Luxus dnes není to, co si přidáte do života. Je to to, co si dovolíte odebrat, vnímá Veronika Manukjan, současná umělkyně pracující s monochromií. Přesně tak v interiérech fungují i její díla – jako tichý statement, že majitel už nepotřebuje dokazovat vůbec nic.
„Ve světě, kde je všeho příliš, jsem si vybrala redukci,“ vysvětluje umělkyně s tím, že jsme každodenně vystaveni vizuálnímu i mentálnímu hluku – nekonečnému proudu obrazů, informací a podnětů, které se na nás vrství rychleji, než jsme je schopni skutečně vnímat. „A právě v této přesycenosti se pro mě začala rodit potřeba redukce. Potřeba vrátit se k podstatě,“ říká Manukjan.
Vstoupit do ticha
V době vizuálního přesycení, neustálého scrollu a informačního tlaku se totiž proměňuje také vnímání hodnoty. Nejde už o to, mít víc, ale vnímat lépe. Vracet se k přítomnému okamžiku, ke světlu, k prostoru.
„Moje práce vychází z ticha. Ne jako z absence, ale jako z prostoru, ve kterém se věci mohou znovu objevit v plné intenzitě. Pracuji s monochromií a strukturou, protože věřím, že méně vizuálních podnětů umožňuje hlubší prožitek.“
Redukce barev dává vyniknout podstatě. Monochromní umění a práce se strukturou se stávají prostředkem, jak zpomalit vnímání a vrátit se k intenzitě okamžiku. V době, kdy AI generuje miliony obrazů se Veronika Manukjan vědomě omezila na jednu barvu. Ne jako omezení, ale jako rozhodnutí.
„V době, kdy je možné mít téměř cokoli, přestává být hodnota v množství. Skutečný luxus dnes vnímám jako schopnost výběru. Vědomého omezení. V tom, že si člověk vytvoří prostředí, které ho nezahltí, ale podpoří.“
Princip nedokonalosti
V její tvorbě se odráží principy zenu a wabi-sabi – klid, redukce a krása nedokonalosti. Přináší klid, protože nevyžaduje kontrolu ani perfekci. Touha po dokonalosti naopak často vytváří napětí a stres. Klid vzniká ve chvíli, kdy věci mohou být takové, jaké jsou.
I proto se čím dál více obracíme k jednoduchosti, světlu a prostoru – ne jako k estetickému trendu, ale jako k potřebě vnitřní rovnováhy. „To, co dnes označujeme jako „quiet luxury“, není o věcech. Je o pocitu,“ říká Veronika Manukjan.
Zásadní roli v tvorbě Veroniky hraje světlo. Nejen jako prostředek, který obraz osvětluje, ale jako aktivní prvek, jenž ho neustále proměňuje. Každý den, každá hodina přináší jiný výraz. Struktura zachycuje stíny, odráží jemné odlesky, pracuje s hloubkou. Obraz tak není statický, žije v čase.
A právě tato proměnlivost vrací do prostoru něco, co jsme v digitální době téměř ztratili: neopakovatelnost okamžiku.
Tady a teď
Nejde jen o to, co vidíme, ale jak to na nás působí. Prostředí, ve kterém žijeme, má přímý vliv na naši psychiku, soustředění i energii. Neustálý vizuální šum nás udržuje v napětí, zatímco klidná, vyvážená estetika přináší pocit stability.
„Vnímám to nejen ve své vlastní zkušenosti, ale i v reakcích lidí, kteří s mými obrazy žijí. Často mluví o tom, že se prostor zklidní. Že se změní atmosféra. Že obraz není dekorací, ale součástí prostředí, které na ně působí každý den,“ uvádí Manukjan.
Zpomalení se tak pro mě stalo nejen přístupem k tvorbě, ale také způsobem uvažování, životním stylem i přístupem k longevity. Nehledám momentální efekt, ale trvání, dlouhodobý vztah mezi dílem, prostorem a člověkem.
Protože skutečný luxus dnes nevzniká tím, co ukazujeme. Ale tím, co už nepotřebujeme. Otázka tak už nezní „Co na tom je?“, ale „Co na tom chybí a proč mě to přitahuje?“.
Veronika Manukjan
Současná vizuální umělkyně, která pracuje s redukcí, monochromií a strukturou jako vědomým omezením. Její díla nejsou o efektu, ale o významu, o vrstvách, které se neukazují na první pohled, ale působí v čase. Pravidelně vystavuje a její práce jsou součástí soukromých sbírek po celém světě, od New Yorku a Los Angeles přes Paříž a Dubaj až po Singapur.
