Róbert Vavro je psycholog, teoretik a kouč skupinových programů pro muže, kteří se dopouštěli násilí ve vztazích. Slovenský Forbes ho vyzpovídal na téma hněvu a jeho zvládání.
„Někoho kritizovat dokážeme bezmyšlenkovitě. Nejsme ovšem už tak ochotní přemýšlet sami o sobě. A přitom právě to nám může pomoci překonat bariéry. Je užitečné znát sám sebe, vědět, z čeho vycházím, čemu věřím, a uvědomit si relativitu toho všeho,“ připomíná Vavro v rozhovoru.
Před více než dvěma týdny se homosexuálové stali terčem teroristického útoku. Šlo o důsledek slovních i fyzických útoků a obecně nenávistných projevů namířených proti sexuálním menšinám. Odkud se bere hněv a otevřené nepřátelství části společnosti?
I když jsme si možná uvědomovali existující problémy i to, že je společnost rozdělena na vícero táborů, nikdo jsme nečekali reakci takových rozměrů. Určitě je za tím hněv, což je na jedné straně přirozená emoce. Všichni jsme někdy naštvaní. Ale vždy je dobré si uvědomit, proč – a co o nás hněv vypovídá.
Nikdy nepřichází sám, vždy je tu nějaká doprovodná emoce v pozadí. Svůj hněv, nebo dokonce násilné činy máme tendenci ospravedlňovat tím, že nás rozzlobil někdo jiný, ale málokdy se podíváme, co za tím rozzlobením opravdu bylo. A často se jedná o určitou vlastní potřebu, která nebyla uspokojena.
Jaké jsou nejčastější spouštěče hněvu?
Obvykle je to pocit beznaděje. Přichází k nám podnět nebo více podnětů, které v sobě nějakým způsobem zpracováváme. Pokud nemáme funkční mechanismy, které by náš hněv dostatečně zpracovaly, naše frustrace překročí určitou mez a my vybuchneme. Hněv je tedy především naše reakce na více podnětů. Přiznat si, že si za svůj hněv můžeme sami – ve způsobu, jakým se díváme na svět i sami sebe – je obtížné.
Projevuje se hněv i po tělesné stránce?
Existují fyzické i tělesné projevy. Součástí jsou také myšlenky, které jsou přítomny a opakují se v naší hlavě bez ustání. Mohou vycházet z iracionálních přesvědčení. Když se nám v hlavě honí myšlenka, se kterou si nevíme rady, je užitečné se zamyslet, zda je skutečně pravdivá a opodstatněná. Když se rozčílíme, často si ji tím ale jen utvrzujeme. Zabetonujeme se ve svém postoji a to, co se odehrává v naší hlavě, se nevyhnutelně projeví i na těle.
Zaujalo mě, že během záchvatu hněvu přestává fungovat správně naše logické myšlení a také krátkodobá paměť. Jaké dopady to může mít v každodenním životě?
Asi všichni známe situace, kdy jsme se v hněvu nesmyslně rozhodli anebo řekli něco, čeho jsme později litovali. Přirozeně v ten moment saháme po nějakých zkratkách a máme tunelové vidění.
Možná by bylo dobré rozlišovat emoce hněvu a agrese. Předpokládám, že jsou odlišné…
Rozhodně nejsou totéž. Hněv je velmi přirozená lidská emoce, kterou každý z nás dobře zná. Agresivita je sice také přirozená, ale velmi záleží na způsobu, jakým ji dokážeme vyjádřit. Protože agresivní můžeme být i společensky přijatelným způsobem, například při sportu, hrách, soutěžení, podnikání… Všude tam může být snaha dominovat nebo uvolnit přebytečnou energii.
Pokud je dokážeme nasměrovat pozitivním způsobem, je to v zásadě dobré a může to být přínosné pro nás i pro širší společnost. Pokud ale volíme alternativy, které jsou například násilné, urážejí lidi, ubližují jim, nebo je dokonce fyzicky napadají, pak už to samozřejmě není společensky žádoucí a měli bychom na tom pracovat.
Proč se nám někdy nedaří chovat se společensky přijatelně?
Může se jednat o kombinaci několika faktorů. Někteří lidé o tom možná nikdy nepřemýšleli a neuvědomovali si, že jejich způsob vybíjení zlosti a agrese je nepřijatelný. Někteří to sami zažili v dětství, a tak jsou na to zvyklí a připadá jim to zcela v pořádku.
Prvním zásadním bodem je tedy uvědomění si těchto emocí a jejich projevů.
Druhým krokem je naučit se alternativy. Protože v různých konfliktech máme vždy možnost volby a řešení nikdy není černobílé. Bohužel některým lidem alternativy chybí, nevědí o nich, nevyzkoušeli je. V šoférské terminologii se říká, že nemají najeto. Pokud například někdo nezkoušel nepoužívat sprostá slova v žádném sporu a najednou to začne zkoušet, teprve pak se v tom může zlepšit.
V této souvislosti jsem se také setkala s pojmem frustrační tolerance. Co to je?
Jde o to, do jaké míry dokážeme zpracovat podněty, které nám nedělají dobře, které nás frustrují. Každý má určitou frustrační toleranci, která je do jisté míry daná, ale můžeme ji také trénovat. Je poměrně obtížné pracovat s těmito emocemi, proto bychom měli začít od svých myšlenek – změnit způsob, jakým si vykládáme realitu a situace, které se nám dějí.
Například to, že mě někdo kritizuje, mohu vnímat tak, že mě chce zničit, ponížit, urazit, ublížit mi, ale mohu to vnímat i tak, že mi ten člověk chce pomoci, že mu na mně záleží a chce, abych se v něčem zlepšil. Když se naučíme dívat na to, co se nám děje, jiným způsobem, může to ovlivnit i naše fyzické prožívání.
Může hněv souviset s naší nejistotou nebo úzkostí?
Velmi často souvisí. Může jít o ochranu naší vnitřní bubliny, například když si nejsme dostatečně jistí a nemáme pevné sebevědomí, můžeme se cítit ohroženi věcmi, které jsou jiné nebo nejsou tak normální. Otevřenost s sebou nese i určitý aspekt potenciální zranitelnosti. A toho se velmi bojíme. Máme tendenci uzavírat se do sebe, hrát role, krčit rameny. Ale v samotné podstatě hněvu je vždy nějaká potřeba, která není uspokojena – potřeba přijetí, lásky, autonomie…
Co je důležité pro účinné zvládání hněvu?
Uvědomte si své emoce co nejdříve. Naše tělo nám dává najevo své signály a tělesné pocity, ale my mu často nenasloucháme. Potlačujeme je a pak si uvědomíme, jak moc jsme byli naštvaní, až když uděláme něco, čeho později litujeme. Když se svými klienty hovořím o tom, proč se v dané situaci chovají násilně, zjišťujeme, že se to v nich hromadilo dlouhou dobu a částečně to vybuchlo proto, že nedokázali otevřeně a průběžně sdělovat své potřeby nebo problémy.
Zde se vracíme k vámi zmíněné frustrační toleranci. Když jsem z některých věcí dlouhodobě frustrovaný, nedokážu je zvládnout, nepracuji s nimi a nemluvím o nich, velmi snadno se dostanu do situace, kdy mám pocit, že to přišlo z ničeho nic.
Proč máme tak velké problémy s komunikací o bolestivých tématech?
Myslím, že jsme obecně málo naučeni sdělovat své potřeby. Nemluvíme o nich a očekáváme, že na ně přijdou naši partneři. Koneckonců, oni by měli nejlépe vědět, co se nám líbí nebo nelíbí, co nám vyhovuje, jaká je únosná míra… Ale málokdo má za partnera věštce, takže o těchto věcech je třeba mluvit.
A je to těžké – mluvit s intimním partnerem o tom, co nás trápí, o věcech, které se nám nelíbí – ale to samo nezmizí, pokud o tom nebudeme mluvit. Má tendenci se shromažďovat. Současně to souvisí i se způsobem komunikace. Vidím kolem sebe hodně manipulativní komunikace, která se vyznačuje nepřímostí. Snažíme se lidi skrze jejich emoce přimět k něčemu, co chceme, aby udělali, aniž bychom je o to žádali.
Lidé takto komunikují, protože tak nevzniká riziko odmítnutí. Pokud by výslovně požádali o to, co si přejí, mohli by být odmítnuti. A z toho mají strach, protože uvnitř se cítí nejistí a vnímali by to jako odmítnutí celé své bytosti, nejen onoho přání. Proto se místo dotazování či prosby budou snažit dostat ke svému záměru jakoukoli oklikou, která jim vyhovuje. Je nešťastné, že si to děláme i ve velmi blízkých vztazích.
Takže klíčová schopnost je porozumět sám sobě.
Je dobré vnímat se citlivěji a umět reagovat, dokud to ještě jde. Protože pod vlivem hněvu nejednáme racionálně. Během záchvatů hněvu přestává kvůli vysoké hladině kortizolu dobře fungovat naše logické myšlení a také krátkodobá paměť. Ale není to tak, že bychom se přepínali z jedné vteřiny na druhou, děje se to postupně. A v rámci tohoto procesu máme mnoho příležitostí ke snížení hněvu a změně svých emocí.
Zkusme si uvést praktické strategie, jak zmírnit vlastní hněv.
Především je dobré zjistit, co se mi vlastně honí hlavou, když se rozčílím. Jak jsem se již zmínil, hněv nikdy nepřichází sám a vždy je doprovázen nějakým pocitem, který často vychází z našeho vnitřního přesvědčení nebo z nějaké myšlenky. Potřebujeme zjistit, co za tím je. Bojím se něčeho? Čeho se bojím?
Možná díky tomu zjistím, že moje přesvědčení nebo konkrétní strach byly zcela neopodstatněné. Není to snadné, ale zároveň je to něco, co může každý do určité míry zvládnout sám. Do značné míry nám mohou pomoci i blízcí lidé. Často se bojíme zeptat druhých, co si o nás myslí – o našem chování nebo o tom, jak reagujeme. Ale kdo by nám měl poskytnout pohled zvenčí, když ne oni?
Zvyšuje se v naší společnosti množství naštvaných lidí, anebo je o nich jen více slyšet?
Zajímavá otázka. Nevím. Určitě je o nich více slyšet a velkou roli v tom hrají média a sociální sítě. A samozřejmě, když se ve společnosti stanou významné události, vyplaví se následně série podobných akcí. Zpětně vidím, že těch událostí bylo poměrně hodně.
Jak pracovat s hněvem, který je do značné míry oprávněný, abychom ho jen neventilovali na sociálních sítích a nešířili další negativní emoce? A zároveň nemlčet a ozvat se, když vidíme nespravedlnost?
Je to náročné, protože to vyžaduje na chvíli vystoupit ze sebe a podívat se na druhou stranu – pokusit se pochopit, co za tím stojí, pod jakým vlivem a na základě čeho někteří lidé šíří nenávistné a hanlivé výroky. Něco jiného je totiž prožívat hněv na individuální úrovni a něco jiného je prožívat hněv ve společenském kontextu. To je velmi nebezpečné a v poslední době to vidíme všude kolem sebe.
Takový hněv lze také využít k ovlivňování nebo manipulaci i masového publika, k radikalizaci a k systematickému vypouštění nenávistných myšlenek do éteru. Existují lidé, kteří se do této smyčky dostanou, ale ne zcela vlastní vinou. I to je třeba respektovat a chápat. Spíše si myslím, že bychom se měli zaměřit na elity, které mají možnost ovlivňovat veřejné mínění, aby se místo negativního diskurzu objevilo pozitivnější myšlení.
Takže místo toho, abychom určitou skupinu lidí umlčovali, měli bychom s nimi více spolupracovat?
Ano, to je podstata mé práce. Je velmi snadné odsoudit člověka, který udělal něco špatného. I jako společnost pro to máme určité mechanismy, které jsou zakotveny v trestním právu. Druhým pilířem by však mělo být podání pomocné ruky, vytvoření potřeby a motivace těchto lidí k pozitivní změně. I když jasně pojmenujeme a důrazně odsoudíme nežádoucí a protispolečenské chování, měli bychom mít základní úctu k lidské důstojnosti a snažit se o porozumění a empatii.
Jak důležité je snížit toleranci veřejnosti k násilí a projevům hněvu?
Je to důležité. Často jsme svědky různých, i drobných násilných činů, při nichž se jen zřídkakdy zastáváme druhých. Jako společnost jsme ještě nedospěli do fáze, kdy bychom si uvědomili, že jsme všichni zodpovědní za to, jak věci v jakékoli oblasti vypadají.
Pokud se nás něco bezprostředně netýká, máme tendenci odvrátit zrak a jít dál, ale problematické je, že vše, co se zde děje, se nás týká. Občanská angažovanost je na velmi nízké úrovni a máme co dohánět. Ale to je výzva pro nás všechny, protože každý má v rámci svých kompetencí možnost ovlivnit svět k lepšímu. A také se zaměřit na jazyk, který používáme.
Zabýváte se také mezikulturní komunikací a překonáváním rozdílů, například ve firmách, kde jsou různé národnosti. Používáte aktivitu, při níž se lidé podívají sami na sebe a představují se, kdo jsou, jaké jsou jejich hodnoty… Může nám podobná aktivita pomoci s vnímáním společenského hněvu?
Určitě ano. I v tomto cvičení je jeden vtipný moment. Máme tendenci ukazovat na ostatní a říkat, jak jsou jiní, jak jsou divní, co dělají a nedělají, co by měli dělat. Ale to, co říkáme o druhých, vypovídá především o nás. O tom, kdo jsme, čeho si vážíme, čeho si nevážíme, jaké hodnoty vyznáváme a jak je uplatňujeme v praxi. A my se s tím setkáváme jen velmi málo.
Když máme komentovat někoho jiného, jsme velmi rychlí, ale o to jsme méně ochotní podívat se na sebe. Přitom by nám to pomohlo překonat vlastní bariéry. Je užitečné se znát, vědět, z čeho vycházím a čemu věřím. Důležitá je také kultivace veřejné diskuse. Měli bychom převzít odpovědnost za vše, co vypustíme ven. Protože to někde zůstane a ovlivní další lidi. Máme právo být naštvaní, ale máme také odpovědnost za to, jakým způsobem svůj hněv nebo frustraci ventilujeme.
V souvislosti s hněvem jsem se ještě setkala se zajímavým pojmem, a tím je nepřátelství. Co to je?
Je to přednastavení, jakýsi náš vnitřní program, který je velmi rychlý a připravený bránit se a útočit nebo jinak nepříjemně reagovat na věci kolem nás. Proti tomu bych postavil možná trochu laskavosti. Nepřátelství i laskavost velmi souvisí s naší vírou.
Velmi mě například překvapilo, když jsme jednou dělali první terapeutickou skupinu s muži, kteří se dopouštěli partnerského násilí, a mluvili jsme také o přesvědčení o vztazích a o důvěře. V této skupině účastníci jeden po druhém opakovali mantru o tom, že v životě nemohou nikomu věřit, že je každý podvede, okrade, ublíží jim a tak dále.
Takové postoje pak mohou vyústit v nepřátelské chování. Pokud jsem přesvědčen, že mi všichni chtějí jen ubližovat, proč bych se k nim měl chovat dobře?
Mají rozzlobení lidé tendenci hledat na internetu, sociálních sítích nebo kdekoli jinde věci, které je ještě více rozzlobí?
Určitě ano, a navíc mají tendenci šířit hněv dál. Úleva a vybití vzteku jsou jistě důležité. Měli bychom se ale zamyslet nad tím, jaké mám alternativy řešení. Abychom jen svůj hněv neventilovali zbytečně mezi přítele a neubližovali tím i našemu okolí. Tím ovšem nechci říct, že bychom měli mlčet, když nás bude trápit nějaká nespravedlnost.
Jaké jsou signály, podle kterých mohu zjistit, že nad sebou ztrácím kontrolu?
Většinou se to bohužel naučíme až na základě zkušeností a hranici zjistíme, až když ji překročíme. Pak to můžeme vysledovat, ale často to předem nedokážeme říct.
Můžeme si položit nějaké otázky?
Hlavní otázkou je, co se mi honí hlavou, co cítím kromě hněvu. Důležité je uvědomit si, že hněv je můj, tedy podívat se do svého nitra, z čeho pramení. A teprve poté se zamyslet, zda jsou tyto myšlenky oprávněné, anebo ne. Velmi často jsou totiž velmi křehké a nestojí na pevných základech.
