Držitelka ocenění L’Oréal-UNESCO - Pro ženy ve vědě zkoumá rakovinu a její léčbu. Ironií osudu sama s touto nemocí bojovala. Zabývá se výzkumem genetických a molekulárních změn v nádorech, zejména u rakoviny tlustého střeva a konečníku. Jednoduše řečeno, studuje „genetický otisk“ nádorových buněk, aby vědci lépe porozuměli tomu, proč se u některých lidí rakovina vyvine, zatímco u jiných ne. Zjišťuje také, proč se některým lidem nemoc vrací a proč u někoho léčba funguje, zatímco u jiného nezabírá.
Dotazník Veroniky Vymetálkové
Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?
Zabývám se výzkumem genetických a molekulárních změn v nádorech, zejména u rakoviny tlustého střeva a konečníku. Jednoduše řečeno, studuji „genetický otisk“ nádorových buněk, abychom lépe porozuměli tomu, proč se u některých lidí rakovina vyvine, zatímco u jiných ne. Stejně tak mě zajímá, proč se u části pacientů nemoc po léčbě vrací nebo proč jedna terapie funguje u někoho skvěle, ale u jiného nezabírá.
Soustřeďuji se také na takzvané prekancerózy, časné změny tkání, které mohou vést k rozvoji nádoru. Hledám způsoby, jak je co nejdříve odhalit a vzniku onemocnění předejít. K tomu využívám přístup zvaný tekutá biopsie, který spočívá v detekci a analýze genetického materiálu uvolněného z nádorových buněk do krve nebo stolice.
Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?
Na vědě mě nejvíc baví, že se nikdy nejedná o rutinu. Každý den přináší nové otázky, nové výzvy i možnost setkávat se s inspirativními lidmi a odborníky z různých koutů světa, sdílet s nimi zkušenosti a učit se od nich. Inspirují mě i momenty, kdy výsledek neodpovídá původnímu očekávání, protože mě nutí přemýšlet jinak. Často tyto momenty otevřou cestu k úplně novým, nečekaným objevům.
Nejtěžší je naopak nejistota. Může se stát, že po měsících práce experiment nedopadne podle očekávání, článek je zamítnut nebo grantová žádost neuspěje. Rozhodnutí o financování často přichází až ke konci roku, a tak dlouho panuje nejistota, zda budete mít prostředky na výplaty nebo pokračování výzkumu. Možná právě proto si každého úspěchu, ať už velkého, či malého, tolik vážíme.
Proč jste se dala na vědeckou dráhu? Jak jste se k vědě dostala?
MK biologii mě už na střední škole přivedla učitelka, která dokázala látku podat tak poutavě, že mě naprosto strhla. Na vysoké škole jsem se pak v rámci bakalářské a diplomové práce dostala do Ústavu experimentální onkologie Slovenské akademie věd, kde jsem vědě úplně propadla a rychle zjistila, že mě tahle práce naplňuje jako nic předtím. Trávila jsem v laboratoři každou volnou chvíli: před brigádou, po brigádě i o víkendech. Dokonce jsem se jednou chystala přijít i s horečkou, ale naštěstí mi to maminka rozmluvila.
Ve vědě jsem se opravdu našla. Odjakživa mě bavilo zkoumat a objevovat, původně spíš v klidu a sama, protože jsem si příliš nevěřila a snažila se vyhýbat každodennímu kontaktu s lidmi. Časem jsem ale zjistila, že jsem týmový hráč a že mě naopak společná práce, diskuse nad výsledky a hledání nových hypotéz a směrů výzkumu nesmírně naplňují.
Kým byste byla, pokud ne vědkyní?
Mým dětským snem bylo stát se veterinářkou. Později mne hodně lákala volnočasová pedagogika, díky níž jsem poznala řadu úžasných lidí a která mi přinesla spoustu skvělých zážitků a vzpomínek.
Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha, případně váš nejoblíbenější vzorec?
Z odborných knih je mojí stálicí Barevný atlas genetiky. Často se k němu vracím, protože dokáže vizuálně propojit složité genetické principy s jasným a srozumitelným vysvětlením. Mimo vědeckou literaturu čtu hodně a ráda, především historické romány, které se odehrávají na pozadí skutečných událostí. Mezi mé srdeční záležitosti patří Poslední kabriolet, trilogie Šikmý kostel a Malé ženy.
Posloucháte při práci hudbu? Jakou?
Při práci si většinou pouštím jen klidnou, instrumentální nebo relaxační hudbu, protože hudba se slovy by mě rozptylovala. Naopak při řízení auta nebo doma při běžných činnostech si ráda pustím pop, občas i něco z klasiky a rozhodně nepohrdnu Queen nebo R.E.M. A díky své dceři se teď navíc postupně seznamuji i s K-popem, takže se můj hudební repertoár rozšiřuje o úplně nové žánry.
Máte nějakou profesní deformaci? Ovlivňuje vaše práce váš každodenní život?
Mojí profesní „deformací“ je, že když někdo v běžné konverzaci pronese nějaké tvrzení o zdraví, okamžitě mi naskočí vědecký filtr a začnu zkoumat, odkud ta informace pochází a jestli má oporu v datech. Ne vždy je to pro okolí příjemné, protože tím občas vyvrátím obecně rozšířené mýty. Práce mě ale ovlivňuje i mimo laboratoř. Myšlenky na experimenty, nové hypotézy nebo řešení problémů se mi honí hlavou i při běžných činnostech, někdy při vaření, jindy těsně před spaním. Proto mám v telefonu složku s hlasovými poznámkami, kam si rychle nahrávám nápady, abych je nezapomněla.
