Linda Šejdová je disciplinovaná rebelka. Zbořila společenská tabu o menstruaci, její kalhotky dobývají Evropu a ona věří, že je to celé ještě na začátku. Tohle je story devětadvacetileté podnikatelky, kterou jste v tomto znění ještě neslyšeli.
Pekárna E5 je taková londýnská Eska, jen o trochu levnější. Hnízdo hipsterů východního Londýna voní kvasovým chlebem, výběrovým kafem a halloumi k snídani a intelektuálové z celého Hackney už se scházejí s knížkou nebo deníkem, aby si u ošuntěle šik stolků odkroutili povinnou půlhodinu denně, kterou mají v kalendáři pod záložkou „journaling“.
Chleby vyskládané za pokladnou ještě potichoučku křupavě šeptají, jak chladnou po vytažení z pece, a ke stolu naproti mně usedá Linda. Objedná si vločky do misky, odevzdá mi jeden ze dvou deštníků – „Dnes bude pršet,“ usměje se – a začne vyprávět.
Sem do E5 prý běžně na snídaně nechodí, většinou sedne ráno na kolo a přes Victoria Park nebo okolo vodního kanálu dojede k Liverpool Street Station, kde si v kancelářích Snuggs dá první ranní call (s týmem v Praze, Amsterodamu nebo Berlíně) a po něm něco rychlého, sladkého, co se dá koupit na ulici a sníst za chůze nebo u stolu u počítače. Dnešek je výjimka.
„Ale musela jsem vám ukázat, kde mají nejlepší chleba v Londýně,“ vysvětluje. Bochník Hackney Wild si nekupuje proto, že to dotáhl až na obálku kuchařského bestselleru na Amazonu, ale protože na rozdíl od všeho, co pořídíte v Londýně v obchodě, připomíná český chleba.
„Nejsem ani sentimentální, ani vybíravá, jen mám prostě ráda chutě dětství,“ směje se. Oproti včerejšku, kdy jsme ji fotili stylizovanou do rebelky, kterou v ní vidíme, tu sedí skoro nenápadná mladá žena. Půvabná i nenalíčená, s tváří, jež se nedá popsat jinak než „baby face“, vypadá, že by jí mohlo být třináct.
Co v rozhovoru zazní:
- Co mají začátky Snuggs společného s bonbony?
- Proč po pár přednáškách vyměnila univerzitu za Productboard?
- Vyplatilo se Lindě kvůli budování firmy přestěhovat do Londýna?
- Jak se Snuggs podařilo dostat k Manchester City nebo k rodině Tomáše Bati?
Ve skutečnosti jí ale za pár měsíců bude třicet a patří mezi nejúspěšnější české startupistky – spolu s Tomášem Zahradníkem založila výrobce menstruačních kalhotek Snuggs, který loni přesáhl půlmiliardové tržby. V únoru úspěšně dotáhla 130milionovou investici a už několikátým rokem Linda patří i mezi 200 nejvlivnějších žen Česka.
Do prestižního výběru 30 pod 30 ji navíc zařadil nejen český Forbes, letos se ocitla i mezi alumni celoevropského výběru. Působivý výčet by mohl pokračovat – třeba tím, jak tahle poměrně tichá a disciplinovaná rebelka se svojí značkou sympaticky rozbila některá společenská tabu a i díky ní a marketingu Snuggs se dnes o menstruaci běžně mluví nahlas doma, v práci i ve škole.
Ne všude, ne vždycky, ale určitě víc než před šesti lety, kdy menstruační kalhotky Linda dostala na český trh. „Disciplinovaná rebelka?“ zvedne obočí, když se o něco později procházíme po London Fields. „Tak bych sama sebe asi neoznačila,“ říká.
Ale posuďte sami: Mění společenské normy? Mění. Dělá odvážné kroky, kterých si všimly i největší světové deníky a magazíny? Dělá. A uctívá disciplínu? „Neberu drogy, nepiju alkohol, kávu ani čaj. Ne, ani zelený,“ říká. Neuznává stimulanty, proto tak přísný režim – ale zároveň s úsměvem přiznává, že jí stejně většina z těch věcí nechutná.
Jaká ještě je Linda? Sympatická (nejenom když vypráví o tom, jak v sobotu dopoledne ráda chodí na květinové trhy na Columbia Road, nebo popisuje, jak ve východním Londýně musí každý správný hipster vlastnit vipeta) a systematická (i když píše jen imessage, odděluje jednotlivé body čísly a podbody písmeny).
Ráda chodí, což se ukáže při cestě z Victoria Parku do City, takže po dvou dnech s ní máte čtyřicet tisíc kroků v aplikaci jako nic, a double deckery skoro nejezdí – leda byste ji v jednom chtěli vyfotit. Linda má taky nejlepšího kamaráda Tomáše, se kterým založila a řídí startup – a když je potkáte spolu, dokončují za sebe navzájem věty.
A Linda taky pořád obléká úplně každý nový model Snuggs, poctivě si ho zkouší a dává připomínky. Běda, aby jí podprsenka nebo kalhotky neseděly nebo nevyhovovaly – pak se totiž hned musí předělat.
Foto Anna Kovačič
Proč?
Protože já jsem garant kvality, designu, funkčnosti produktu a za těch šest let mám v oku dost nuancí. Až do loňska jsme s Tomášem design dělali sami. Teď máme produktový a designový tým, technoložku a s nimi hodně inovujeme – ale jsou u nás poměrně krátce a oproti nim máme za sebou už roky zkušeností, víme, kde mohou nastat zádrhele. Zamýšlíme se nad tím, jak se v tom modelu bude běhat, sedět, spát, jak bude vypadat po vyprání.
Těch zkoušek děláme s každým modelem opravdu hodně. A i když najdeme úplnou drobnost, kterou by spousta firem už poslala do výroby, uděláme ještě další kolo fittingu, další vzorek, předěláme to. Ale ty změny stojí za to – máme tu tým, který dělal nejlepší spodní prádlo pro světové značky, naše nové designérky pracovaly pro Lounge a Agenta Provocateura a podařilo se nám je přetáhnout k nám. Kvalita nového týmu je top tier.
To je hodně dlouhá cesta od jednoho druhu černých kalhotek.
Na těch jsme vyrostli, ale už jsme úplně jinde. Dávno nám nejde jen o funkci, čím dál víc se vydáváme směrem fashion, protože menstruační produkty můžou být stylové, krásné. Spojili jsme se třeba s britskou značkou Desmond & Dempsey, která dělá prémiová pyžama, tady v Londýně je to ikonický brand. Když jsme udělali kolekci menstruačních kalhotek v jejich designu, hned se vyprodala.
Máme vlastní krajkové, sportovní, barevné kolekce. Některé z nich se také vyprodaly během dvou týdnů od uvedení, i když jich bylo třeba pět tisíc. A my to vůbec nečekali, mysleli jsme si, že objednáváme na sklad na měsíce dopředu. A pak to dáme na web a bum, objednávky se valily, my valili oči a nechápali, co se děje.
Stává se to i naopak? Že od něčeho čekáte, jaký to bude hit, ale prodává se vlažně?
Může se to stát, ale tomu se snažíme za všech okolností vyhnout, nechceme vyrábět něco, co nám pak bude roky ležet na skladech. Proto jsme už v designové a vývojové fázi strašně pečliví, všechno validujeme, testujeme zájem, máme svoje nástroje, o kterých nechci kvůli konkurenci mluvit – ale děláme všechno pro to, abychom do výroby poslali jen kousky, které se budou dobře prodávat.
Já vždycky chtěla mít firmu. Podnikat.
To jsme se ale dostali skoro na konec vaší story. A já bych se ráda vrátila na začátek.
Takže na Vinohrady a k Apolináři?
Záleží na vás, kde to začalo.
Určitě tam, tam jsme se oba narodili. I když story Snuggs začala později, až u bonbonů.
Bonbonů?
Tam to totiž doopravdy začalo. Já vždycky chtěla mít firmu. Podnikat. Vím, že to říká spousta lidí z byznysu, ale já nad tím opravdu intenzivně přemýšlela už od dětství. Bylo mi dvanáct nebo třináct a pořád jsem zvažovala různé byznys plány na továrnu na bonbony, jakou budou mít barvu, jaké druhy budu vyrábět, jak to finančně zabezpečím a zrealizuju. Měla jsem totiž strašně ráda bonbony, mám stále, jsem na sladké. Ale pořád mi říkali, že bych je neměla jíst, a tak jsem v rámci těch plánů chtěla vyrábět sladkosti z čerstvého ovoce, aby byly zdravé.
Tak jak to, že dnes Snuggs nejsou bonbony?
Moje plány implodovaly, když jsem se dozvěděla, že někdo už takové bonbony vyrábí. Já tehdy ještě nevěděla, že můžu udělat konkurenci, zkusit se taky prosadit na trhu. A tak jsem to vzdala s pocitem, že když mi někdo vyfoukl prvenství, já už zdravé bonbony vyrábět nemůžu. Budeš se tomu smát, ale normálně mě to zasáhlo, smutná jsem byla dlouho.
A podnikatelské ambice jsi dala k ledu?
Jen jsem se ponořila do něčeho, co bych teď nejspíš nazvala budováním fundamentu. Už jako teenager jsem si hrozně vážila lidí, kteří něco fakt uměli, měli znalosti a schopnosti. Byla jsem skoro posedlá tím, taky něco opravdu umět, takže když jsem se rozhodla naučit francouzsky, rovnou jsem ještě na střední odjela studovat do Belgie. A když jsme měli za úkol vypracovat nějaký projekt do školy a ostatní odevzdali popsanou A4, já jsem měla připravenou roli papíru dlouhou pět metrů, na které byly hotové grafy, ankety, věc vysvětlená z deseti úhlů pohledu a k ní všechny detaily, které se na roli papíru vešly.
Obcházela jsem celý nákupák na Andělu, abych sehnala ty nejbarevnější gelové propisky – a nedávno mi došlo, že to byly takové moje první pitche, jen před učitelkami, a ne před investory. Zní to asi náhodně, když tady mluvím o bonbonech a gelovkách, ale ony to už tenkrát byly příznaky hledání fundamentu, který vedl k založení Snuggs.
Co pro tebe ten fundament tedy je?
Něco skutečně umět. Být v tom silná, mít znalosti, schopnosti, být zvídavá, pořád se učit a posouvat. Dělat věci, co nejlíp to jde. A nezáleží na konkrétním oboru. Jsem z lékařské rodiny, můj dědeček byl hodně známý vakcinolog, úžasně chytrý a schopný pán, ten měl fundament. Když jsem byla malá, pořád se mnou hrál scrabble a říkal mi, že se mu líbí a zároveň nechápe, jak vidím tolik tahů dopředu. A když jsem už jako teenager chtěla taky jednou mít ten fundament, věděla jsem, že na něm musím začít pracovat brzo. Chodila jsem na stáže, brigády, po maturitě jsem nastoupila na vysokou, ale rovnou taky do startupového světa.
Proč zrovna startupy?
Bylo to nějakých deset let zpátky a už bylo jasné, že tam se něco děje: inovace, disrupce, že to je ekosystém plný schopných lidí, od kterých se můžu nejvíc naučit. Foundeři startupů pro mě měli fundament. Na rozdíl od dvou vysokých škol, které jsem začala studovat – ale po pár přednáškách jsem odešla.
Jako akt rebelie?
Možná trochu, ale nebylo to rozhodnutí poháněné emocemi. I když moje rodina, samí lékaři, byla tehdy hodně zklamaná. U mě to byl ale kalkul – došlo mi, že když chci založit vlastní firmu, jsou rychlejší cesty než pět nebo šest let studovat. Chtěla jsem získat specifické hard skills, které bych později mohla použít pro svůj vlastní nápad, a velmi záhy jsem zjistila, že škola mi je nedá. Pak už bylo jasné, že jestli se chci naučit, jak založit úspěšný startup, potřebuju se dostat do úspěšného startupu a moct se dívat zakladateli pod ruce.
A tak ses stala zaměstnancem číslo deset v Productboardu… Byl to dobrý výhled na to, jak Hubert Palán budoval českého jednorožce?
Skvělý výhled. Ale ještě před Productboardem jsem pracovala ve startupu LidskáSíla.cz a koukala se pod ruce Robertu Vojáčkovi. To je takový náš marketingový otec – mě i Tomáše, který s ním pracoval v Liftagu. Robert je dodneška náš mentor. Od Huberta jsem se zase naučila, že budování startupu není sprint, ale maraton, což byla jeho oblíbená hláška. A já ji teď říkám pořád. V Productboardu jsem taky pochopila, že startup musí mít ambice růst globálně a jak důležitý je dobře udělaný product management.
Z toho ve Snuggs těžíme doteď. Naučila jsem se taky trochu kódovat. Budování Productboardu mělo hodně intenzivní tempo, ale milovala jsem to tam – ten drive, odhodlání, tu hustle culture. A že se člověk mohl naučit o všem – fundraisingu, hiringu, mohla jsem se zeptat na cokoli, protože jsem vždycky pracovala v hodně úzkém kontaktu s foundery. To platilo i v BudgetBakers, kam jsem z Productboardu odešla a ve třiadvaceti letech šéfovala marketingu aplikace, která měla milion uživatelů.
Foto Anna Kovačič
Foto Anna Kovačič
Foto Anna Kovačič
A celou tu dobu byla tahle kariéra jen nástroj pro získání zkušeností?
To byla ta primární motivace. S Tomášem jsme věděli, že chceme nějaký nápad rozvinout spolu, založit startup – a čekali jsme na ten nápad, zatímco jsme sbírali skills a učili se.
Kdyby za tebou teď někdo přišel a řekl ti, že u tebe chce pět let pracovat, aby se naučil, jak udělat vlastní startup, vezmeš ho? Nebo ji?
Vezmu. Klidně i na tři roky. To my máme megarádi, když vidíme někoho, kdo taky hledá a chce budovat ten fundament. Takoví lidé jsou motivovaní, často talentovaní, s takovým člověkem se rádi podělíme o zkušenosti.
Takže až by jednou někde v rozhovoru říkali, že byli desátým zaměstnancem Snuggs a šli k vám, jen aby nabrali zkušenosti pro budování vlastního brandu, udělalo by ti to radost?
Jo, ale to se asi nestane. Z naší první stovky zaměstnanců u nás už nikdo není, protočilo se to za ty první roky dost rychle.
To mě zajímá a ještě se k tomu vrátíme. Ale teď mi řekni, jak jste při tom učení se od founderů a nabírání zkušeností s Tomášem poznali, že zrovna menstruační kalhotky jsou ta příležitost, kterou máte chytnout za pačesy a postavit se na vlastní nohy?
Oba jsme pracovali ve startupech, které dělaly software a digitální produkty, ale když jsme začali přemýšlet o menstruačních kalhotkách, strašně se nám líbilo, že to je hmatatelný produkt. Začalo nás to bavit.
A ten nápad vznikl tak, že sis koupila kalhotky od cizí značky a rozhodla se udělat lepší?
Ve zkratce. Měla jsem problémy s menstruací a jiné produkty pro mě byly nepohodlné. Tak jsem si objednala tehdejší novinku na trhu, americké kalhotky Thinx, revoluční věc. Přišly a nápad mě nadchl, ale provedení už ne – neseděly mi, navíc jen doprava stála tisícovku. V Evropě v tu dobu žádné alternativy nebyly, a tak jsme o tom začali uvažovat.
Poučení z bonbonů, že konkurence není zakázaná?
Vlastně jo. Nechtěli jsme nikoho napodobovat nebo vykrádat něčí nápad. Viděli jsme prostě produkt, který by šel udělat mnohem lépe, a řekli jsme si, že to minimálně zkusíme. Cíl byl udělat kalhotky pohodlnější, vyrobené v Evropě a několikanásobně účinnější.
Vrhli jste se do toho naplno, nebo opatrně?
Tomáš dal výpověď a začal se věnovat jenom průzkumu trhu a možnostem materiálů, já ještě pracovala v BudgetBakers a živila ten nápad.
Vy jste v té době ještě s Tomášem byli partneři?
Ne, to už jsme byli expartneři v životě a partneři v byznysu.
My jsme takoví best friends forever, důvěřujeme si, nehádáme se. S nikým jiným bych Snuggs nebudovala.
Promiň, jestli je to impertinentní dotaz. Proč jsi vlastně tu firmu nezaložila sama, ale zrovna s bývalým klukem?
My jsme odjakživa věděli, že až někdy založíme firmu, půjdeme do toho spolu. Známe se strašně dlouho, od dob na gymnáziu. Společně jsme se učili, získávali zkušenosti, dospěli a vyrostli v lidi, kterými teď jsme. Spolu jsme se rozhodli odejít z vysoké a vrhnout se do startupového světa. Spolu jsme hledali produkt, okolo kterého postavíme firmu. Že jsme se rozešli, na tom nic nezměnilo. My jsme takoví best friends forever, důvěřujeme si, nehádáme se. S nikým jiným bych Snuggs nebudovala.
Jaké to bylo, obcházet před šesti lety investory s nápadem na menstruační kalhotky?
Všude jsme slyšeli jen ne. Někde to bylo milé ne, kterého si dodnes vážíme. Třeba Ondřej Bartoš z Credo Ventures nám sice nedal peníze, ale ohromně nás namotivoval. Jinde to ale tak motivující nebylo.
Vy jste šli do Creda s menstruačními kalhotkami?
Nejenom s nimi, ale i s obrovskou skleněnou vázou z IKEA, do které jsme nasypali asi 250 tamponů a vložek, což je ekvivalent roční spotřeby jedné ženy. To jsme mu postavili na stůl. Že máme něco lepšího. A vytáhli Snuggs.
Foto Anna Kovačič
Ale peníze vám nedal…
Ne, ale podpořil nás jinak. Řekl nám, že si myslí, že ve světě s tím uspět můžeme, a během posledních let nám hned několikrát dal skvělé rady v důležitých momentech.
Co jiní investoři? Zažili jste i nějaké nepříjemné poznámky?
Obešli jsme jich desítky. Nikomu nevadilo, že jsem zakladatelka žena, jestli se ptáte na tohle. Pár nedospělých vtipů na menstruaci padlo. Ale spíš se na nás často dívali jako na dva batikáře, kteří jim tam přišli nabízet listí mezi nohy. Nebo jako bychom hlásali nějaký návrat do minulosti. Jeden investor nám řekl, že se doma zeptal manželky a podle ní je to nechutné.
Bylo to demotivující?
Věděli jsme, že žádní batikáři nejsme. Že máme čísla a plány a že držíme v ruce novou technologii, potenciální disrupci trhu, která může vzít jednorázovým vložkám a tamponům klidně třicet procent marketu. Věděli jsme, že to může být hodně velké. Jen se nám nedařilo najít vhodného parťáka.
Kde jste brali tu jistotu?
Na začátku jsme měli jen nápad a zkušenosti s marketingem a budováním brandu. Neměli jsme zkušenosti s textilem, to jsme se museli všechno naučit. Ale už na začátku jsme zjistili, že Česko byla světová velmoc ve funkčních materiálech se spoustou patentů na pleteniny, jedním z nich je třeba globální patent pro Adidas. Takže žijeme v nejlepší zemi na světě pro start firmy s high performance materiály. Ale musíme jednat rychle, je to totiž průmysl, který rychle vymírá. A tak jsme začali pátrat po lidech, kteří u toho byli. Kteří mají ten fundament.
Našli jste je?
Našli, dost z nich už v důchodu. Strávili jsme s nimi spoustu času na parkovištích, u motorestů. My vyjeli osmdesát kilometrů za Prahu, potkali jsme se na půli cesty, oni vytáhli svoje vzorky materiálů a probírali jsme vrstvy, vlákna, co by mohlo fungovat.
Jak se na vás dívali výrobci kalhotek, když jste jim řekli, že chcete vyrábět z materiálů pro záchranáře?
Vysmáli se nám. Řekli nám, že jsme se asi zbláznili, vzít látky z horolezeckých bund a z oblečení pro hasiče a záchranáře a dávat je do kalhotek. Vůbec tomu nevěřili, prý to v životě nebude fungovat. No a za dva roky jsme byli jejich největší odběratel, až jim přestaly stačit výrobní kapacity.
Kdy se to zlomilo s investory?
Obcházet jsme je začali na přelomu roku, někdy v prosinci 2018. Trvalo tak do února, než nás všichni odmítli. Ale pak nás pozvali organizátoři Women Startup Competition a tím se to celé zlomilo. Na konci za námi přišla Petra Končelíková z Nation1 a s těmi jsme taky za pár měsíců podepsali první investiční kolo. Přidal se ještě Martin Rozhoň.
Tehdy jsem o tobě a Snuggs poprvé slyšela.
Šli jsme tam úplně bez očekávání. Udělala jsem tam pitch před porotou, neměli jsme s sebou ani žádný krásný produkt, jen celkem provizorní prototyp – savá vrstva byla ještě oranžová, protože byla zrovna z nějaké várky pro hasiče. Skončili jsme na třetím místě – ale dostali jsme cenu publika a celý sál tleskal. Začaly za námi chodit ženy a ptaly se nás, kde si můžou kalhotky koupit.
A co jste jim řekli?
Že na webu. Ten jsme následně rychle zbastlili přes víkend, protože jsme věděli, že v pondělí vyjde pár článků a nějaké kalhotky by se mohly prodat.
Vždyť jste měli jen prototyp, ne?
Ten a objednaných sto kusů kalhotek k testování s doručením za tři týdny. Říkali jsme si, že je dáme na web za náklady a alespoň rychleji seženeme testérky.
Jak to dopadlo?
Za týden se prodalo tisíc kusů kalhotek. A pak zase. Vždycky jsem zvedla telefon a zavolala do továrny: Tak to nebude sto kusů kalhotek, ale tisíc. Tak ne tisíc, ale dva tisíce… Byla to lavina.
Zvládli jste ji?
Jak se to vezme. Dodávky se zpozdily a museli jsme to vysvětlovat zákaznicím a všem se omlouvat, pak byl problém s některými gumičkami, z nichž po praní lezl elastan. Taky jsme tu cenu „za náklady“ tenkrát jen tak plácli, reálně byly náklady vyšší, takže jsme na celé akci nakonec i prodělali. Ale feedback ukázal něco důležitějšího: kalhotky fungují a máme zákaznice, které chtějí víc.
Snuggs byly oficiálně na světě, měli jste za sebou první kolo financování a před sebou expanzi do Evropy?
Dala jsem taky výpověď, oba jsme začali Snuggs budovat na plný úvazek. To znamenalo, že jsme u mě v bytě na osmadvaceti metrech čtverečních balili i tři sta balíčků denně. Prvních patnáct tisíc objednávek jsme zabalili my dva ručně. Koupili obálky, dovezli na pobočku České pošty. O víkendech jsme dělali customer support.
Postupně jsme mohli nabrat první výpomoc a začali jsme si testovat okolní trhy – napřed Slovensko, pak Německo, Rakousko, Nizozemsko. V deseti lidech jsme udělali sedmdesát milionů obratu, po třech letech jsme se dostali na půlmiliardu tržeb v pětatřiceti lidech. Proběhlo druhé a pak i třetí investiční kolo, v tom jsme naraisovali čtyři miliony eur. Už jsme byli jednička na nizozemském trhu, hodně silní v Německu a měli jsme chuť konečně pořádně vyrazit do světa.
London Calling?
Ano. Chtěli jsme do města, kterému jsme věřili, že může Snuggs dostat na úplně jiný level.
Foto Anna Kovačič
Foto Anna Kovačič
Foto Anna Kovačič
Proč zrovna Londýn?
Má to několik vrstev. Cítili jsme, že z Prahy už tu expanzi budovat dál nemůžeme. Potřebujeme být blíž investorům, ať nelétáme sem a tam, když řeknou, jestli se můžeme pozítří setkat. Víme, že pro další kolo už doma investora nenajdeme, tam už se to láme a budeme si muset rozhodně pro peníze do světa. Česko ani není země, odkud by se nám dobře budoval evropský a jednou třeba i globální D2C byznys.
Tedy prodej direct-to-consumer, přímo od výrobce ke spotřebiteli…
Máme v Praze silné B2B a B2C startupy, hlavně softwarové, ale těch úspěšných příběhů opravdu velkých brandů tu moc není, napadá mě tak Baťa a Škoda. Oproti tomu Londýn je mekka D2C byznysu, jediné město, kde najdete takové know-how a jsou tu úspěšné firmy i investoři, kteří mají vhled do tohoto byznys modelu, a tím pádem i ochotu do D2C brandů investovat. Ale ze všeho nejvíc jsme se přestěhovali kvůli lidem.
Lidem?
Protože my jsme sem nechtěli jenom přijít a být tady dva, klíčové bylo nalákat ten pool místních designérů a lidí z oboru. Je to součást naší strategie, kdy jsme si řekli, že Snuggs nebudou kompromis – že chceme mít kvalitu jako luxusní nemenstruační prádlo, ale zároveň být dál špičkově funkční. A k tomu jsme si řekli, že potřebujeme nabrat designéry z těch nejlepších značek – a to se nám povedlo.
Zaujalo mě, když jsi předtím říkala, že z první stovky lidí, kteří pracovali ve Snuggs, už ve firmě nikdo není…
Ve firmě není moc lidí déle než rok, kromě mě a Tomáše. Bylo období, kdy jsme nemohli najít ty správné lidi. Firma rostla a hodně se tou expanzí do Evropy změnila. Když ti roste byznys, rostou i tvoje očekávání, co se týče členů týmu. Tak se nám jednou stalo, že jsme měli teambuilding, kde bylo třicet lidí, a za dvanáct měsíců tam byl z minulého týmu jen jeden. To bylo hodně drsné. Ale zároveň teď máme nový fantastický tým, který nás pokaždé znovu překvapí, baví nás létat do Prahy, Berlína nebo Amsterodamu, ti lidé inspirují nás i sebe navzájem.
Bylo období, kdy jsme nemohli najít ty správné lidi.
Jak jste přesvědčili lidi ze značek jako Agent Provocateur nebo Lounge Underwear, že mají jít pracovat do Snugss? A jak jste se k nim vůbec dostali?
Našli jsme si je na LinkedInu. Normálně jsme šli a rozklikávali seznamy lidí, do detailu studovali každou pozici, dokud jsme nenašli někoho, koho jsme chtěli oslovit. Ale ne vždycky to je taková mravenčí práce. Úplně jinak se nám nabírá na pozice teď z Londýna než před dvěma lety z Prahy. V Česku není moc marketérů, kteří by s brandem uměli expandovat do západní Evropy.
A designéři kalhotek jsou v Česku všehovšudy tři. Zatímco v Česku jsme v minulosti často museli dělat hiring z urgence, protože jsme potřebovali nutně zaplnit pozice, teď už to vůbec neděláme. I v Berlíně jsme si museli jednu zaměstnankyni namlouvat tři dny a projít s ní celé město, než nás dost poznala a kývla. Teď aktuálně máme třeba vypsané tři pozice a přihlásilo se nám tři tisíce kandidátů. A pak je tu taky tohle. (vytahuje telefon)
WhatsApp?
Pravidelné snídaně a whatsappová skupina pro foundery D2C startupů. V Česku máme jen pár peerů, se kterými bychom mohli probrat, co zrovna řešíme, tady jich mám padesát v telefonu a podívejte se, jak to žije. Potřebujeme třeba poradit s něčím na Shopify, stačí kliknout a do minuty někdo odpoví. Museli jsme si Londýn vybojovat, ale od prvního dne vidíme, že to stálo za to.
Vybojovat? Na kom?
Investoři nás spíš odrazovali. Museli jsme sepsat patnáctistránkový elaborát, co nám to přinese a proč je to důležité. Až přišel Thomas (Archer Baťa, potomek dynastie Baťů, pozn. red.) – ten D2C byznysu rozumí skvěle a podpořil nás. Je rád, že jsme v Londýně.
Zainvestoval do Snuggs už ve třetím investičním kole. Že toho nelituje, potvrdil letos v zimě, když Snuggs poslal skrze rodinný fond TriplB dalších 130 milionů korun. Jaké to je, mít ho mezi investory?
Od té doby, co ho máme, se vyloženě těšíme na boardy. Je lidský, ohromně inspirativní, má spoustu zkušeností, a když potřebujeme, vždycky můžeme přijít pro radu. A navíc se nevyděsil, když jsem na prvním callu ani nepromluvila. Normálně jsem chytila nějaký bacil, přišla o hlas, celé to musel odvykládat Tomáš a já se jen usmívala. Pak naopak na druhou schůzku Tomáš nedorazil, protože mu uletělo letadlo. Ale i tak na nás Thomas nezanevřel a plácli jsme si, což pro nás hrozně moc znamenalo.
Fundraising toho kola byl hrozně náročný, měli jsme snad 150 callů. Londýn, Berlín, zkoušeli jsme všechno. Ale zrovna jsme se raisingem trefili do období, kdy celý venture kapitálový svět zamrznul, valuace padaly a investoři neinvestovali. Navíc už je nezajímal růst, který jsme do té doby měli skoro stoprocentní každý rok, ale profitabilita.
A tak jsme z měsíce na měsíc museli přepnout z módu expanze do módu šetříme a museli jsme to udržet celý rok, protože to čtvrté kolo bylo dlouhé – ale podařilo se, a i když jsme mezi předloňským a loňským rokem vyrostli v tržbách jen o deset procent, udělali jsme třeba o milion a půl eur lepší zisk EBITDA. A nakonec jsme si plácli s Thomasem, což byla ta největší výhra.
Foto Anna Kovačič
Když jsem se ptala, co bylo tvoje nejnáročnější období, říkala jsi, že zrovna tohle…
Protože to bylo hrozně intenzivní. Musíš se stoprocentně věnovat operativě firmy, která to potřebuje, a je navíc v procesu změny – z růstu na šetřící mód –, a do toho musíš ohromné množství energie věnovat jednání s investory, protože tohle všechno děláš proto, abys měla zabezpečenou silnou pozici a jistotu do budoucna. Takže nakonec jedeš nonstop na 150 procent.
A předpokládám, že se u toho ještě musíš usmívat…
Samozřejmě že nikdo nemůže poznat, že se něco děje nebo jsi v nějaké nepohodě, nejistotě. Hlavně ne zaměstnanci nebo investoři. Ale proto taky teď s Tomášem budujeme management, abychom měli další seniorní lidi v týmu, kteří by si vzali operativu, abychom my měli volnější ruce na fundraising a byli připravení na další růst – v plánu máme jeden a půl miliardy tržeb během tří let.
Pomůže tomu růstu i partnerství s ženským fotbalovým klubem Manchester City? Snuggs se díky němu dostaly na stránky Forbesu, New York Times, Women’s Health…
Ženský fotbal je v Británii ohromný fenomén. Viděli jsme to už před třemi lety, když jsme přiletěli do Londýna na takovou explorační návštěvu, abychom zjistili, jestli se sem chceme relokovat. Angličanky zrovna vyhrály Euro, lidé slavili v ulicích, na náměstích, bylo to takové jejich Nagano. Za tři roky od té doby se do fotbalových oddílů přihlásilo padesát tisíc holčiček.
Byl to obrovský společenský moment a my jsme si řekli, že toho chceme být součástí. Protože Snuggs jsou od začátku značka spjatá se sportem. A jestli to pomůže našemu růstu? Že se kolekce, kterou jsme s nimi dali dohromady, bude prodávat dobře v Anglii, jsme tušili. Ale že se vyprodá i kvůli obrovskému zájmu z Česka, to nás překvapilo. Byla to nejlépe prodávaná kolekce vůbec.
Chtěli jste se spojit s fotbalem. Jednali jste rovnou se City, nebo byl ve hře i jiný klub?
Celá tahle spolupráce je poměrně průlomová, doteď žádný klub neměl partnerství se značkou menstruačních pomůcek, i proto to vyvolalo takovou globální vlnu zájmu médií. Schůzek jsme měli více. Hned jsme ale pochopili, že Manchester City je ten správný klub, se kterým se chceme spojit.
Třeba Arsenal je oproti nim úplný korporát, City má vyloženě startupového ducha. Je to i tím, že vyrostli jako takový protiklad k tradičním klubům. Tušili jsme, že bychom tu kampaň s nimi mohli dotáhnout až tam, kam bychom si přáli. I když oni každé naše jednání opakují „You challenge us“, protože práce s námi je pro ně výzva, nakonec jsme se dohodli i na věcech, o kterých na začátku říkali, že určitě neprojdou.
Takže máme obrandovanou kolekci a naší ambasadorkou se stala Alex Greenwood, kapitánka Manchester City, která má na Instagramu přes půl milionu fanoušků.
Chodíš teď kvůli tomu na fotbal?
Chodím! A ráda. I proto, že se díky naší spolupráci dostanu do zákulisí. V jejich výkonné ředitelce Charlotte jsem našla svůj ženský manažerský vzor. Je taková moje role model, jakým způsobem ten tým vede, jak se chová, jak komentuje věci, i když se týmu zrovna nedaří. Má úžasný přístup.
Kdo ještě tě inspiruje v byznysu?
Daniel Křetínský a Tomáš Čupr. Bydlím poblíž West Hamu a vidím ten stadion každý den z okna, chodím tam pravidelně běhat a líbí se mi Křetínského nebojácnost a ambice vykročit z toho malého českého písečku. Že ovládl Royal Mail, koupil West Ham. Nebo u Karla Komárka oceňuju vstup s Allwynem do formule 1 a projekt More than Equal, jehož cílem je vychovat první ženskou šampionku F1. Obecně je mi extrémně sympatické, když se někdo snaží uspět nejenom v Česku, ale vyrazí se svojí značkou do světa. Nelimituje se jen na střední nebo východní Evropu.
Oba jsou přitom dost pragmatičtí byznysmeni, kteří vědí, kdy je čas na exit. Jaká je vlastně ta vaše endgame? Stavíte Snuggs k prodeji?
O prodeji teď vůbec nepřemýšlíme, soustřeďujeme se na růst. Tu firmu máme proto, že nás pořád baví, učí, motivuje, posouvá dál. Líbí se nám, že si budujeme nový trh na rozhraní fashion a intimní hygieny, mezi velkými hráči, kde teď ani jeden nedokáže naskočit na ten trend jako malý agilní startup, takže se nám daří ukrajovat jim market share. Akvírujeme zákaznice přes menstruační kalhotky, potom se nám daří prodat jim i podprsenky a klasické kalhotky. Chceme vybudovat globální značku spodního prádla pro nové století, něco jako Victoria’s Secret a Intimissimi pro novou dobu a jinak. To je naše endgame.
Čím si vyčistíš hlavu, když potřebuješ vypnout?
Medituju. Nebo sportuju – běhám, chodím do posilovny, dělám jógu. A někdy popustím uzdu svému guilty pleasure a zhlédnu reality show. Ale většinou u toho ještě večer paralelně pracuju..
Cestuješ?
Do Prahy, Německa nebo Nizozemska kvůli práci. Na dovolené, kde jsem nepracovala, jsem byla letos poprvé po šesti letech, na týden. Bylo to fajn, ale zároveň mi nevadí pracovat hodně. Buduju něco, v čem vidím ten fundament, dává mi smysl trávit tím hodně času. Přijde mi normální pracovat i přes víkend a pak v pondělí ráno sednout na kolo, dojet do kanceláře, pracovat, vrátit se odpoledne domů, jít si třeba zaběhat, pak sednout zase k počítači nebo se sejít s Tomášem a probrat spolu v klidu, co jsme nestihli v kanceláři.
Foto Anna Kovačič
Foto Anna Kovačič
Foto Anna Kovačič
To zní, že tvůj život je hrozně disciplinovaný.
Já mám disciplínu ráda, je to jedna z cest k tomu fundamentu, na kterém mi záleží.
A přitom my tě tady popisujeme trochu jako rebelku.
Líbí se mi dělat vlny v momentě, kdy to za to stojí – byla to trochu rebelie, nesedět doma jako ostatní spolužáci a vyrazit na gymplu studovat do Belgie, byla to rebelie, vykašlat se na školu a udělat si univerzitu z Productboardu a dalších startupů.
Rebelie byla i založit Snuggs v době, kdy spousta lidí třeba ani na veřejnosti neřekla nahlas slovo menstruace – a podívejte, kam jsme se za šest let posunuli. Byla to rebelie, přestěhovat se do Londýna, když nás od toho skoro všichni odrazovali. Ale ony i ty rebelie mají větší dopad, když je pěkně nalinkuješ a připravíš.
