Krajinou se rozléhá zvuk vodopádu, průhledem skrze otevřenou stodolu se vytváří impresionistická krajinomalba a na větvi před jezírkem sedává ledňáček. Na skále nad námi přitom kdysi sedával Josef Kajetán Tyl a rozjímal tak dlouho, až ty bory šumící po skalinách zapracoval do své písně, která se později stala národní hymnou.
Kdybychom vám řekli, že přesně tohle je přirozené prostředí Marka Dospivy, asi byste si ťukali na čelo. Jenže svět je někdy opravdu plný překvapení. Vládce Penty, jehož majetek odhadujeme na 37 miliard korun, je tady – na mlýně – doma. Tady, kousek od Kutné Hory, se před 54 lety narodil.
Tady strávil první roky svého života, tady jsou hluboké kořeny jeho rodiny. Tady je jeho nejmilejší místo. Tady stáčí med, protože na konci rozlehlého pozemku, kde bory šumí, jsou úly. Tvrdý byznysmen Marek Dospiva je prostě zvyklý i na žihadla, jakkoli je představa miliardáře ve včelařské kukle zábavná. No ale idyla někdy končí náhle.
„Na tohle se nemůžu dívat, musím na to někoho zavolat,“ pronese Marek Dospiva a znechuceně odvrátí zrak od dvou komínových stříšek, které jsou každá jinak vysoko. Jde o rozdíl, jehož by si běžný kolemjdoucí stěží všiml, nicméně běžný kolemjdoucí také nenechal postavit nejvýraznější stavbu minimálně posledních dekád – Masaryčku.
A právě na této krátké epizodě je patrné, odkud pramení Dospivův cit pro development. Přímo ve vestibulu mlýna se nachází zeď plná generačních fotografií dokreslujících spjatost rodiny s místem. „Tohle je teta Míla, tady je praděda Adolf, který obchodoval s obilím a moukou… A tady je otec, který v Kutné Hoře dosud provozuje elektro,“ usmívá se Dospiva, zatímco prsty ukazuje na jednotlivé fotografie.
Svižně okomentuje dílo Krištofa Kintery opodál a zamíří ven ke krajní nízké stavbě, kterou lemuje potok. „Tohle jsem tady postavil pro správce a taky pro sebe, až nám to zase seberou,“ pokrčí rameny, zjevně napůl v žertu. Během rozhovoru, který se táhne od mlýna přes Masaryčku, politiku až k tomu, proč Dr. Max dokáže dobýt Evropu, působí celou dobu uvolněně.
V některých momentech, jako při popisování architektonických detailů, mu svítí oči štěstím, jindy se dokáže, kupříkladu nad politickou situací na Slovensku, skoro až rozzuřit.
„Vyrostl jsem tady, po těchhle schodech chodím vlastně celý život, ze školní lavice jsem tolik let viděl přímo na chrám svaté Barbory. To bych musel být úplně zabedněnej, aby to se mnou něco neudělalo,“ říká na kamenných schodech mlýna, které pamatují jeho prapradědu, a obdivuje jejich klenutí a detaily. Nakonec, podobně klenuté schody má i ve svém novém firemním sídle v Masaryčce. Ale o tom později…
Jak se máte?
Od rána do večera jsem v práci. My jsme tak uhnětený, tak to máme rádi. Večer se věnuji dcerám. Jsem na ně přísný, ale od mámy i ode mě mají hodně lásky, tak to snad děláme dobře a je to na nich doufám vidět.
S kamarády děláme sporty, naučil jsem se kitovat, teď už jsem o víkendu skákal, do výšky dva metry a do dálky šest. A miluji to tady, miluji tenhle mlejn. Ať už mě v práci vytočí cokoli, tak když přijedu sem, je mi dobře. Klidně jen tak sedím nebo se jdu projít. Takže to je můj život mezi Prahou a mlejnem.
Kam jste se posunul od minulého rozhovoru z roku 2016, který měl titulek „Jedu na koni a koukám na kytky“?
Vyrostly mi víc moje děti, vyrostly nám mezinárodně naše další děti, myšleno firmy, a stáčím víc medu.
Pracujete míň než dřív?
Na začátku jsme pracovali šest až sedm dní v týdnu, od nevidím do nevidím. Teď už víkendy neděláme. Já jsem v práci pondělí až pátek přes rok a v létě končím většinou čtvrtkem.
Vážně se bojíte, že vám mlýn zase vezmou?
Podívejte se na posledních sto let. Během nich došlo v zemích bývalého Rakouska-Uherska šestkrát k útoku na soukromé vlastnictví a k vynuceným změnám majetku či vyvlastnění.
To skoro zní, jako by hypotéka na třicet let byla v Česku hazard…
Při tom saldu negativních změn vám to spíš pomůže… Že to nebudete muset platit. (smích) Při troše štěstí vás přestěhují do bytu v přízemí a budete správce jako já tady na mlejně. (smích)
Ale vážně – velký vtip to tedy není?
Upřímně? Netuším. Dnešní společnost je totiž na druhou stranu extrémně humánní, na můj vkus až přecitlivělá, tak nevím, jestli by byla schopna takových drsných změn, kterých jsme byli svědky dříve. Já každopádně doufám, že nejsme natolik zapomínající národ, že si opět necháme zamotat hlavu marxistickou ideologií. Když proto vidím, co podporují někteří miliardáři, musím kroutit hlavou.
Co tím myslíte?
Forbes Digital Premium
