Má na nás vliv, kdy a jak spíme nebo třeba jíme? To jsou otázky, které Alena Sumová zkoumá z nejrůznějších pohledů. Studuje cirkadiální mechanismy na molekulární, buněčné, tkáňové a celotělové úrovni. Zjišťuje podstatu biologických hodin i vliv jejich poruch na fyziologii a chování. Zkoumá, jak je zajištěno, že jsou buněčné hodiny v různých orgánech a tkáních našeho těla správně seřízeny podle denní doby, jaké procesy v nich řídí a jaký dopad na zdraví má narušení jejich správného chodu. Jak říká, čím dál víc se ukazuje, jak významný faktor to je, protože právě narušení časové regulace stojí spolu s dalšími vlivy za výskytem celé řady civilizačních chorob.
Dotazník Aleny Sumové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Již více než 30 let se věnuji výzkumu časové regulace procesů v našem těle a jejímu významu pro naše zdraví. Dnes je pojem „cirkadiánní“ (tj. přibližně denní) rytmy veřejnosti již poměrně dobře znám a o přítomnosti časového mechanismu v buňkách našeho těla, kterému říkáme hodiny, se také hodně mluví. Zkoumáme, jak je zajištěno, že jsou tyto buněčné hodiny v různých orgánech a tkáních našeho těla správně seřízeny podle denní doby, jaké specifické procesy v nich řídí a jaký dopad na zdraví má narušení jejich správného chodu. Je to téma velmi aktuální, jelikož způsob života člověka v moderní společnosti v mnoha ohledech cirkadiánní hodiny a jejich funkci narušuje. Je to proto, že se svým denním režimem stále více vzdalujeme od přirozených slunečních cyklů, na které je naše tělo evolučně nastaveno, a dnes už bezpečně víme, že z dlouhodobého hlediska to vede ke zdravotním problémům. Náš obor (chronobiologie) přináší stále nové poznatky o tom, jak moc je to významný faktor, jelikož spolu s dalšími vlivy stojí narušení časové regulace za výskytem celé řady civilizačních chorob. Cirkadiánní mechanismy studujeme na molekulární, buněčné, tkáňové a celotělové úrovni, ale tyto aspekty jim přidávají populační úroveň se socioekonomickým přesahem na celou společnost.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na vědě je nejlepší to vzrušení, když hledáte a nalézáte odpovědi na otázky, jež zatím nikdo nezodpověděl. Hledání odpovědi je jako skládání puzzle, které dohromady tvoří poznání lidstva, kousek po kousku přidáváte do celkové skládačky malý díl a postupně se objevují její části, ale celou ji nikdy nikdo nesloží. Ten pocit, když člověk nějaký dílek objeví a on zapadne do toho puzzle, je největší odměnou pro každého vědce. Nejhorší je to, že musíte být hodně odolný vůči dílčím neúspěchům, protože mnoho dílků se buď nepodaří vůbec vytvořit, nebo potom nezapadnou do toho celku. Vzhledem k tomu, že práci dává člověk maximum, je to někdy frustrující. Tu odolnost člověk získá s věkem, kdy pochopí, že je to přirozený proces poznávání a že věnovat se vědě je privilegium.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu? Jak jste se k vědě dostala?
K vědecké práci jsem inklinovala již na vysoké škole, kde jsem začala docházet do laboratoře na jedné katedře a ve svém volném čase jsem zde pracovala jako pomocná vědecká síla. Ta práce mne nadchla. Pracovala jsem s laboratorními zvířaty a pocítila jsem, že tato práce je velmi svobodná a kreativní. Bylo to ale na přelomu 70. a 80. let, tedy v dobách končící normalizace, a já jsem neměla zrovna dobrý kádrový profil. Proto jsem v té době neviděla ve vědecké kariéře svou budoucnost. Nicméně ani tak mi to nedalo a zkusila jsem štěstí v konkurzu na vědeckého aspiranta ve Fyziologickém ústavu AV ČR. Pamatuji si, že u toho konkurzu byl opět zmíněn onen nedobrý kádrový profil, ale jinak jsem komisi zřejmě přesvědčila, a tak mne přijali. Měla jsem štěstí na velký vzor, kterým pro mne byla a je profesorka Helena Illnerová, s níž jsem měla možnost po obhájení své doktorské práce spolupracovat. Teprve po roce 1989 jsem ale mohla vyjet do zahraničí na stáž na Univerzitu v Cambridgi a pak jsem už pro sebe žádnou jinou cestu nezvažovala.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Pokud bych nebyla vědkyní, zcela jistě bych byla lékárnicí. Jednak jsem ten obor vystudovala a jednak se mi práce lékárnice velmi líbila. V lékárně to krásně vonělo bylinkami a vyráběly se různé masti, čípky a globule. Byla to pro mne alchymie. Mluvím tedy o práci, která se dost liší od dnešní podoby, kdy je lékárník trochu degradován do role prodavače léků v nadnárodním řetězci. Tím rozhodně nechci znevažovat jejich náročnou a extrémně zodpovědnou práci, jen se z ní vytratilo to původní kouzlo.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha, případně váš nejoblíbenější vzorec?
Mou oblíbenou knihou jsou Živé hodiny od Ritchieho R. Warda, které byly v češtině vydány již v roce 1971. Začínají citátem Williama Wolfa z roku 1962: „Je velmi pravděpodobné, že veškeré myšlení biologických věd budoucnosti, pokud bude mít smysl, bude muset počítat s periodickými variacemi pozorovaných jevů.“ Přitom v letech 1962 ani 1971 nebylo ještě nic známo o tom, jaká je podstata biologických hodin, kde v těle sídlí, jak jsou poháněny, ani to, že rytmicky řídí aktivitu velké části genů, proteinů a hladin metabolitů zapojených do fyziologických regulací na všech úrovních. Je pro mne fascinujícím důkazem, jak rychle se obor, kterým se zabýváme, rozvinul a přinesl zcela nový pohled na organizaci biologických procesů v našem těle.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Hudbu při práci poslouchám zřídka, a to jen tehdy, pokud právě dělám něco, u čeho nemusím příliš přemýšlet. Například když připravuji prezentaci na konferenci, vytvářím či upravuji nějaký graf nebo statisticky zpracovávám nějaké údaje. Uklidňuje mě rytmická hudba a mám ráda i klasický rock. Pro kreativní myšlení ale potřebuji ticho.
Máte nějakou profesní deformaci? Ovlivňuje vaše práce váš každodenní život?
Určitě mě moje profese deformuje, už proto, že se týká poznatků o tom, jak nepravidelný životní režim neblaze dopadá na zdraví člověka. Snažím se tedy ve svém životě o tu pravidelnost, například nejíst po sedmé hodině večer. Nejsem žádný fanatik v dodržování pravidel. Samozřejmě to vždy nejde, ale vím, že mimořádné vybočení z pravidelnosti není problém, se kterým by se naše tělo nevyrovnalo.
