Patří mezi přední české odborníky na chemickou robotiku. Ta zkoumá, jak pomocí takzvaných chemických robotů třeba dopravit léčiva na přesná místa v těle a postupně uvolňovat potřebné látky. Vědkyně, která dlouho působila například na univerzitě v Trentu a také v Tokiu, se aktivně věnuje i popularizaci vědy. Před časem vydala knihu Robot 100: Sto rozumů.
Dotazník Jitky Čejkové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Působím v Ústavu chemického inženýrství, který se kdysi dávno nazýval Katedra procesů a aparátů chemických technologií, což možná výstižněji popisovalo náš obor. Chemický inženýr potřebuje kombinovat znalosti z různých oblastí, musí rozumět nejen chemii, ale i matematice, fyzice, strojnímu inženýrství, ekonomii nebo biologii. Když si představíte chemickou továrnu, chemičtí inženýři hrají důležitou roli jak při jejím navrhování, tak během jejího provozu. Musejí znát vlastnosti surovin a produktů a vědět, jak s nimi nakládat – jiná zařízení se využívají k transportu, zpracování či skladování tekutin, jiná pro sypké hmoty. Musejí vědět, za jakých podmínek provozovat chemické reakce, kde a jakým způsobem chladit či topit, jak, čím a v čem něco míchat nebo sušit, jak látky separovat třeba pomocí filtrace, absorpce, adsorpce, extrakce, destilace, krystalizace, fluidace a podobně. A přitom musejí mít na paměti, aby to všechno bylo bezpečné a ekonomicky výhodné.
Má práce v laboratoři souvisí s relativně mladým vědním oborem umělý život (anglicky artificial life). S chemickým inženýrstvím má společné to, že je také velice mezioborový, ale zatímco chemické inženýrství je zejména aplikačně zaměřené, umělý život je naopak čistě základní výzkum kladoucí si otázky, na něž neexistuje jednoznačná odpověď nebo zatím nikdo odpověď nezná. Jako třeba: Co je život? Jak a kde vznikl? Jak poznáme, co je živé a co jen jako živé vypadá? Co nás vede k tomu, že při pozorování dějů pod mikroskopem jsme schopni říct, že tohle jsou živé buňky a tohle jen růst umělých myelinových figur ze syntetických látek? V naší laboratoři se například věnujeme studiu kapek, které mají vlastnosti podobné živým buňkám, dokážou měnit tvar, chovat se kolektivně nebo se pohybovat orientovaně, či dokonce najít cestu ven z bludiště.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Nejvíc mě v laboratoři baví dělat experimenty, jež ukazují něco hodně zajímavého a nového. Být první, kdo pozoruje něco, co zatím nikdo nepozoroval nebo nepopsal, to je pro mě hezčí pocit než rutinně dělat něco, co už v různých jiných variantách bylo uděláno dříve někým jiným. Teď například pozorujeme velice zajímavé chování kapek, nad kterým každý žasne, snažíme se objasnit, o jaký jev se jedná, k čemu by to mohlo být dobré a zda by to třeba nemohlo otevřít zcela nové cesty výzkumu. Nebaví mě chodit po již vyšlapaných cestičkách.
Nejhorší je, že dnešní nastavení systému nutí vědce nevybočovat z vyjetých kolejí. Kdysi bývalo vydání publikace jako přidání dílku puzzle, který by rozšířil lidské poznání. Teď ale vydává kdekdo kdeco. Kvalita článků i recenzních řízení je diskutabilní, a to nemluvím o finanční stránce, kdy recenzenti zadarmo tráví čas psaním posudků a časopisy si pak od autorů účtují extrémně vysoké částky za otevřený přístup. Byrokratickou zátěž také beru jako zlo ve vědě, místo aby vědci, jimž příroda nadělila talent pro hledání a objevování nových poznatků, trávili čas děláním vědy, mrhají svým časem nad nesmyslnými formuláři.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu? Jak jste se k vědě dostala?
Někdo o svém povolání sní už od dětství, já jsem asi nikdy nevěděla, co ze mě bude. Ve škole mě vždycky bavily všechny předměty stejně, dokonce i ten tělocvik, z něhož jsem vždycky měla dvojku. Po základní škole jsem šla na gymnázium, abych o čtyři roky oddálila rozhodnutí, kterým směrem se vydat. Pak jsem šla na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze s tím, že po pěti letech studia budu dělat něco souvisejícího s chemií. Moje tehdejší školitelka mě přesvědčila, ať jdu na doktorské studium, tím jsem zase na čtyři roky odsunula otázku, co se mnou dál. Potom jsem neplánovaně otěhotněla a deset dní po obhajobě disertační práce porodila. Po mateřské a rodičovské dovolené jsem se vrátila na VŠCHT a jsem tu dodnes.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Mám trošku problém s tím, že se s označením „vědkyně“ stále neztotožňuji. Já si pod tímto termínem představuji Marii Curie-Skłodowskou nebo jiné významné ženy ve vědě, ale moc jich bohužel není. Já jsem zatím neudělala nic tak převratného, abych si troufala používat takové označení. Ale už jsem nějak mezi vědkyně zaškatulkovaná a už jsem se s tím prostě nějak smířila. Pokud bych se měla nějak označit, řekla bych, že jsem něco jako „děvečka pro všechno“, dělám spoustu různorodých věcí, které mě baví a které jsou potřeba. Experimentuji v laboratoři, vedu studenty, učím, připravuji studijní materiály, popularizuji vědu, organizuji konference, dělám webové stránky, edituji knihy, cvičím štěňata vodicích psů… Takže pokud by mi někdo odpáral tu vědkyni, byla bych prostě něco jiného, na co by seděl výčet činností, jež dělám.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha, případně váš nejoblíbenější vzorec?
Vzhledem k tomu, že jsem začala editovat knihy u příležitosti stých výročí děl Karla Čapka (už vyšel Robot 100 a Krakatit 100), a vzhledem k tomu, že teď mám v předvýchově už šesté štěně budoucího vodicího psa, řekla bych, že je to Dášeňka. Těch odborných mi teď hlavou také pár prolétlo. A vzorec asi kofeinu, ale zpaměti bych ho nejspíš správně nenakreslila. Ale jako osvětlení v Uhelně u nás na VŠCHT je molekula kofeinu moc hezká.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Někdo k práci potřebuje naprostý klid, mě naopak ticho znervózňuje. Pouštím si hudbu přímo z počítače nebo do sluchátek, obvykle náhodný mix převážně rockové hudby, Spotify i YouTube už vědí, které mé oblíbence mi předhodit. Co se týče laboratoře, tam mám kazetový přehrávač s jednou jedinou kazetou kapely Lety Mimo. Doma ladím Hitrádio City. Často chodím na koncerty například Audio Attaché, Bůhví, Hm, Honzy Křížka, Jana Rychterové, Kafka Bandu, Letů Mimo, kapely Těla, The Cold Licks, Vojty Urbánka, Vypsané fiXy, Wódi.
Máte nějakou profesní deformaci? Ovlivňuje vaše práce váš každodenní život?
Někdo má hranici mezi prací a volným časem vcelku ostrou, v mém případě to tak není. Činnosti vykonávané v práci mě baví a naopak i mimo své pracoviště často přemýšlím o práci či řeším věci s ní související. Žádná konkrétní pracovní deformace mě teď nenapadá, ale asi to bude takové to neustálé kladení si nějakých otázek a diskutování o nich s ostatními. Nejvíc postižená jsem svému okolí asi přišla, když jsme měli štěně jménem Kelvin. Jakmile se mě někdo zeptal, jak se ten pejsek jmenuje, odpovídala jsem, že jako jedna ze základních jednotek SI, a začala jsem je z těch jednotek zkoušet.
