skip to main content

Má vlast a Česká filharmonie. Výjimeční umělci v kulisách výjimečné skladby

Pod Vyšehradem tekoucí Vltava se vlévá do českých luhů a hájů. Tohle je má i vaše vlast a díky České filharmonii má tato vlast skvělý zvuk. V jejích kulisách představujeme členy nejprestižnějšího tuzemského orchestru, pro něhož pořádá Forbes aukci.

Vyšehrad: Robert Hanč, generální manažer

Nechť zazní první podmanivé tóny – Vyšehradem vše začíná! Pražské jaro neuvádí jen znovuzrozená příroda, ale 12. května i tradiční ouvertura mezinárodního festivalu: provedení Mé vlasti zahájí už 77. ročník nejprestižnějšího tuzemského hudebního svátku, na němž nesmí chybět nejprestižnější tuzemské hudební těleso.

„Mou vlast máme na festivalu často na starost my, letos se na něm podílíme dvěma koncerty, ale zahájení je záležitostí jiného orchestru. Každopádně Má vlast je pro Českou filharmonii zásadní součástí repertoáru. A je tak krásná!“ vypravuje Robert Hanč na místě, odkud řídili osudy vlasti čeští králové, přičemž on coby generální manažer už dvanáctým rokem spoluvládne České filharmonii.

„Snažíme se pochopitelně vyvážet Mou vlast i do zahraničí, to ale není tak jednoduché. Je to náročná a dlouhá skladba, která se má hrát bez pauzy, to znamená nějakých osmdesát až devadesát minut v kuse. Zahraniční promotéři často vyberou jednu až tři části z celkových šesti, takže je prostor na přestávku a po ní se hraje něco jiného. My ale vyrazili v březnu na turné s tím, že jsme prosadili celou skladbu a zahráli ji ve Vídni, v Berlíně, Hamburku i Londýně. Všude jsme sklízeli velmi pochvalné recenze.“

Zahrát Mou vlast celou? Nedělat kompromisy? Jeví se to být nanejvýš správným rozhodnutím. Copak jde vlast půlit? Odbýt ji jako nějakou frivolní budoárovou kratochvíli, skladbičku pro pobavení? Kdepak, kdepak, kdepak. Vlast vyžaduje oddanost. Vyžaduje námahu, a to i ze strany hudebníků.

„Je to dlouhá a velmi náročná kompozice, na fyzičku rozhodně není jednoduchá. Stačí, když si představím téměř hodinu a půl těžkého hraní, když si ho předem prožiji, a jsem vyřízený už teď,“ konstatuje pobaveně houslový virtuos a koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička, hrdina jiné kapitoly vizuálního ztvárnění erbovního Smetanova opusu, jak bude odhaleno na dalších stránkách. Hodí se však, aby Vodička ke skladbě promluvil už zde a aby „jedním tahem smyčce“ dodal, jak úchvatná skladba to je.

Samozřejmě, někdo ji hraje obzvlášť rád, někdo se těší na jiná díla. „Někdo má rád Smetanu, někdo Dvořáka a Čajkovského, někdo Wagnera. Když volíme hostující dirigenty, někdo toho a toho miluje, někdo ho vůbec nemusí. Mimochodem, dirigenty orchestr po koncertech známkuje jako ve škole, takže ty se špatným ‚prospěchem‘ už nezveme.“

Reklama

„Pokud si ale vezmete, že stálých členů filharmonie je 123 plus 21 akademiků z řad studentů, musí vám být jasné, že se nemůžete zavděčit všem a komunikace s velkou skupinou lidí, kteří jsou navíc umělci, a tedy z podstaty emotivní, je nejnáročnější složka mé práce,“ vypravuje Robert Hanč. „Na druhou stranu, všichni hudebníci jsou chytří, takže i když jsou třeba naštvaní a plní emocí, správně podané a logické argumenty rychle pochopí, takže…“

Takže?

„Má práce je strašně fajn!“

Aby ne. Žádné jiné tuzemské hudební těleso nemá takový kredit jako soubor, o který se Hanč stará. Smetanu hraje muzikantská smetánka, v jejíž prospěch bude mimochodem Forbes pořádat už na konci června aukci. Produkcí této elity je unikátní zvuk, neboť kromě jednoho Japonce a jednoho Španěla jsou v České filharmonii samí Češi; lze debatovat o přínosu a obohacování prostřednictvím jiných kultur, pravdou však je, že z orchestrů tvořených mnoha národnostmi se line jakýsi globální, kosmopolitní zvuk.