Získal Oscary za filmy Babel a Zkrocená hora, posbíral Zlatý glóbus i ceny Grammy. Argentinský hudebník a skladatel Gustavo Santaolalla byl hlavní hvězdou nedávného pražského Composers Summitu, kde mluvil o filmu, videohrách i o tom, proč je pro něj ticho stejně důležité jako hudba.
Na rozhovor přicházím jako poslední z novinářů. „I am the last of us,“ utrousím v narážce na jedno z jeho nejslavnějších děl. Santaolalla se pousměje a začne klepat do rytmu melodii z The Last of Us, nejprve úspěšné videohry, nyní už i seriálu HBO.
Letos mu bude pětasedmdesát, ale hudební elán ho zdaleka neopouští. Pořád koncertuje, skládá a hledá nové zvuky. V Praze vedl také masterclass o rozdílech mezi hudbou pro film a videohry. Přestože získal největší ocenění filmového světa, neuzavírá se novým médiím – soundtrack k The Last of Us se stal jednou z nejikoničtějších herních hudeb posledních let.
Během rozhovoru se opakovaně vrací k intuici, emocím a tichu. Tvrdí, že někdy může být ticho hlasitější než jakákoli zahraná nota a že právě drobné nedokonalosti dělají hudbu lidskou. I proto prý u The Last of Us nikdy neměl pocit, že skládá hudbu „k videohře“, ale spíš k velkému lidskému příběhu.
„Oscary mi potvrdily, že mám být vybíravý. A na hru jako The Last of Us jsem čekal dlouho,“ říká argentinský muzikant, který se nebojí během povídání ani fotbalových příměrů. Není divu, vzhledem k zemi jeho původu.
Jak při komponování poznáte, že jste našel ten správný zvuk pro film nebo seriál?
Když ho najdu. A jak poznám, že jsem ho našel? Většinou ne nějakým hlubokým přemýšlením. Spíš instinktivně.
V některých případech ano, třeba rozhodnutí použít v Babelu úd (strunný nástroj z Blízkého východu, předchůdce loutny – pozn. red.). To byla věc, kterou jsem si promyslel a došel jsem k závěru, že právě to chci prozkoumat. Ale obecně prostě hledám tak dlouho, dokud to nenajdu.
Vaše hudba často působí jednoduše, ale nikdy ploše. V čem je klíč?
Jedna z věcí, jež mám na některých svých skladbách rád, zvlášť na těch známějších, je jejich přístupnost. Potkávám hodně lidí, kteří mi říkají, že začali hrát na kytaru kvůli mně. Nebo kvůli ronrocu (andský strunný nástroj s jemným, melancholickým zvukem, který je pro Santaolallu typický – pozn. red.), ze stejného důvodu.
Zároveň jsou ale v některých těch skladbách věci, jež jsou velmi komplexní. Třeba skladba Iguazu, která zazněla ve filmu Insider a také v Babelu, za nějž jsem dostal druhého Oscara. Spousta lidí mou hudbu hraje právě proto, že je jednoduchá. Nebo tak může působit. Asi v ní ale zároveň je určitá hloubka. Je velmi emocionální a to se mi těžko vysvětluje.
Kolik toho potřebujete vědět o postavách díla, než začnete komponovat?
Rád o nich vím co nejvíc. Hodně vycházím z příběhu a z postav, ze svého spojení s příběhem a postavami, mnohem víc než z obrazů. Rád pracuji se scénářem, s postavami a z rozhovorů s režisérem.
Když si přečtu scénář, rád si příběh poslechnu od režiséra, protože vždycky jde o vyprávění. To je můj nejoblíbenější způsob práce.
Foto www.klapper.cz
Potom samozřejmě tvarujete hudbu podle konkrétních scén a podobně. A často musím pracovat přímo na obraz, od začátku scény nebo něčeho konkrétního. Ale způsob, jakým rád pracuji a jak pracuji na jakémkoli projektu, je ten, že začnu komponovat úplně svobodně.
Nepřipoutávám se k délce scény ani k ničemu podobnému. Přemýšlím o příběhu, o postavách a tak si vytvářím témata, zvukovou strukturu, instrumentaci a všechno ostatní.
Jak se liší komponování pro příběh postavený na intimitě a bolesti, jako byla Zkrocená hora, od práce na širší a rozvětvenější story jako Babel?
Těžko se to vysvětluje. U Zkrocené hory byla například zajímavá jedna věc. Setkal jsem se s režisérem Angem Leem v New Yorku a trochu jsme mluvili o představě kytary, smyčců a podobně. Pak jsem se vrátil na měsíc do Los Angeles a napsal jsem veškerou hudbu pro film. Vlastně jsem celou hudbu složil ještě před tím, než se cokoli natočilo.
O měsíc později jsem ji poslal a pak mi volal producent James Schamus. Staly se dvě skvělé věci. První byla, že když Ang tu hudbu slyšel, myslel si, že mu posílám něco, co jsem udělal dřív, jen abych mu ukázal, co umím. Řekl něco jako: „Sakra, tohle by se pro film mohlo skvěle hodit.“ A já mu říkám: „Ne, ne, tohle je hudba k tomu filmu.“
Druhá věc byla moje práce s tichem. James Schamus mi říkal, že si ze začátku myslel, že si z něj dělám legraci. Říkal si: „Ten chlap žertuje, nebo co? Vždyť je tam skoro půl hodiny ticha.“ Jenže já ticho používám jako velmi důležitou součást své palety.
Ticho může někdy být hlasitější než jakákoli zahraná nota.
A právě to se mi na tom filmu líbí. Ticho pro mě není něco vyjadřující prázdnotu nebo nepřítomnost. Je to výmluvné ticho. Ticho, které je nabité, plné informací. Ticho, jež někdy může být hlasitější než jakákoli zahraná nota.
U Zkrocené hory mi samotný příběh dovolil ticho ještě víc natáhnout, protože ty postavy v sobě měly obrovské ticho. Pravděpodobně za celý den pronesly dvě slova. Měly vnější ticho i vnitřní ticho. Takže tam hrálo ticho velmi důležitou roli.
A Babel?
U Babelu byly výchozí podmínky jiné. Byly tam tři různé příběhy, zdánlivě spolu nepropojené, a odehrávaly se ve třech různých částech světa. Některé věci jsem měl v hlavě velmi jasné. Když jsem k projektu přistupoval, chtěl jsem napsat hudbu, která bude znít jako world music, ale u níž nepůjde říct, z jakého světa nebo z jaké země vlastně pochází.
Vždycky říkám, že jsem nechtěl, aby to znělo jako dokument, který v každém místě odráží lokální hudbu. Aby v Maroku hrála marocká hudba a podobně. To mi zároveň umožnilo dělat jednu z mých dalších technik. Rád hraji na nástroje, na něž hrát neumím.
Samozřejmě jsem použil kytaru, ronroco a další nástroje, ale chtěl jsem něco jiného. A v údu jsem našel nástroj, který mohl propojit všechno. Hlavně proto, že jsem na něj nehrál jako typický hráč na úd. Nehrál jsem trsátkem, ale prsty. Úd je spojený s arabským světem. Zároveň je předkem loutny, a tedy i kytary, takže propojoval také americko-mexickou hraniční linku s kytarou.
Najednou jsem měl nástroj, na nějž jsem nikdy předtím nehrál. A na takové situaci se mi líbí několik věcí. Zaprvé je v tom jistý prvek nebezpečí, který vytváří určité napětí. Zadruhé mě to nutí být minimalistický. Nemůžu zahrát dvacet not. Musím být velmi úsporný.
Úsporné používání not mi zároveň umožňuje pracovat s tichem, protože ticho se stává spojencem a pomocníkem. Takže i když jsem měl v hudbě části s rockem nebo kytarou, hlavním nástrojem propojujícím příběh byl úd. A dostal jsem za to druhého Oscara.
Jak změnily dva Oscary během dvou let vaši kariéru?
Upřímně řečeno tolik ne. Když už, tak mi to potvrdilo, že mám dál dělat to, co mi říká srdce. A že mám být dál vybíravý v projektech, do kterých se pouštím.
Samozřejmě když vyhrajete Oscara, lidé říkají: „Sežeňte mi toho chlapa, který vyhrál.“ Ale já se ptám: „Víte vůbec, co dělám?“ Protože já sám sebe nepovažuji za filmového skladatele. Vidím se spíš jako umělec, který používá různé formy vyjádření.
Jsem z Argentiny, takže rád používám fotbalovou analogii. Někdy jsem v útoku a dávám góly, někdy jsem ve středu pole a tvořím hru, někdy jsem brankář, někdy trenér a někdy jsem na tribuně a křičím. Ale pořád jsem ve hře. Hraji různé role. Produkuji díla dalších umělců, produkuji svou hudbu, dělám hudbu k filmům, animaci, divadlu, videohrám.
Foto www.klapper.cz
Ale například hudbu k videohře jsem udělal jednu. Ne že bych dělal dvacet videoher. A i na tu jsem čekal. Právě po těch dvou Oscarech mě oslovilo několik společností, abych dělal hudbu k videohrám. Jsem hrozný hráč, opravdu hrozný. Ale mám syna, který byl ve hraní velmi dobrý, a mě vždycky bavilo se dívat, jak hraje. V kapele Bajofondo, jejíž jsem součástí, pořád hrají FIFA a já se na ně rád dívám. Je to jako sledovat fotbalový zápas v televizi.
Vždycky jsem si říkal, že pokud se někomu podaří spojit se s hráčem na emocionální úrovni, bude to revoluce. Když se někdo opravdu napojí nejen přes boj, přežití a podobné věci, ale emocionálně.
Po Oscarech mě oslovilo několik firem, včetně jedné velké francouzské společnosti s velkou nabídkou, nejen finančně, ale i z hlediska viditelnosti. Jenže bylo to pořád to samé. A já věděl, co chci dělat. Tak jsem čekal a řekl ne.
A pak přišlo The Last of Us.
Ano, najednou se objevil Neil Druckmann (hlavní autor hry – pozn. red.). Řekl přesně to, co jsem hledal: že chce vytvořit hru, která se s hráčem propojí na emocionální úrovni. Vyprávěl mi příběh a já si ho zamiloval.
Někdo by mohl říct, že je to jen další zombie příběh, kde se lidé něčím nakazí. Ale ne. Je to příběh o našich rozporech. O vztahu otce a dcery. O mnoha dalších věcech. Ta zombie rovina je vlastně vedlejší.
Proto jsem pracoval na The Last of Us. Ne proto, že bych nechtěl dělat další hru, ale proto, že jsem zatím nenašel jinou hru, která by mě zajímala. Až ji najdu, udělám ji.
Překvapilo vás, jak jste se díky The Last of Us představil úplně nové generaci posluchačů?
To byl dar. Když získáte druhého Oscara, samozřejmě máte šanci dělat spoustu skvělých věcí. Byl jsem například u argentinského filmu Divoké historky, který je fantastický. Dělal jsem The House, skvělou malou stop-motion animovanou záležitost pro Netflix, k níž jsem napsal píseň s Jarvisem Cockerem. Dělal jsem Maya a tři bojovníci se stejnými lidmi, s nimiž jsem dělal Knihu života. Byly to dobré zakázky.
Ale The Last of Us bylo neuvěřitelné, protože děti a mladí lidé, kteří se s tím propojili, o mně nic nevěděli. Neznali mě jako umělce, neznali mě jako producenta kapel, neznali mě jako autora filmové hudby. Bylo to pro ně úplně nové. A tu hudbu si zamilovali.
Hudba je podle mě velmi důležitou součástí té hry. Neil Druckmann řekl, že je dokonce součástí DNA The Last of Us. A vášeň, kterou fanoušci k hudbě mají, je neuvěřitelná. Pro mě to byl dar. Dnes mě někdy lidé poznávají na ulici a říkají: „To vy jste dělal hudbu k The Last of Us.“ Je to úžasné.
Skvělé bylo také to, když přišel čas převést hru do seriálu, což znamenalo třeba i to, že Joel (hlavní postava – pozn. red.) byl Pedro Pascal, a ne Troy Baker (herec v seriálu versus dabér ve videohře – pozn. red.), tedy že interpretace byla jiná. A lidé, kteří milovali hru, přijali i seriál.
Myslím, že bylo velmi dobré rozhodnutí zachovat témata a zvukovou strukturu. Nezměnit to. Někdy se v takovém případě změní hudba, udělá se jinak, třeba s orchestrem. Myslím, že bylo skvělé, že jsme to zachovali. Pokračuje to dál a já se díky The Last of Us cítím skoro jako součást určité komunity lidí.
Hudba k The Last of Us je velmi křehká a zdrženlivá. Jaké bylo komponovat pro svět zasažený velkou bolestí?
Příběh mě vedl k tomu, abych napsal to, co jsem napsal. To je jeho síla. Vždycky jsem říkal, že jsem nikdy neměl pocit, že píšu hudbu k videohře. Vždycky jsem měl pocit, že píšu hudbu k velkému příběhu. A velký příběh můžete vyprávět takhle, můžete ho vyprávět loutkovým divadlem, v divadle, v animaci, protože je to velký příběh. Tak jsem k psaní hudby přistupoval. Neříkal jsem si: „Píšu hudbu k videohře.“
Takže nehledáte nejdřív melodii, nástroj nebo barvu zvuku, ale příběh?
Ano, příběh mě vede k obsahu toho, co budu psát. Ale vzhledem k tematice Americany byla kytara úplně první věc, k níž jsem šel.
Hlavní téma ke mně ale přišlo takhle: probudil jsem se, vzal jsem ronroco a prostě to přišlo. Později jsem v první hře používal ronroco a šestistrunnou baskytaru. Dokončil jsem hru a pak jsem si uvědomil: šestistrunná basa, ten nízký zvuk, to je mužská stránka příběhu. To je Joel. A ronroco, to jemné, to je Ellie. Ale nebylo to promyšlené. Bylo to naprosto přirozené, organické.
Mám pocit, že vaše hudba často zvýrazňuje určité nedokonalosti. Proč? Máte je rád?
Ano, mám to rád. Užívám si to. Když lidé nahrávají kytaru, obvykle se snaží, aby při přesunu ruky po hmatníku z jednoho akordu na druhý nebyl slyšet žádný zvuk. Já tyhle zvuky někdy v mixu naopak vytáhnu. Připadá mi, že hudbu polidšťují.
Režisér Alejandro González Iñárritu mi jednou řekl, že moje hudba ve filmech funguje jako postava. A myslím, že je to právě proto, že má lidský faktor. Nemá dokonalost perfektního orchestru. Má v sobě lidský prvek.
Ty nedokonalosti jsou důležité, protože život není dokonalý. Díky tomu se hudba stává velmi lidskou. Myslím, že vás to k ní přibližuje.
