Učí počítače vidět a rozumět obrazům lépe než lidské oko. Vyvíjí postupy založené na matematických teoriích a umělé inteligenci, které učí počítače analyzovat fotografie a videa. Vylepšovat je, kombinovat informace z více snímků nebo odhalovat detaily neviditelné lidskému oku. Nejde však jen o fotografie v telefonu, týká se to třeba i satelitních snímků Země pro předpověď počasí, mikroskopických snímků buněk, endoskopických záběrů těla či snímků z termokamer. Její práce má využití například v biomedicíně, energetice, průmyslu, kriminalistice nebo i při analýze obrazů starých mistrů.
Dotazník Barbary Zitové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Učím počítače vidět a rozumět obrazům lépe než lidské oko. Vyvíjím postupy založené na matematických teoriích a umělé inteligenci, které učí počítače analyzovat fotografie a videa – vylepšovat je, kombinovat informace z více snímků nebo odhalovat detaily neviditelné lidskému oku. Pod fotografií si ale nepředstavujte jen fotky z mobilu. Digitální obrazy a videa nás obklopují na každém kroku – satelity neustále snímkují povrch Země pro předpověď počasí, mikroskopy zachycují buňky, v medicíně vznikají endoskopické záznamy z vnitřku těla, průmyslové kamery kontrolují kvalitu výrobků na pásech a termokamery odhalují úniky tepla v budovách. To vše jsou také „fotografie“ – jen zachycují jiné vlnové délky než naše oči. Metody, jimiž se zabývám, se snažím vytěžit a zobrazit pro člověka maximum informace, která je v nich obsažena. Výsledné algoritmy pak využíváme s týmem k řešení problému v biomedicíně, energetice, průmyslu, kriminalistice, nebo dokonce při analýze obrazů starých mistrů, jako je například Leonardo da Vinci.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na vědě a mém oboru mě nejvíc baví různorodost. Díky své práci se potkávám s lékaři, restaurátory umění, policisty i zemědělci – a pokaždé musím alespoň částečně proniknout do jejich oboru, abych pochopila podstatu problému, který se řeší. Ta pestrost mě přitahuje, člověk se pořád učí něco nového. Navíc v posledních letech hodně pracujeme s metodami umělé inteligence, což je oblast, jež se neuvěřitelně rychle vyvíjí. Je velmi zajímavé být součástí něčeho, co tak výrazně mění svět kolem nás. S umělou inteligencí souvisí i ta stinná stránka vědy. Jednak její rozšíření přineslo obrovskou konkurenci – ve výzkumu už nejsou jen vědci a pár zapálených inženýrů, ale stovky startupů i velkých firem. A pak je tu nejistota – možná jsme prostřednictvím AI otevřeli Pandořinu skříňku, která může ovlivnit budoucnost lidstva, a to nejen pozitivním směrem. Uvědomuji si toto nebezpečí a snažím se, aby lidé tušili, co nám nenápadně proniká do každodenního života, třeba když jim telefon automaticky třídí fotky nebo jim nabízí, co koupit.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu? Jak jste se k vědě dostala?
Vždycky mě fascinovaly obrazy, obrázky, malby, fotografie. Na vysoké škole jsem studovala počítačovou grafiku a po přednášce pana profesora Flussera jsem zjistila, že tvořit algoritmy, které pomáhají počítačům vidět, je to, co mě zajímá. Ráda fotím, jsou období, kdy se pokouším i něco malovat, a moje práce zahrnuje tohle vše, navíc ve velmi různorodých prostředích od farmy až po analýzu satelitních dat. Ráda a hodně čtu, mimo jiné sci-fi, a moje práce mi dává trochu pocit, že v příběhu nějaké takové knihy žiju, obzvlášť teď, s metodami umělé inteligence. A kdybych měla svou odpověď ilustrovat obrazem, bude to obálka časopisu Sedmička pionýrů s fraktálem – krásným a barevným matematickým modelem popisujícím kapání vody. Tam začal můj zájem o propojení matematiky a vnímání krásy.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Vždycky jsem si pohrávala s představou, že napíšu knihu. Spoluautorkou dvou vědeckých knih sice jsem, ale román pořád žádný. Nicméně asi bych o vědě stejně psala, protože by to bylo určitě sci-fi.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha, případně váš nejoblíbenější vzorec?
Nejoblíbenější kniha, nebo spíš kniha, která mi přijde zajímavá, je Werner’s Nomenclature of Colours od Patricka Symeho, původně vydaná roku 1814. Používal ji například Charles Darwin, který si ji bral na své objevitelské cesty. Je to takový katalog barev, aby se vědělo, která barva jak vypadá. Aby bylo jasné, která je tyrkysová nebo indigo. Téma barevnosti mě zajímá, lidské vnímání se snadno nechá ošálit a tato nomenklatura je jedna z prvních, jež se v tom snažila udělat pořádek. V mých očích je to propojení snahy o systém a krásna.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Při práci neposlouchám nic, potřebuji se soustředit. Mimo práci jsem posluchač v pozadí, tedy hudby, kterou poslouchá někdo jiný. V této roli jsem asi nejvíc vystavena skupině Electric Light Orchestra. Se sluchátky mě potkáte často, ale vždy se bude jednat o nějakou beletrii nebo podcast.
Máte nějakou profesní deformaci? Ovlivňuje vaše práce váš každodenní život?
Mám ráda obrazy, fotografie, prostě kombinaci barev a tvarů, která má něco zachytit, nějak nás oslovit. To řeším v práci, ale i v soukromém životě ráda fotím, ráda chodím do galerií a několik uměleckých děl i vlastním. Nenazývala bych to ale deformací, to mi zní trochu negativně, spíš že mám štěstí, že to, co mě baví, mám kolem sebe v práci i v soukromí.
