu OP3V a nyní pětiletý v programu OP JAK. Tyto dlouhodobější projekty nám významně pomohly.
Vláda investuje peníze do inovací, ale zapomíná, že základní výzkum tvoří tu širokou základnu poznání, bez kterého by nikdy nevznikly ty nejdůležitější objevy lidstva. Na západ od nás je rovněž běžné, že firmy a průmysl financují výzkum a vývoj, u nás je naopak řada firem, které přežívají jen díky dotacím.
Dalším finančním balvanem je v EU tolik prosazovaná Otevřená věda. Myšlenka je dobrá, ale ďábel je ukryt v detailech. Bohaté a lidnaté země, jako je Německo, si s nakladateli vyjednaly takové podmínky, že instituce platí za publikace paušál a vědci publikují zadarmo.
My soutěžíme každou tužku, abychom se chovali jako vzorný hospodář, ale publikační poplatky v renomovaných časopisech jsou tři až čtyři tisíce eur či dolarů nebo i více. To jsou prostředky, které zase ukusují peníze z ostatních kapitol a snižují naši úspěšnost a konkurenceschopnost. Tady by se nějaká dohoda na národní úrovni také hodila.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Myslím, že doba, kdy byl vědec vnímán jako potrhlý vynálezce s brýlemi, jako je například vyobrazený ve filmu Tajemství hradu v Karpatech, už je pryč. Přesto však stále přežívá dojem, že vědec je pro svoji práci zapálený, pracuje bez ohledu na svátky nebo víkendy, a to všechno zadarmo, protože ho živí zápal pro věc.
Určitě je pravda, že řada experimentů se nedá ve čtyři hodiny odpoledne přerušit, protože padla, a člověk si nosí práci domů, přemýšlí o ní i večer nebo při vaření, ale zrovna tak jako by nikoho nenapadlo, že by právník nebo soudní znalec vypracoval posudek zadarmo, tak nikoho nenapadne, že by vědecká komunita dostávala zaplaceno za oponentské posudky disertačních prací, odborných publikací, přednášek na různých fórech, práci v redakčních radách odborných časopisů a tak podobně.
Překvapilo mě, že i MŠMT dává ve svých mzdových tabulkách programu OP JAK hlavnímu administrátorovi projektu o třicet procent vyšší mzdu než hlavnímu vědeckému garantovi, na kterého jsou přitom kladeny ty nejvyšší odborné nároky.
Co vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
Věda mě naučila klást správné otázky a nenechat se snadno ovlivnit nepodloženými tvrzeními. Určitě se tedy nenechám snadno zmanipulovat nepodloženými zprávami nebo super výhodnými nabídkami. Nerada se vzdávám bez boje, a pokud narazím na problém, snažím se ho nějak vyřešit.
Během své kariéry jsem poznala řadu zajímavých vědeckých osobností, se kterými mě pojí i víc než profesní zájem. Také jsem hodně cestovala a cestování je i mým osobním koníčkem. Naopak někdy je obtížné se od práce oprostit a začít přemýšlet o tom, co budu vařit k večeři a co je potřeba cestou domů nakoupit a zařídit.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Děti určitě zásahem do vědecké kariéry jsou a záleží na řadě okolností, jak se s tím kdo dokáže popasovat. Určitě je potřeba najít rozumný kompromis a pokusit se rozvrhnout čas mezi rodinu a práci. Záleží hodně i na rodinném zázemí a podpoře nadřízeného. Důležité je mít možnost volby, podle toho, na co se kdo cítí.
Na našem oddělení už jsme „vychovali“ řadu miminek, některé maminky z vědy zmizely a už se nevrátily, většina se vrátila po dvou až třech letech zpátky, ale jsou i takové, které se vrátily po půl roce nebo po roce rodičovské dovolené a s dětmi jezdí i na pracovní pobyty. Důležité je jim dát možnost zkráceného úvazku nebo si nosit práci domů. Při troše pochopení můžou udělat důležitý kus práce, aniž by se vzdaly svých cílů a plánů.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Mezi mé nejoblíbenější a nejdůležitější odborné knihy patří myší a potkaní atlas mozku a míchy, ten mám v ruce poměrně často. Jinak čtu hlavně články v odborných časopisech, pokud mi to čas dovolí. Na pohodu volím knížky Ladislava Zibury, mám přečtené všechny a těším se, kdy vyjde další.
Pobavila jsem se při čtení pokračování Saturnina od Miroslava Macka nebo si ráda přečtu rozhovory redaktora Moravce se zajímavými lidmi, jako byl třeba kapitán Airbusu A380 David Hecl.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Při práci hudbu poslouchat nedokážu, brání mi v soustředění. Poslouchám ji třeba v letadle nebo ve vlaku, když jedu na konferenci nebo na přednášku. Na Spotify poslouchám směsku písniček Karla Plíhala, Jaromíra Nohavici, Spirituál kvintetu, Brontosaurů, Jiřího Suchého a Pokáče.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Já jsem se narodila dvěma vědeckým pracovníkům, takže jsem v akademickém prostředí vyrůstala a nikdy jsem neuvažovala, že bych byla něčím jiným než vědcem. Jen jsem nechtěla pracovat ve stejném oboru jako tatínek, abych se vyhnula srovnávání a protekcionismu. Snad jsem jim ostudu neudělala.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Když jsem končila základní školu, museli jsme si povinně na přihlášku kromě střední školy napsat i učební obor. Vybrala jsem si chovatele cizokrajných zvířat. Tak možná bych dneska pracovala v nějaké zoo.
