Je historicky první ženou, která získala nejvyšší ocenění Česká hlava – Národní cena. Patří mezi špičky v oboru kardiovaskulárních onemocnění, zkoumá například i to, proč a jak zvládají taková onemocnění ženy jinak.
Na vědecké úrovni spolupracuje se slavnými výzkumnými institucemi v zahraničí. Svůj čas ale nevěnuje jen vědě, pracuje jako lékařka, ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady pomáhá lidem s akutními kardiologickými stavy.
Dotazník Zuzany Moťovské
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Jsem lékařka s kvalifikacemi internista a kardiolog. Věnuji se akutní kardiologii, stavům, při nichž je pacient nestabilní, často v ohrožení života, a které vyžadují okamžitou hospitalizaci, monitorování pro život nevyhnutelných funkcí, akutní léčbu. Pracuji jako vedoucí lékařka divize akutní kardiologie ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze.
Současně jsem profesorkou Univerzity Karlovy. Působím na 3. lékařské fakultě této univerzity. Zásadní součástí mé práce je výzkum. Zaměřuji se na výzkum nemocí, jež léčím. Především na aterotrombózu, která je nejčastější příčinou infarktu myokardu.
Navrhla jsem několik studií zaměřených na ověření účinnosti a bezpečnosti léčebných postupů ischemické choroby srdeční, akutního infarktu myokardu. To znamená, že musíte mít myšlenku, musíte najít cestu, jak svůj předpoklad ověřit, musíte připravit realizaci projektu, najít spolupracovníky – desítky, které vaše vize zaujme natolik, že se do řešení zapojí.
Musíte se ucházet o zdroje, z nichž projekt financujete (zpravidla vyhrát soutěže grantových agentur), projekt realizovat, dovést do konce, kriticky vyhodnotit, zasadit je do kontextu, publikovat a prezentovat výsledky. Je to mnoholetá cesta.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Klinický výzkum, kterému se věnuji, takzvaný bed-side (u lůžka pacienta) výzkum, doprovází moji klinickou práci a kromě jiného zabezpečuje širokou a detailní znalost problematiky, což vnímám jako zásadní příspěvek ke kvalitě péče o pacienty.
Přináší mi do profesionálního života dynamiku, pestrost, inspirativní spolupráci. Protože je nad rámec běžné práce, je náročný na čas a jako každá práce přináší i vyčerpání, únavu. Ale nevnímám to jako „nejhorší“. Když jste zdrávi, máte svobodu volby, prostě si odpočinu.
Dá se vědou dobře uživit? Jaké jsou u nás finanční podmínky pro vědce?
V mém postavení vedoucí lékařky, vysokoškolské profesorky, odbornice s mnoha kompetencemi a řízením řady výzkumných projektů ano. „Dobře uživit“ je relativní, protože závisí na obsahu toho spojení a to je individuální. Ale už z toho, co jsem ve výčtu svého pracovního modelu uvedla, je zřejmé, že je to kvalifikačně i časově de facto nepřetržitá práce.
Z pohledu podnikatelské sféry by byl výdělek za toto pracovní vytížení jistě úsměvný. Je to pravděpodobně jeden z důvodů, proč vnímám odklon mladých lékařů od zájmu o akademickou sféru. Je to nadpráce, která není dobře placená zejména v raných fázích, ten start je velmi náročný.
Pracujete, tvoříte, žádáte o granty, často neúspěšně. Než se můžete v požadavcích opřít o své výsledky, trvá to. A současně musíte v rámci klinické práce absolvovat kvalifikační vzdělávání, atestační zkoušky, k tomu u klinických oborů práce na oddělení, služby. Tuto cestu nevydrží každý a jedním z důvodů je i zásadní podfinancování.
Co by pomohlo lepšímu rozvoji vědy v Česku? Jak si podle vás stojíme v mezinárodním srovnání?
Výzkum v oblasti klinické kardiologie je v České republice excelentní. Potřebuje víc původních projektů s mezinárodní účastí a podporu evropských výzkumných dotací. Pro získání takové dotace je kromě výzkumné kvality potřeba specializované zázemí; k vyhledávání vhodné podpory, pomoci s přípravou žádosti a i s řízením dokumentace a financí, pokud grantovou podporu vysoutěžíte. Nejenom klinické, ale i akademické výzkumné instituce si toto zázemí často teprve tvoří.
Jaké jsou největší stereotypy ve vědě nebo ve vnímání vědců veřejností?
Nevím, jak vědce vnímá veřejnost obecně. Závisí to na věkové struktuře a oblasti zájmu či vzdělání. K odstranění jakékoli předpojatosti nebo předdefinované představy napomáhají i média. Dokumentují, jaké máme různorodé osobnosti, sféry působení, významné výsledky v celosvětovém měřítku. A hlavně motivují, protože dokumentují dosažitelnost.
Co vám věda dává v každodenním životě? Jak se do něj promítá?
Dává další rozměr mé práci a v prostředí, které někdy svazuje možnostmi, problémy běžného klinického provozu, máte to privilegium pohybovat se v prostředí, které má možnosti neomezené. Bariéry si kladete pouze v hlavě.
Zjistíte, jak můžou být vaše vize zajímavé pro jiné vědce, jak nás úsilí o přínos k poznání spojuje a propojuje. Bez ohledu na hranice – nemocnice, města, státu, kontinentu. Znamená to v mém životě hodně, vnímám to jako dar.
Jak vědeckou kariéru žen podle vás ovlivňují děti?
Jsem matkou dvou dětí a byla jsem na mateřské čtyři roky. Naučíte se výborně hospodařit s časem. Zamýšlela jsem se, zda mě to nějak ovlivnilo. Dítě potřebuje lásku, zázemí a to souvisí s jinými charakteristikami než s množstvím volného času. Když jsem zpětně nebyla spokojena se svými rozhodnutími, řešeními či chováním v této roli, nemělo to nic společného s pracovní vytížeností, ale s osobnostní vyspělostí.
Z opačného úhlu, moje práce nikdy nevyžadovala rozhodnutí, kdy by byly děti na jedné straně a práce na druhé. Děti a rodina jsou a byly součástí mě a jakýchkoli mých rozhodnutí. Je to jistě individuální, jako úplně ve všem v našich životech. Dokážu si představit i opak. Já bych ale ráda sloužila jako příklad, že děti a aktivní práce vědce nejsou v opozitním postavení.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha? Případně váš nejoblíbenější vzorec?
Stran odborných textů sleduji v mé oblasti hlavně publikace v kvalitních časopisech. Progres je ve výzkumu kardiovaskulárních nemocí tak rychlý, že odborné knihy jsou důležité pro kvalifikační vzdělávání. Nevzpomínám si, kdy jsem naposled četla tištěnou beletrii.
Často čtu práce, které recenzuji pro odborné časopisy, nebo ty, jež posuzuji z jiného důvodu, jako je získání akademických titulů, žádosti o grantovou podporu, práce mladších spolupracovníků. Tohoto čtení je hodně, a proto poslouchám rozhovory, audioknihy, zejména když cestuji.
Za poslední léta mě nejvíc zaujaly Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Kniha, kterou mám v srdci, je Smäd po živote (ve slovenštině) (Žízeň po životě) od Irwinga Stonea, o životní cestě Vincenta van Gogha.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Neposlouchám. Poslouchám fonendoskopem a to, co říká pacient nebo kolegové, sestry. Akutní oddělení má svůj specifický klid. Když se naruší, znamená to, že se něco vážného děje a většinou následuje akce. A když tvořím, potřebuji se soustředit, to s hudbou neumím.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu?
Nedala jsem se cíleně na vědeckou práci. Inspirovala mě k tomu moje práce lékařky. A stále mě inspiruje.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Nebylo pro mě jednoduché stát se lékařkou. V mojí rodině nebyli komunisté, nebyli jsme vypořádáni s náboženskou otázkou, což byla v čase, kdy jsem se ucházela o studium medicíny, závora. Na medicínu jsem se dostala na prezidentské odvolání, které jsem sama napsala prezidentu Husákovi.
Od té doby vím, že každý smysluplný cíl si zasluhuje odvahu a úsilí, přesvědčení, že nic není nemožné. Neuvažovala jsem o jiném povolání. Ale předpokládám, že bych se věnovala výzkumu, i pokud by byla moje profesní cesta mimo tuto vytouženou.
