Wish I could say it breaks my heart
Like you did in the beginning
Its not that we grew apart
A nightingale no longer singing
Its something I know you can’t do
Separate sex with emotion
I sleep alone the sun comes up
Your still clinging to that notion
Every thing is slowing down
River of no return
Recognize my every sound
There is nothing new to learn…
Psal se rok 2003 a svět naprosto ohromila a nadchla droboučká tmavovláska z londýnské čtvrti Camden. Dívka s výrazným retro make-upem, černými linkami a rudou rtěnkou, s vysoko vyčesanými havraními vlasy a pokrytá divokým tetováním, nadto disponující hlasem kdesi mezi Janis Joplin, Ellou Fitzgerald a Macy Gray.
S podobným talentem. A s neuvěřitelnou energií. S nadáním přirozeně propojovat lidi, hudební styly i žánry, lehce a bezstarostně kombinující jazz, soul i rhythm and blues. Své písně si vesměs skládala i textovala sama, o to byly její výpovědi autentičtější.
In My Bed, odkud jsme si v úvodu textu dovolili čerpat prvních pár veršů, byla teprve třetím singlem z jejího debutového alba nazvaného prostě Frank.
Tento song po pár letech poněkud zastínily její pozdější globální velehity z druhé desky z roku 2006. Třeba titulní Back to Black, You Know I’m No Good, Valerie, Love Is a Losing Game a především Rehab, kde se mimořádně talentovaná hudebnice a zároveň i dívka plná vnitřních démonů svěřuje se svou denní rutinou.
Suše, vesele, ironicky, ale taky letargicky, rezignovaně a snad až příliš autobiograficky popisuje zarputilé odmítání nezbytné odvykací kúry. Od ní ji (snad kvůli lepšímu byznysu) údajně odrazují i její nejbližší. Ovšem i úvodní In My Bed je pořád neuvěřitelně aktuální. There is nothing new to learn…
Dnes, v sobotu 23. července, je to právě jedenáct let, co tento malý slavík náhle dozpíval.
A nightingale no longer singing.
Kdo ví, kde by tahle fantasticky talentovaná umělkyně byla dnes, kdyby zatvrzele odmítaná odvykačka nakonec přece jen vyšla – a zabrala. Nestalo se, bohužel.
Amy Winehouse odešla tragicky, náhle a příliš brzy, pro člověka i pro hudebnici. Po pouhých dvou mimořádně dobrých albech, pěti cenách Grammy, impozantním několikanásobném vítězství na BRIT Awards, deseti milionech prodaných nosičů a také po spoustě osobních katastrof, které se na ni v posledních letech života hrnuly doslova ze všech stran. Možná si opravdu myslela, že není dost dobrá.
Po hromadě marných bitev se závislostmi, s běsy i celoživotními depresemi, s poruchami příjmu potravy a po zničujícím vztahu se člověkem, který ji kdysi pojal za manželku a vzápětí jí z velké lásky radostně nabídl heroin, se Amy Winehouse stala další tragickou členkou nešťastného Klubu 27.
Tedy onoho neslavně proslulého pomyslného společenství umělců s velkým talentem a zároveň zničujícím životním stylem, kteří tento svět náhle a tragicky opustili ve věku 27 let, často za přispění drog, alkoholu i dalších návykových látek, se zbraní i beze zbraně.
Amy Winehouse se onoho nešťastného 23. července 2011 připojila k ikonám, jako byli Jim Morrison, Jimi Hendrix, Janis Joplin, Brian Jones, Kurt Cobain nebo třeba malíř Basquiat. Příčinou úmrtí malého slavíka z Camdenu byla otrava alkoholem.
Když zemřela, měla Amy Winehouse, která nikdy v životě nevážila víc než 47 kilo při výšce 160 centimetrů, v krvi 4,16 promile. Truchlily po ní miliony fanoušků po celém světě.
Později o ní vzniknou hrané filmy i dokumenty, vyjde několik hudebních poct, v Camdenu bude dokonce odhalena její socha v nadživotní velikosti. Ale jsou tu především její písně. A její poselství a odkaz je snad živější než kdy dřív.
Nezapomeneme.
