Specializuje se na dějiny 20. století ve střední Evropě, které zkoumá hlavně skrze dějiny různých komunit. Je přední odbornicí především na moderní dějiny Židů, Sintů a Romů i dějiny uprchlictví ve 20. století. Zkoumá proto nejen české archivy, ale také archivy v USA, ve Švýcarsku či v Izraeli. Právě dokončuje svůj badatelský pobyt v německém Lipsku a vrací se na Univerzitu Karlovu do Prahy.
Dotazník Kateřiny Čapkové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Mojí specializací jsou dějiny 20. století s přesahem do 19. století i do současnosti ve středoevropském regionu. Zabývám se především dějinami komunit, jejichž příběhy jsou často opomíjeny. Jejich historická zkušenost nám přitom pomáhá lépe pochopit naši minulost i současnost. Zaměřuji se na dějiny Židů, na historické zkušenosti uprchlíků a na dějiny Romů a Sintů.
Základem mojí práce je výzkum v archivech ve střední Evropě, ale často i jinde, například v USA, ve Švýcarsku či v Izraeli, a natáčení rozhovorů s pamětníky. Kromě toho přednáším. Práce se studenty mne velmi baví. Stále se také musím dovzdělávat. Nová témata vyžadují znalost dalších jazyků, odlišný přístup a třeba používání jiných počítačových aplikací.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na svém povolání si cením toho, že se mohu věnovat tématům, která mne baví, naplňují. Mohu si je svobodně vybírat. Při výzkumu i výuce mám pocit, že to má smysl. A to je k nezaplacení. Zvlášť v mezinárodním kontextu se také setkávám s výbornými kolegy, kteří jsou i mými přáteli. A nesmírně si vážím svých romských a židovských přátel, které jsem mohla díky své práci poznat.
Akademické prostředí je ale i náročné. Někdy v něm převáží konkurence nad chutí spolupracovat. Kromě toho s sebou nese pro akademiky velkou administrativní zátěž. To mne občas vyčerpává. Je skvělé, že mám zázemí v rodině. Díky ní získávám od akademického světa odstup.
Nízké platy nás navíc nutí neustále žádat o další projektové peníze. Pracujeme v trvalém stresu: projekty musíme zvládnout v omezeném čase a paralelně žádat o nové. Častá je práce do noci, o víkendech, o dovolené. Loni v létě, když jsem připravovala grant ERC, jsem dovolenou neměla vůbec. Někdy mi přijde absurdní, pod jakým tlakem pracuji. Kdybych byla topmanažerka, tak neřeknu, tam to člověk očekává, ale proč musím mít takový stres jako historička?
Proč jste se dala na vědeckou dráhu? Jak jste se k vědě dostala?
Tak trochu náhodou. V prvním ročníku historie jsme se učili metody historikovy práce. Chtěla jsem si to vyzkoušet a hledala jsem historika, kterému bych mohla s něčím pomoci a sama se tak něčemu přiučit. Profesor Jan Křen mi doporučil historičku, jež zrovna začínala výzkum situace Židů za Protektorátu Čechy a Morava. Neuměla německy, tak jsem chodila do archivu pročítat fond říšského protektora a psala jí poznámky v češtině. Vzala mne také na první konference do Terezína na počátku 90. let, kde se mnohdy poprvé od konce války scházeli přeživší holokaustu ze západní Evropy, Izraele a z českých zemí. Mnozí z nich se po válce výzkumu holokaustu věnovali i profesně. Dodnes jsem vděčná za jedinečné rozhovory s nimi nebo za to, že jsem mohla být u jejich často bouřlivých debat. Při zahraničních pobytech jsem se pak naučila jidiš a byla natolik zabraná do výzkumu židovských dějin, že jsem to upřednostnila před svým původním úmyslem být středoškolskou učitelkou.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Učitelkou dějepisu a němčiny na střední škole. S tím jsem šla historii a germanistiku studovat. Možná bych ještě někde našla sešit, kam jsem si psala nápady na zkoušení či výklad dějin, jak jsem je odkoukala od naší středoškolské profesorky Heleny Mydlarčíkové na Gymnáziu Wilhelma Piecka na Vinohradech. To ona mne ovlivnila ve volbě povolání.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha, případně váš nejoblíbenější vzorec?
Četbě dokumentů, odborné literatury nebo i studentských textů věnuji většinu svého pracovního času, nezbývá mi ale čas na beletrii. Moc mi to chybí, protože zvlášť na střední škole jsem toho načetla hodně. Letos jsem si však výrazně zlepšila romštinu a kvůli nácviku jazyka jsem si četla romské povídky. Nadšená jsem byla především z krátkých povídek Gejzy Demetera ze sbírky O mule maškar amende (Duchové mrtvých mezi námi). Demeter propojuje svoje osobní vzpomínky, jež se navíc přímo dotýkají některých historických událostí (jako vyhnání Němců nebo každodennosti v komunistickém Československu), s klasickými tématy romské kultury, kde právě duchové mrtvých hrají důležitou roli.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Při práci mám ráda ticho. To je ideál. Léta jsem pracovala doma za běžného hlomozu typického pro domácnost s malými dětmi. Ticho tedy umím docenit.
Máte nějakou profesní deformaci? Ovlivňuje vaše práce váš každodenní život?
Ohledně profesní deformace to je spíš otázka na mé blízké. A jak se moje práce promítá do mého každodenního života? Logicky si více všímám lidí, kteří souvisejí s dějinami, jimž se věnuji. Když byly děti menší, chodili k nám pravidelně jednou týdně dva čečenští kluci školního věku z uprchlické rodiny. Bylo to pro nás velmi obohacující. Jednou jsme se nějak bavili o ptácích a zmínili jsme vlaštovku. Mladší z kluků se divil, že vlaštovka je pták, předpokládal, že to je jen skládačka z papíru. Naše děti se tomu smály. Pak jsme s jejich mámou mluvili o tom, že stále nedostali v České republice azyl. Náš nejstarší syn, ve věku staršího z čečenských kluků, se ptal, co to je „azyl“. To se pak oba čečenští kluci smáli, až se za břicho popadali. Jak může někdo nevědět, co to je azyl? Někdo to prostě vědět nemusí.
