Zabývá se psychologií zdraví. Zkoumá, jak různé aspekty zdraví a chování ovlivňují naši psychiku a jak naopak naše psychika ovlivňuje, do jaké míry jsme zdraví a jaký životní styl vedeme.
Aktuálně vede unikátní interdisciplinární projekt DigiWELL, na kterém se podílejí vědci z osmi institucí a různých oborů. Cílem je prozkoumat využívání digitálních technologií v kontextu celkové fyzické, psychické a sociální pohody lidí.
Je nejcitovanější českou vědkyní v oblasti sociálních věd.
Dotazník Steriani Elavsky
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Zabývám se psychologií zdraví. Zajímá mě, jak různé aspekty zdraví a chování ovlivňují naši psychiku (to, zda se cítíme dobře, či špatně), a jak naopak naše psychika (motivace, emoce a postoje) ovlivňuje, do jaké míry jsme zdraví a jaký životní styl vedeme. V této oblasti se věnuji zejména tomu, jak moc se hýbeme nebo sedíme a jak kvalitně spíme, a tomu, jak tato chování ovlivňují naše psychické či fyzické zdraví.
I zdánlivě malé změny v našem chování mohou mít zásadní dopady na aspekty zdraví a v dlouhodobém horizontu na úrovni populace mohou také vést k výraznému snížení nákladů vynaložených na zdravotní péči.
Například pravidelná pohybová aktivita a dostatečná kvalita spánku mohou o dva až tři roky prodloužit dožití ve zdraví, jinými slovy prodloužit život bez chronických onemocnění, výrazných fyzických limitací a závislosti na pomoci druhých.
Zároveň i jen pár minut pohybové aktivity denně okamžitě zlepší náladu a při dostatečné pravidelnosti sníží riziko deprese, zlepší kognitivní funkce a vnímanou kvalitu života.
To jsou věci, kterými se zabýváme, a také zkoumáme, jaké strategie lidem pomáhají nejvíce při dosahování udržitelných změn v chování. Aktuálně nás také zajímají nové technologie, které mohou pomoci osvojit si zdravé návyky.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na vědě je nejlepší to, že si můžeme pokládat zajímavé otázky a řešit problémy se skutečným dopadem na kvalitu života lidí. Nejhorší je, že proces řešení často dlouho trvá a může zahrnovat také řadu nezdarů nebo vést k řešením, která nejsou přímočará, jelikož většina nejzávažnějších problémů má více příčin.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
V tomto ohledu existují obrovské rozdíly nejen mezi zeměmi, ale i mezi obory či institucemi v téže zemi. V zahraničí (zejména anglosaském prostředí) se dá vědou dobře uživit, pozice vědce je zde často vnímána jako prestižnější. V českém prostředí je těžké nejen se pouze vědou dobře uživit, ale vytvořit si pro špičkovou vědu adekvátní podmínky a infrastrukturu.
Bez externích finančních prostředků (například v podobě evropských grantů) nelze v současné době v Česku vytvořit takové týmy a zázemí, aby se dosáhlo vědeckých výstupů na „světové“ úrovni. Jinými slovy, aby český vědec dosáhl podobného standardu jako v zahraničí, musí se více otáčet, mít více grantů, hodně publikovat a umět si s vedením vyjednat adekvátní osobní ohodnocení.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Z různých žebříčků vyplývá, že v Česku jsou obory, které dokážou konkurovat světové špičce ve vědě. Konkrétně v oblasti sociálních věd však z hlediska tradičních parametrů hodnocení zaostáváme. Pomohlo by, kdyby byli čeští vědci zejména v oblasti psychologických věd průbojnější a viditelněji prezentovali své výsledky.
Rozdíl není až tak v kvalitě výzkumu a jeho výstupech, ale ve způsobu, jakým se výsledky výzkumu zveřejňují a prezentují. Potřebujeme se sebevědoměji a viditelněji prezentovat, publikovat více v odborných časopisech s větším dopadem, a na mysli nemám pouze vysoce vědecky hodnocené časopisy, ale i lépe zacílené na dané publikum. Také by pomohlo zapojovat se více do mezinárodních výzkumů a propojovat se s mezinárodními týmy.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Těch stereotypů je asi hodně. Z pozice výzkumnice v oblasti sociálních věd je snad největší stereotyp, že sociální vědec potřebuje jen „tužku a papír“. Do sociálních věd se tradičně investuje méně finančních prostředků než do věd přírodních nebo lékařských, i přesto, že se obsah sociálního výzkumu v posledních dekádách zásadně proměnil.
Dnešní sociálněvědní výzkum zahrnuje mezioborové výzkumné otázky, sofistikované způsoby zkoumání, nové nástroje měření, nové technologie a přístroje, pokročilé analýzy dat, a musí tak umět „zaplatit“ pracovníky s vysokou odborností, od programátorů až po neurovědce.
Co vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
Umožňuje mi být v kolektivu inspirativních lidí a zabývat se problémy, které považuji za důležité, a tím pozitivně ovlivňovat svět kolem sebe. Na našich výzkumech také participují studenti a mladí lidé a tyto interakce mě neuvěřitelně nabíjejí.
Nicméně, abych byla zcela upřímná, jsou i dny, kdy mi věda v každodenním životě spíše ubírá, než dává. Je to časově náročná a neohraničená práce, která se snadno přelévá domů. Pokud navíc vedete velké projekty, máte velkou zodpovědnost za celé vědecké týmy a to si časem vybírá daň.
V českém systému vědy mi chybí koncept takzvaný sabbatical, tedy období šesti až dvanácti měsíců, které vědec může každých pět až sedm let využít k „dobití“ baterií. V zahraničí jde o období takzvaného placeného akademického volna, které může vědec věnovat vzdělávání se v nových postupech, cestování a nabírání zkušenosti od zahraničních kolegů apod.
To je sice v Česku možné v rámci specifických zahraničních výměnných pobytů, ale neosvobozuje to vědce od každodenních povinností či výuky a není na to systematicky nárok.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Obecně asi stále dopadá péče o děti především na ženy, i když si myslím, že dnešní mladé páry jsou více rovnostářské. V mém okolí jsou muži vědci, kteří se rozhodli jít na rodičovskou dovolenou namísto žen. Často to souvisí s finanční otázkou a tím, co je pro pár finančně výhodnější.
Sama jsem však začínala rodinu před dvaceti lety a v americkém prostředí, které negarantovalo žádnou mateřskou či rodičovskou dovolenou. Žena měla nárok si vzít až dvanáct týdnů neplacené dovolené. Žádné jiné jistoty či opatření neexistovaly.
Na katedře, na které jsem začínala, byly jen tři ženy a asi dvacet mužů. Většina z nich měla manželky, které byly v domácnosti. Projít si systémem akademických postupů (tzv. tenure) v americkém prostředí jako žena nebylo lehké a výrazně ženy oproti mužům znevýhodňoval.
O to více teď vítám všechna opatření, která jsou ženám vědkyním k dispozici dnes, od možnosti návratových grantů po univerzitní zaměstnanecké školky, i když jich stále asi není dost.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Knih, ke kterým se opakovaně vracím, je více, ale mám asi dvě nejoblíbenější odborné knihy. Obě vyšly zhruba ve stejnou dobu a měly na mě tehdy jako na studentku velký vliv:
Kenneth R. Fox (ed.). (1997). The Physical Self: From Motivation to Well-being. Human Kinetics. Albert Bandura (1997). Self-Efficacy: The Exercise of Control. Worth Publishers.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Hudbu poslouchám, ale jen při určitých činnostech. Například pokud píšu vědecký text, tak se s hudbou v pozadí nedokážu soustředit. Nicméně při rutinních úkonech nebo při analýze dat často hudbu poslouchám. Nejčastěji řeckou hudbu nebo italskou.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Stát se vědkyní nebyl nikdy můj cíl. Spíše se to tak stalo. Odmala mě fascinovalo, proč se někteří lidé o sebe „starají“, zatímco jiní se oddávají neřestem, které prokazatelně negativně ovlivňují jejich zdraví. Proč je pro některé lidi snadné chovat se v souladu se zásadami zdravého životního stylu (nekouřit, hýbat se, střídmě jíst atd.), zatímco jiní „bojují“ i s malými změnami, a jak jim ve snahách o zdravější životní styl můžeme pomoci?
Během vysokoškolského studia jsem si přivydělávala jako fitness instruktorka a v tomto období jsem také zjistila, že existují studijní obory, které se těmito tématy zabývají. Dala jsem si přihlášku na obor psychologie pohybu na třech amerických univerzitách a na všechny se mi podařilo dostat.
Nakonec jsem si vybrala tu výzkumně nejsilnější, University of Illinois Champaign-Urbana, kde jsem se dostala do velice prestižní výzkumné laboratoře v tomto oboru, a tato volba už mě jaksi předurčila k tomu, že má kariéra bude do jisté míry vědecká.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Líbilo by se mi pracovat v planetáriu či hvězdárně, mám ráda vše spojené s vesmírem.
