Koronakrize „slaví“ rok a podnikatelům v Česku i v Německu dávno došla trpělivost. Českým i německým podnikům a živnostníkům nezbývá než bojovat o každou podporu. V každé zemi se tak děje s jinými prostředky a možnostmi, ale často se stejným výsledkem – podpora nepřichází taková, jakou vlády slibovaly.
V Německu patří k těm nejpostiženějším obzvláště malé a střední podniky, které jsou přitom hnacím motorem hospodářství. Pětadevadesát procent z nich jsou rodinné firmy, mnohé se zkušenostmi, finančními rezervami a tradicí předchozích generací.
V rodinných podnicích v Česku dochází nyní teprve k první generační obměně, přesto má toto podnikání v obou zemích hodně společného.
Je vidět, že se Česko od Německa v mnohém inspiruje. Kurzarbeit se v obou zemích ukázal v době krize jako velmi účinný nástroj, první podpůrné balíčky pomohly zmírnit počáteční šoky. Ale jen na chvíli.
Chybějící strategie vlád, rychle se měnící nařízení a k tomu nejednotná rozhodnutí v německých spolkových zemích vedou k tomu, že i po roce od vypuknutí pandemie podnikatelé přežívají v nejistotě, zůstávají závislí na almužně od státu a nezbývá jim než bojovat o každou podporu.
„Pro nás toto období znamená hodně práce a to ani nevíme, jestli nám klienti nakonec budou schopni zaplatit,“ postěžovala si mi daňová poradkyně Hana Oschwald z Frankfurtu, k jejímž klientům patří právě střední podnikatelská třída.
Největší starostí podniků je přitom nedostatek likvidity. Finanční rezervy firem jsou už téměř vyčerpány a další výhledy jsou stále velmi nejisté. K chaosu přispělo i snížení a opětovné zvýšení daně z přidané hodnoty.
„První podpora státu loni v březnu proběhla nebyrokraticky a rychle, dostal ji téměř každý žadatel. Brzy se však zjistilo, že hodně podnikatelů podpory zneužívá, a tak všechny další žádosti o podporu již musejí firmy podávat přes své daňové či právní poradce nebo auditory,“ popisuje Hana.
„Takže i když my veškerou práci odvádíme velmi svědomitě, výsledek je pro klienta do poslední chvíle nejistý. Navíc podnikatelé, kteří již podporu dostali, zkraje letoška stále bojují s tím, jak onu podporu vykázat v účetnictví. Nezřídka ji musejí vracet.“
České podpory jsou mnohonásobně nižší, což ale podle generální ředitelky Asociace malých a středních podniků (AMSP) Evy Svobodové není ten největší problém.
„Českým malým a středním podnikům v současné době nejvíc chybí delší výhled. Je to podobné, jako byste jeli za dodávkou,“ přibližuje šéfka asociace, která v Česku sdružuje na 300 tisíc malých a středních firem. „Pro některé podnikatele jsou státní podpory štědré, pro jiné nedostačující, někteří na podpory nedosáhnou vůbec,“ konstatuje Svobodová.
Na podobné téma jsme se bavili i s Radkem Kašpárkem, majitelem michelinské restaurace Field v Praze. „My jsme se po uzavření restaurace přeorientovali velmi rychle, ale znám kolegy, kteří přes den zachraňovali firmu a po nocích vyplňovali žádosti o podporu. Dodnes s negativním výsledkem.“
Výhodu mají paradoxně ti, kteří žádali o dotace už dříve. Kdo po státu běžně nic nechtěl, ten se v papírech a byrokracii nevyzná a má většinou smůlu.
V obou zemích je situace obzvlášť prekérní pro osoby samostatně výdělečně činné. Ze čtyř milionů německých OSVČ utrpěly zhruba dva miliony obrovské ztráty z příjmů a tržeb, ze kterých se doposud nevzpamatovaly.
Čím nižší jsou jejich obraty, tím více a déle krizí trpí. Na rozdíl od zaměstnanců, kteří jsou pojištěni proti nezaměstnanosti, pro živnostníky a OSVČ neexistuje ani v Německu žádná záchranná síť – tedy kromě cesty na úřad sociální péče.
V hospodářskopolitických rozhodnutích jsou potřeby těch nejmenších často zanedbávány, zatímco „strategicky významné“ německé společnosti jsou podporovány miliardami: například letecký přepravce Lufthansa a jeho dceřiná společnost Condor, cestovka TUI, automobilky a jejich subdodavatelé, pronajímatel Sixt, ocelářský koncern ThyssenKrupp, ale i výrobci typu Adidasu nebo obchodní sítě MediaMarkt a Saturn.
Na tento vývoj reaguje podobně jako AMSP i německé Spolkové sdružení malých a středních podniků (BVMW) a vyzývá tamní vládu vydat takzvanou Agendu 2025, která má kombinovat řešení krize a budoucí strukturální politiky.
„Stát musí převzít odpovědnost za své konání a mít odvahu provést zásadní reformy, zejména změny daně z příjmů, snížení daně z elektřiny na úroveň EU a zavedení dlouhodobě jednotné sazby DPH ve výši 15 procent,“ požaduje Markus Jerger, generální ředitel BVMW. Jedině tak podle něj může Německo zůstat mezinárodně konkurenceschopné.
Jeho slova souvisí i se situací v Česku. Pokud totiž nebude fungovat hospodářství u našeho západního souseda, nebudou mít zajištěný odbyt ani malé a střední podniky u nás. Nemusím připomínat, že Německo je nejdůležitějším obchodním partnerem Česka – téměř třetinu našeho zahraničního obchodu realizujeme právě s ním.
Spolkový sněm schválil rozpočet pro nadcházející rok s druhým nejvyšším novým zadlužením v poválečném období a německé vládě tak bude v nadcházejícím roce umožněno utratit téměř půl bilionu eur. Nejen z opozice však přicházejí varovné otázky: Kdo to všechno zaplatí?
Ten dotaz je stejně aktuální i v Česku. Namístě je obava, že platit budou hlavně malí a střední podnikatelé. Pokud tedy někdo takový ještě zbude.
Autorka je podnikatelka na obou stranách hranice.
