Jak si roboti rozumějí s lidmi? A jak na ně reagují? To patří mezi základní otázky, jimž se Karla Štěpánová věnuje. Jak říká, cílem její vědecké skupiny je, aby se robot dokázal snadno naučit novou úlohu například díky pozorování člověka, jazykovému popisu nebo gestům. To znamená, že musí porozumět významu slov a gest, rozpoznat různé typy pohybů a přiřadit je k jednotlivým akcím. Postupně si vytváří vnitřní představu o úloze, kterou zdokonaluje tím, že člověka dál pozoruje nebo s ním spolupracuje. Robot se tak může například naučit vyměnit přehazovačku na kole bez programátora, stačí, aby se díval, jak to dělá odborník.
Dotazník Karly Štěpánové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Naším cílem je, aby se robot dokázal snadno naučit novou úlohu prostřednictvím pozorování člověka, jazykového popisu nebo gest. To znamená, že musí porozumět významu slov a gest, rozpoznat různé typy pohybů a přiřadit je k jednotlivým akcím. Následně si vytváří vnitřní představu o úloze, již postupně zdokonaluje tím, že člověka dál pozoruje nebo s ním spolupracuje.
Představte si například, že chcete robota naučit, jak vyměnit přehazovačku na kole. Můžete mu ukázat, jak se to dělá, popsat jednotlivé kroky slovy a gesty ukazovat, kam patří která součástka nebo na co si dát pozor. Takové učení je mnohem jednodušší a flexibilnější než tradiční průmyslové programování robota. Kol a přehazovaček existuje spousta typů, a pokud robot pochopí princip celé úlohy, dokáže pomoci na více místech. Navíc se takto může učit přímo od odborníka na opravy kol a nepotřebuje k tomu speciálního programátora.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na vědě je nejkrásnější volnost – možnost řídit si vlastní čas i směřování výzkumu a přitom neustále čelit novým výzvám. Skvělá je také pestrost rolí, do nichž se vědec dostává: od badatele a programátora přes spisovatele a popularizátora až po manažera či správce financí.
A co je na tom nejhorší? Paradoxně často právě to samé. S volností ve výběru výzkumu přichází i velká zodpovědnost – rozhodnutí jsou jen na vás a také vy sami nesete následky. Nikdo vám neřekne, jestli jste se nevydali slepou uličkou, a obviňovat můžete nakonec jen sebe. Stejně tak rozmanitost rolí znamená, že je snadné nechat se zahltit povinnostmi a věcmi, které „by dávaly smysl“. Je proto na každém, aby si našel vlastní cestu, jak v tom neztratit rovnováhu, nezbláznit se a nevyhořet.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu? Jak jste se k vědě dostala?
Do vědy mě přivedly děti. O výzkumu jsem před jejich narozením neuvažovala, ale když se narodila moje první dcera, fascinovalo mě, kolik toho stále nevíme o vývoji mozku a jak omezené jsou naše znalosti v medicíně. Nejvíc mě zaujala schopnost učení a rozvoj komunikace u dětí – a rozhodla jsem se tomu porozumět. Věřím, že když lépe pochopíme, jak se děti učí komunikovat a jak funguje jejich mozek, můžeme být lepšími rodiči, lékaři i psychology. A pokud tyto poznatky pomohou i průmyslu – aby se roboti dokázali přizpůsobit nám, a ne my jim –, bude to skvělý bonus.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Asi milionem dalších věcí. Moc jsem chtěla psát, třeba populárně-naučné vědecké články a knihy, dělat zajímavou novinařinu, možná učit, připravovat naučné programy pro děti. Lákalo by mě také postavit astronomickou observatoř či vědecké muzeum v méně rozvinuté zemi a otevřít tím cestu k vědě a poznání dalším lidem. Nebo dělat horského průvodce či vůdce. Nebo si prostě postavit malou farmu v horách a tam si číst a psát, našlo by se toho mnoho…
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha, případně váš nejoblíbenější vzorec?
Knihy mám od dětství moc ráda – a podle toho také vypadá náš dům, kde se neustále prohrabujeme mezi knihami. Jako dítě jsem milovala Kosmos od Carla Sagana, který mě přivedl na matfyz. Během těhotenství jsem se začetla do knih Františka Koukolíka a i díky nim jsem se rozhodla pro doktorské studium na ČVUT. Z novějších čtenářských zážitků mě nadchla kniha Stevena Pinkera How the Mind Works. Ale inspirativní myšlenky najdu i jinde – například Toulavá země je sbírka krásných povídek, které nabízejí spoustu podnětů k zamyšlení.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Záleží na náladě. Někdy mě hudba při práci vyloženě ruší, jindy mi naopak pomůže se soustředit. Skvěle na mě funguje třeba symfonický metal – zvláště má oblíbená Sonata Arctica.
Máte nějakou profesní deformaci? Ovlivňuje vaše práce váš každodenní život?
Můj každodenní život a práce se moc neodlišují, spíše se přirozeně prolínají. Ale když o tom přemýšlím, tak asi trochu ano. Třeba když se mé děti učily mluvit, pozorovala jsem, jak používají gesta, jaká slova se kdy učí a v jakém kontextu je s kým používají. Je fascinující, jak se to u každého z nich lišilo. Dokonce jsme se snažili sesbírat kamerová a audio data, abych mohla jejich jazykový vývoj analyzovat.
