Svíčky vyrábět vůbec nechtěl. Stačilo ale pár náhod a nefunkční lis. Dnes Miroslav Šupler se svou rodinnou firmou Unipar ročně prodává svíčky za desítky milionů korun. A nakupují od něj světoví miliardáři.
Unipar je celkem nenápadná firma na nenápadném místě v Rožnově pod Radhoštěm. Za dvaatřicet let svého fungování je ve městě dost známá, jinak o nich ale podle majitele Miroslava Šuplera v Česku nikdo moc neví.
„Nemáme tu žádné obchodní oddělení, ani marketing. To bychom ani neuměli. Nikam necílíme. Děláme tady pouze to, co po nás chtějí zákazníci,“ vysvětluje hned na úvod svérázný valašský podnikatel a doplňuje, že v tom, co dělají, jsou jedineční.
Ještě než se pustí do vyprávění, nabídne nám vánoční punč a pozve nás na prohlídku do výrobny, kde dvanáct zaměstnanců ročně vyprodukuje zhruba 300 tisíc svíček. „Není to žádný zázrak – co vyrobíme za rok, velcí výrobci vyprodukují za den,“ upřesňuje pozici na trhu.
Jak je tedy možné, že valašská firma dosahuje padesátimilionového ročního obratu? Klíčem je klientela a způsob výroby. Dvě třetiny vyrobených svíček je prémiových a už desítky let si je objednávají desítky miliardářů z celého světa – nejčastěji z Ameriky, Číny, Skandinávie, Francie, Španělska nebo třeba Spojených arabských emirátů. A je mezi nimi dokonce i jeden Čech.
„Vyrábíme je přesně na míru. K zákazníkům nejdříve přijel náš člověk, který si vyfotil jejich interiér, a na základě toho jsme vymysleli design. Naším úkolem je vyrobit takové svíčky, aby do interiéru dokonale zapadly,“ přibližuje Šupler.
Typický zákazník rožnovské firmy má několik rezidencí, kde žije třeba jen určitou část roku. Objem výroby je pak přesně daný zhruba na dva roky dopředu a design se nemění. „Tito lidé si nenechávají vnutit nějaké trendy. Když už něco mění, změní celé sídlo,“ dokresluje podnikatel profil svých klientů.
Za velkou designovou svíčku zaplatí třeba pět set eur, tedy dvanáct tisíc korun. „Trvá nám tři dny ji nazdobit,“ říká Šupler a předvádí svíčku, připravenou pro jednoho ze stálých zákazníků. „Zirkony tam navrtáváme, lepidlo nedáváme – při hoření by byly svíčky toxické,“ připomíná.
Podobná svíčka vydrží hořet třeba tři sta hodin, což je však pro prémiové zákazníky Uniparu nepodstatný údaj. Ve svých sídlech tráví třeba jen několik měsíců v roce a nestihnou svíčku tak rychle spotřebovat. Když jim dojdou, vytáhnou si nové, nachystané v zásobě. Firma proto každoročně dodává paletu svíček na celý rok.
Svíčky z Uniparu se odlišují i tím, že jsou vyráběny technologií vyhýbající se škodlivinám, bez kterých se běžné svíčky neobejdou. Zatímco ty se obvykle odlévají, rožnovští je lisují za studena ze zvláštního hydrokarbonového prášku, který si sami vyrábějí.
„Z klasického parafínu dostaneme síru a olej a díky tomu při hoření nevznikají toxické látky,“ přibližuje Šupler specifickou metodu. Upravené je i samotné hoření – jednak proto, aby se vyhnuli olovnatým výparům, které při spalování vznikají, a také aby vylepšili kvalitu hoření. Výsledkem rožnovského úsilí je vysoce a jasně hořící plamen.
„To vše je ale na úkor vysoké ceny. Kvůli finanční náročnosti produktu to už nikdo nikdy po nás nebyl schopný zopakovat,“ vysvětluje Šupler a nevědomky tak odpovídá na otázku, proč se nebojí takto otevřeně popisovat své know-how.
Vysoké náklady nepokládá za problém. „Zákazníci, kteří chtěli, aby výrobek správně fungoval a byl šetrný ke zdraví, si k nám sami našli cestu,“ konstatuje lakonicky a zatím není konkrétnější.
„Je třeba dělat věci tak, jak chcete, aby je dělali vám. To stačí. Kdyby se tím řídili všichni na světě, tak by to bylo ideální. Nikdo si přece nebude sám sobě škodit,“ vysvětluje, a než nám tajemství prvotního úspěchu konečně prozradí, vracíme se ještě na chvíli zpět k prvopočátkům společnosti Unipar, které jsou vlastně také souhrou náhod.
Nápad vyrábět svíčky vlastní metodou totiž vznikl úplným omylem. Miroslav Šupler původně prodával hydraulické lisy na lisování gumy: nakupoval staré stroje, repasoval je a prodával nově vznikajícím firmám v gumárenském průmyslu. Do podnikání se prý na začátku devadesátek pustil, protože měl správné informace.
„Pracoval jsem ve fabrice, kde se dělala vojenská výroba. Kolem nás bylo hodně lidí, kteří nám dost věcí řekli. Když pak přišel rok osmdesát devět, nějak nás to nepřekvapilo. Byli jsme vlastně připraveni,“ popisuje Miroslav Šupler své podnikatelské začátky.
Podnikání prý měl vždycky v krvi. Možná proto, že vyrůstal bez otce a byl zvyklý se o sebe postarat. „To se pak hodně naučíte a můžete to ostatním nabízet za peníze. Peníze jsem vydělával už jako malý kluk,“ vzpomíná.
Jednou ho oslovil stolař a chtěl, ať mu udělá lis na dřevěné brikety. To neuměl, a tak koupil starý prototyp v Německu. „Ukazovali mi ho a byl v pořádku. Teprve když jsem ho dovezl a vylisoval první brikety, zjistil jsem, jakou chybu jsem udělal. Brikety měly doutnat, ale hořely, protože v nich byl namíchaný parafínový prášek, který sloužil jako pojivo,“ vysvětluje podnikatel.
Zůstal mu tak nepoužitelný stroj a úvěr na 250 tisíc marek. „Chvíli jsem se s tím trápil a mezitím si hrál. Sypal jsem do toho všechno možné, až jednou jsem tam nasypal parafín a vznikla první svíčka,“ vzpomíná.
To se zalíbilo jeho manželce, která si ve výrobně hrála s dětmi na obchod a občas pozvala nějaké kamarádky, se kterými si tam při kávě vyráběly svíčky. „Časem si začala stěžovat, že svíčky při používání smrdí. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, až jsem nakonec poprosil známé chemiky o radu a ti mi poradili, jak to vyčistit. A dál už to znáte,“ naráží na už zmíněný výrobní postup.
Jak se mu tedy povedlo získat hrstku nejnáročnějších klientů na světě? „I to byla náhoda,“ přiznává Šupler. Jednou za ním přijel kamarád z dětství, který emigroval do Ameriky, a manželka mu ukázala, co v Rožnově dělají.
„Já už byl natěšený, že mu budu do Ameriky dodávat lisy, ale on jen konstatoval, že taková hračka není nic pro Ameriku. Zato svíčky, ty ho zaujaly hned,“ směje se podnikatel.
Jejich kamarád v Americe pracoval pro designérské studio, které obsluhovalo nejnáročnější klientelu světa, a zvláštní svíčky byly přesně druhem zboží, který se jim zrovna hodil. Šupler mu proto dodal elegantní svíčky ve dvou odstínech.
„A tam to začalo. Dá se říct, že nitky do celého světa vedou právě z Ameriky. My jsme ani nic nečekali. Ale chytlo se to a noví klienti postupně zkoušeli, co umíme. Naštěstí jsme tu měli ženské, co dělaly ve sklárnách a zvládly precizně malovat. První design se totiž vždy maluje ručně, až ten další se pak tiskne,“ doplňuje další detaily z výrobního postupu.
Díky tomu, že jim dvě třetiny obratu přinese movitá klientela, si mohou dovolit zbylou část produkce věnovat e-shopu, hotelům, firmám a kamenné prodejně. „Pro český trh vyrábíme jen proto, že tady máme exkurze ve výrobě a lidé si pak samozřejmě nějakou tu svíčku chtějí i koupit. Příjmy z téhle výroby jsou pro nás vlastně nepodstatné,“ říká podnikatel.
Na e-shopu zákazníci najdou svíčky vyrobené stejnou metodou, avšak design není zakázkový a cena je podstatně nižší. Malou svíčku mohou lidé koupit už od sta korun.
O rodinnou firmu se teď nejvíc stará syn a dcera Miroslava Šuplera, kteří v provozu v podstatě vyrostli. „Nejproduktivnější a nejkreativnější období v životě je kolem třiceti. Tolik má teď syn, takže ho necháváme, aby se o to tady staral. Dcera se stará o hotelovou klientelu. My s ženou se procesu ještě účastníme, ale už nemusíme,“ pochvaluje si Miroslav Šupler.
S manželkou prý za svými klienty rádi cestují. „Jezdíme autem a máme to vlastně jako výlet. Všude máme nějaké Čechy, kteří nám v komunikaci pomáhají, my totiž neumíme skoro žádný jazyk,“ přiznává.
V budoucnu žádný velký růst neplánují. „Vyhovuje nám to tak, jak to je. Nejhorší je, když si kladete cíle, a ještě horší je, když si kladete cíle, o kterých víte, že nejsou překonatelné. Ideální je si naložit menší fůru a s lehkostí ji vézt,“ vysvětluje svou životní filozofii.
Plány do budoucna přesto má. „Máme tu nahoře takovou malou laboratoř, kde vše testujeme. Já tam teď zkoumám různé možnosti, jak svíčky vylepšit pomocí elektronizace,“ nastiňuje závěrem.
