Je celosvětově uznávanou molekulární bioložkou, která se zabývá výzkumem modifikací RNA. Patří mezi členy prestižní evropské organizace EMBO, kde získala i grant Welcome Trust.
Nyní vede vlastní výzkumnou skupinu na CEITEC, která zkoumá roli RNA ve vývoji a lidských onemocněních.
Dotazník Štěpánky Vaňáčové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Zkoumáme molekuly RNA v živých buňkách. RNA je velmi verzatilní molekula, která má v živých organismech řadu řídících, informačních a dalších funkcí. Obecně jsou RNA kódovány v genomu ve formě DNA sekvence. Nás zajímá, jak dodatečné chemické úpravy RNA, které nejsou zapsány v genomu, ovlivňují fungování lidských buněk.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na vědě je úžasné, že člověk stále může objevovat nové věci. Že pracujeme s mladými talentovanými chytrými lidmi, kteří přinášejí nové podněty a pohledy. Člověk tak má možnost zůstávat mentálně stále mlád, ačkoli tělo chátrá.
Nejhorší na aktuální vědě je její devalvace mnohými skupinami, které naskočily na trend falzifikovaných výzkumů, publikování v uměle vytvořených systémech, jež generují zdánlivou produktivitu.
A ještě horší je, že tyto podvody občas nejsou rozpoznány ani odbornými hodnotiteli – například na grantových panelech ERC.
Na české vědě je nejhorších věcí několik, ale o tom níže.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
Záleží na významu „dobře uživit“. Tabulkové platy pro vědecké a akademické pracovníky jsou katastrofické. Na kvalitní životaschopný příjem si většina z nás musí získat granty nebo bohatého partnera/partnerku.
V České republice v podstatě neexistuje stálá vědecká pozice, které se v zemích na západ od nás říká „tenure track“. Docentské a profesorské tituly jsou spíš takové akademické dekorace pro pozvednutí vlastního ega.
Toto je také důvod, proč má většina univerzit a institucí problém přilákat výjimečné zahraniční vědce. Jakmile zjistí, že nemají výhled na získání stabilního trvalého místa, a navíc za mizerných platových podmínek v ne úplně světově uznávaných institucích, odcházejí jinam.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Upřímně, po sedmnácti letech jako vedoucí skupiny a po mnohých snahách něco vylepšit nevidím moc naději. České vědecké prostředí trpí mnoha dědičnými a infekčními chorobami.
V první řadě by bylo třeba nastavit funkceschopná pravidla financování vědeckých projektů. Byrokratická zátěž kladená na vědecké týmy a na nakládání s financemi se přestává slučovat s výzkumnou činností, natož možností pracovat na kompetitivním excelentním projektu.
S každým grantem, s každým rokem se množí počet úkonů, kdy musíme zdůvodňovat využití přidělených financí do absurdních detailů. Existuje tu jakési trvalé podezření, že z podstaty všichni chtějí podvádět a to se musí ohlídat.
Na narůstající byrokratické požadavky se nabaluje narůstající potřeba administrativního aparátu, který svým počtem začíná převyšovat počet samotných vědců. Vědec ale ze samotné podstaty chce ušetřit, aby mohl udělat více experimentů, na druhou stranu se řada výzkumných postupů nedá dělat s levnými produkty z „Temu“.
Dalším klíčovým krokem je změna kariérního systému ve vědě a vysokém školství. Je třeba konečně upustit od habsburského systému odměňování docentskými a profesorskými tituly za zásluhy a úsluhy a místo toho ustanovit profesuru jako profesní pozici. Stejně tak to funguje v řadě zemí, kde lze dělat kvalitní výzkum.
K tomu se váže potřeba nastavení transparentní, přísné a nezaujaté evaluace výzkumníků a jejich skupin. Je třeba sebrat odvahu a rozpustit řadu týmů, ne-li celých institucí, které nedosahují kvalit ani průměrného výzkumu. Česká věda a akademické ústavy trpí dědičnou chorobou inbreedingu.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Že jsme nepoužitelní podivíni. Často opak je pravdou. V pozici vedoucích skupin musíme na každodenní bázi řešit nejen vědecké otázky, ale i ekonomické, psychologické, diplomatické, sociální, pochopit výrobní postupy přístrojů a v neposlední řadě držet krok s vývojem informačních technologií.
Z některých kolegů se dokonce stávají i ostřílení „influenceři“. Často je na to člověk sám a učí se novým „expertizám“ za chodu.
o vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
Věda se velmi úzce prolíná s mým každodenním fungováním. V podstatě člověk v pozici vedoucího skupiny nevypne a ani nemůže vypnout ani na dovolené, i když by to bylo asi zdraví prospěšné.
Přála bych si, abych měla luxus zabývat se pouze vědeckými otázkami, řešit se studenty jejich projekty, experimentální postupy a diskutovat výsledky a jejich interpretace. To je pak jako dovolená samo o sobě.
Bohužel příliš velkou část dní zaberou administrativní, velmi byrokratické požadavky, které se navíc výrazně liší grant od grantu. A ty je bohužel třeba řešit konstantně bez ohledu na dovolenou.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Asi jako každou jinou kariéru. Je to radost i závazek. Otázka by spíše měla být položena: Co může stát nebo instituce udělat pro to, aby se matky mohly věnovat vědě stejnou měrou, jakou se jí věnují otcové? Zde bychom narazili na evergreen nedostupnosti předškolních zařízení, problémů řešení mateřské, pokud je žena hlavní řešitelkou grantu a tak dále.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Kofein.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Dříve jsem poslouchala různé styly, indies, punk, rock, jazz. Teď mám ráda ticho lužního lesa, které potřebuji na soustředění. Jen pro doplňování citací do manuskriptů si tradičně pouštím techno album Berlin Calling od Paula Kalkbrennera, aby to pěkně odsýpalo.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Protože jsem nenašla nic lepšího, co by mě více bavilo a naplňovalo.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Šéfredaktorkou Forbesu.
