Soustřeďuje se hlavně na témata spojená s čištěním a recyklací vody, opětovným využitím šedé a dešťové vody v městském prostředí a celkově s adaptací na klimatické změny. Je zapojená do několika evropských výzkumných projektů, které se týkají například adaptace na klimatické změny a modro-zelené infrastruktury. Výsledky výzkumu přenáší do praxe, spolupracuje s desítkami obcí a měst i podniků a usiluje o zavádění udržitelných opatření v hospodaření s vodou.
Dotazník Terezy Hnátkové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Zabývám se udržitelným hospodařením s vodou a půdou, přírodě blízkými technologiemi, bioremediací a adaptací krajiny na klimatické změny – s přesahem mezi vědou, praxí a veřejným prostorem. Navrhuji řešení, jak šetřit vodou a zlepšovat její kvalitu, zlepšovat městské mikroklima a chránit půdu pomocí přírodě blízkých technologií, jako jsou kořenové čistírny, mokřady, zelené střechy nebo recyklace šedé vody. Propojuji přitom vědu, architekturu, inženýrství a praxi – od výzkumné laboratoře až po konkrétní obec, město nebo univerzitní kampus. Zásadní je, že každé řešení musí zohlednit i širší kontext, například použití vhodných materiálů, územní limity, ochranu zdrojů nebo potřeby místních obyvatel a dalších stakeholderů.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Nejlepší je moment, kdy se složitý problém rozplete a začne dávat smysl – a vy víte, že vaše řešení může skutečně pomoct lidem, obcím nebo krajině. Největší výzvou je skloubit samotný výzkum s administrativou, komunikací a přenosem výsledků do praxe. Věda navíc pracuje s dlouhým časovým horizontem – než se nápad stane funkčním opatřením, mohou uplynout roky. O to těžší je plánovat a udržet tým, když financování závisí na krátkodobých grantových cyklech. A pak je tu ještě jeden zásadní rozměr: umět o těchto tématech mluvit nejen s odborníky a úředníky, ale i s veřejností – včetně dětí, které budou jednou rozhodovat o podobě krajiny i měst.
A možná nejvíc: věda je důkazem kontinuity lidské civilizace. Je to souvislý proud poznání, jejž jsme převzali od těch před námi – a který máme povinnost rozvíjet a předat dál. Spojuje generace, kultury i obory. Je také indikátorem toho, jaké hodnoty jako společnost máme.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu? Jak jste se k vědě dostala?
Vždycky mě fascinovalo, jak příroda „sama“ zvládá procesy, které bychom jinak museli složitě technicky navrhovat, třeba jak voda přirozeně čistí, jak fungují mokřady nebo jak mikroorganismy ve skrytu odstraňují znečištění. Ten svět je neviditelný, tichý a zároveň neuvěřitelně výkonný – a někdy až děsivě složitý.
Voda je pro mě nosným médiem – doslova i v přeneseném slova smyslu. Nese látky, energii, život i příběhy. A stejně tak propojuje obory, lidi a místa. Právě tahle mnohovrstevnatost mě přivedla k vědě. Baví mě hledat způsoby, jak s vodou zacházet s respektem, jak ji navracet krajině i městům a jak se od přírody učit, co všechno dokáže bez složité techniky – jen s časem, prostorem a rovnováhou.
I když se to na první pohled může zdát jednoduché, za každým řešením je obrovské množství odbornosti, mezioborové spolupráce a precizní práce mnoha profesí. A právě tahle kombinace přirozené logiky přírody a lidského úsilí mě na té cestě drží dodnes.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Asi dokumentaristkou. Fascinují mě příběhy lidí, míst a přírody, jež spolu souvisejí. Baví mě objevovat souvislosti, které nejsou na první pohled vidět, ale přitom formují náš každodenní život i prostředí kolem nás.
A možná bych si jednou otevřela vlastní malou kavárnu nebo cukrárnu – na hezkém místě s atmosférou, komunitou a environmentálním přesahem. Bezodpadový provoz, dešťová nebo šedá voda na provoz, sezonní lokální suroviny, vlastní bylinky na zahrádce. Prostor, kde by se potkávaly chutě, myšlenky i udržitelná praxe – nenásilně, přirozeně, ale s důrazem na kvalitu a smysl.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha, případně váš nejoblíbenější vzorec?
Jednoznačně Hydrochemie od Pavla Pittera. Je to kniha, ke které se opakovaně vracím – precizní, praktická a dodnes zásadní pro pochopení chemických procesů ve vodě. Pomáhá mi překládat výsledky měření do srozumitelných závěrů a tvořit návrhy, jež dávají smysl jak z hlediska chemie, tak kontextu místa.
A můj oblíbený vzorec? Bilance vody v území. Na první pohled jednoduchá rovnice, ale ve skutečnosti v sobě nese komplexitu celé krajiny: klima, půdu, vegetaci, topografii, hospodaření i klimatické změny. Je to nástroj, který propojuje exaktní vědu s praktickým rozhodováním. Pomáhá nám pochopit, kde voda vzniká, kam mizí a co se děje mezi tím, což je pro návrh udržitelných opatření naprosto klíčové.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Přímo při práci hudbu většinou neposlouchám. Potřebuji se soustředit na text, analýzu nebo komunikaci a ticho mi v tom pomáhá.
Hudbu si ale ráda pouštím třeba cestou autem, před jednáním či po přednášce, když potřebuji zklidnit mysl nebo se přeladit. V těch chvílích sahám nejčastěji po instrumentální hudbě, české klasice nebo oldies, podle nálady i potřeby. Hudba je pro mě nástrojem k návratu do rovnováhy – a někdy také malou odměnou.
Máte nějakou profesní deformaci? Ovlivňuje vaše práce váš každodenní život?
Určitě ano, pořád automaticky sleduji, kudy teče voda, kde by se dal zadržet déšť, jestli je správný substrát, jak vypadá evapotranspirace na dané ploše… A také, co vytéká z výpustního potrubí, když to „není úplně ono“.
Kromě přírodních jevů mě ale zajímá i technické řešení, jak jsou udělané odvody, filtrace, akumulace nebo odlehčovací objekty, co by šlo zlepšit a jak by to šlo vysvětlit tak, aby to dávalo smysl obci i krajině.
Doma i na návštěvě se ptám, čím se zalévá, jak fungují okapy, jaká je kvalita vody v bazénu nebo kam se dá odvést šedá voda. Sleduji, co piji, v čem se koupu, často si věci fotím, radím, přemýšlím, co by šlo navrhnout jinak.
A také mám moc ráda mraky – jako symbol vody, která se neustále proměňuje. Dají se pozorovat, modelovat, částečně pochopit… ale nikdy zcela uchopit. Možná i proto mě baví. Stejně jako voda samotná.
