Jedna večeře v Chorvatsku. Dva přelety mezi Českem a Jadranem. A hlavně povídání o tom, jak z nuly postavit byznys s bezpilotními letadly v hodnotě přes čtyři miliardy korun.
„Řekni mi, když uvidíš zem.“ Věta, kterou moc nechcete slyšet, když sedíte vedle pilota, jenž se s vámi snaží přistát. A vy tu zem navíc nevidíte. Jen tušíte, že tam někde pod vámi v té mlze je. Doufáte, že jen kousek. Hlavně abyste už byli dole. Ale vlastně ne, spíš ať je ještě hodně daleko, protože být jen dole jaksi nestačí.
Ještě je potřeba najít letiště, kde se dá být dole tak nějak vcelku. Bohužel, zem pod námi nevidí ani pilot, který se snaží Piper M600 posadit na dráhu letiště v Příbrami. Když se pak během dalšího klesání ve sluchátkách ozve automatická hláška, že země, již se nám pořád nedaří zahlédnout, je opravdu blízko, situace se rychle mění.
„Oskar Kilo Charlie Hotel Delta. Změna kurzu směr Letiště Praha,“ hlásí zpoza kniplu pilot, jemuž tohle nyní už zase rychle stoupající letadlo s imatrikulací OK-CHD patří. Na Ruzyni, která umí zařídit přiblížení i v mlze, pak na ranvej dosedáme za pár minut.
Čtěte dál a dozvíte se:
- Jak se dnes vyrábí a prodávají bezpilotní letouny?
- Jak vypadá budoucnost bezpilotního létání?
- Proč Primoco výrobu z Prahy přesouvá do Písku?
