skip to main content
Miliardáři

Mezi slepými bez sankcí králem. Oligarcha Potanin díky invazi staví bankovní impérium

Desetiletí si potřásal rukou jak s New Yorkem, tak s Moskvou, a teď i díky invazi na Ukrajině a sankcím Západu Vladimir Potanin dokončuje skutečný bankovní kolos. „Mohl by se stát vlastníkem největší soukromé banky v Rusku,“ zní od jeho rivalů i expertů na ruskou ekonomiku.

Po únorovém vpádu Ruska na Ukrajinu si americký prezident Joe Biden a jeho evropské protějšky došlápli na ruské oligarchy a jejich „nezákonně nabytý majetek“ začali zabavovat a zmrazovat. Ale ten nejbohatší oligarcha ze všech, Vladimir Potanin, zůstává západními sankcemi nedotčen. Vesele pokračuje v rozšiřování svého impéria a za poslední měsíc uzavřel tři velké finanční obchody.

V dubnu Potaninova investiční holdingová společnost Interros koupila zpět Rosbank od francouzské firmy Société Générale. Ta ruskou bankovní skupinu od Potanina koupila po sérii několika obchodů mezi lety 2006 a 2014. Jeden z bývalých zaměstnanců Société Générale řekl Forbesu, že zpětný odkup byl pro Potanina „fantastickou nabídkou“.

Nedlouho nato, 28. dubna, prodal Oleg Tiňkov, zakladatel Tinkoff Bank, jedné z největších ruských soukromých bank, svou společnost Interrosu za nezveřejněnou částku poté, co veřejně odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu. Tiňkov sdělil Forbesu, že byl Kremlem „přinucen“ prodat své akcie za přibližně tři procenta jejich skutečné hodnoty.

A do třetice, začátkem tohoto týdne Potaninův Interros koupil United Card Services, ruskou pobočku americké platební společnosti Global Payments Inc. Podmínky obchodu nebyly zveřejněny.

„Zdá se, že bylo rozhodnuto zkonsolidovat některá aktiva ve finančních službách nikoli do rukou státních bank, ale do rukou soukromé skupiny loajální ruskému prezidentovi,“ říká Vladimir Milov, ruský opoziční politik a ekonom v exilu. „Právě Potanin byl k Putinovi loajální od samého počátku jeho éry,“ dodává.

Ruský miliardář a podnikatel Vladimir Potanin na setkání v moskevském Kremlu, 26. prosince 2018. | Foto Getty

Nikoho, kdo je obeznámen s Potaninovým vzestupem, nemůže výčet jeho úspěchů z posledních týdnů překvapit. Jestli totiž tento oligarcha něco umí, je to těžit z nepokojů.

Jedenašedesátiletý finančník a kovový magnát vybudoval své jmění v chaotických devadesátých letech. Byl strůjcem nechvalně známého programu „půjčky za akcie“, který Potaninovi a malé skupině dobře zajištěných obchodníků umožnil za výhodné ceny převzít kontrolu nad mnoha významnými společnostmi těžícími přírodní zdroje.

Položil tak základy pro ruskou oligarchii a ekonomickou kleptokracii. Prostřednictvím pochybných převodů aktiv se poté podílel na překonání ruské finanční krize v roce 1998.

Potanin je přitom jedním z mála magnátů z Jelcinovy éry, kteří jsou stále v Rusku a vyhnuli se jakýmkoli výraznějším západním sankcím. Jediným, kdo na něj nějaké sankce uvalil, byla Kanada. Jeho společnost Nornikel, největší světový výrobce niklu a palladia, tak nadále chrlí kovy pro zákazníky po celém světě – a v Evropě především.

Podle poradenské společnosti Wood Mackenzie se firma loni postarala o 27 procent veškerého evropského dovozu niklu. Její finská pobočka Nornikel na výrobu materiálu do baterií, vybudovaná ve spolupráci s německým chemickým gigantem BASF, je navíc základním pilířem zelené agendy EU. Nornikel je také zásadním hráčem na světových trzích s palladiem. Vyrábí asi 35 procent tohoto vzácného kovu, používaného v polovodičích a automobilech.

Proč na možná nejvýznamnějšího ruského oligarchu hněv Západu zatím nedopadl? Důvodů je víc. Ale jedním je i to, že v Potanin v tom zkrátka umí chodit.

Oligarcha se velmi obratně stýkal s Kremlem i se Západem. Poskytl například investici ve výši dvou miliard dolarů na ruské olympijské hry v roce 2014 a zároveň dotoval americké kulturní instituce a působil v prestižních správních radách.

Jeden týden si podával ruku s demokraticky zvolenými vůdci na obchodních konferencích a druhý uzavíral dohody s přáteli-oligarchy. Stejně jako jeho známější vrstevník Roman Abramovič si tak i Potanin více než dvě desetiletí užíval toho nejlepšího z obou světů.

„Potanin byl vždy ohromným oportunistou,“ říká Stanislav Markus, profesor na katedře obchodu a financí Univerzity v Jižní Karolíně, který se zaměřuje na postsovětskou ekonomiku. „Od půjček za akcie přes jeho střety s Olegem Děripaskou kvůli Nornikelu až po filantropické budování dobrých vztahů se západními investory a nyní také jeho správnou interpretací rekalibrace moci v Rusku.“

To, zdá se, zahrnuje i rozhodnutí přemístit své hlavní investiční podíly, a to ještě před válkou. Už 10. prosince, v době, kdy Putin na ukrajinské hranici teprve shromažďoval ozbrojené síly, přesunul Potanin Interros Capital – dceřinou společnost Interros Group, která vlastní jeho 31,5procentí podíl v Nornikelu – z Kypru na Ruský ostrov.

Jde o speciální administrativní oblast v Japonském zálivu a jeden ze dvou „ruských offshorů“, které Putin založil v roce 2018, aby s pomocí nabídky daňových zvýhodnění přilákal ruský kapitál domů.

Společnost Interros oznámila svůj návrat do Ruska a slíbila, že „bude důležitým investorem“ na východě, v chudší části země. Tento závazek, který připomíná Abramovičovy investice v oblasti východní Čukotky v době, kdy tam byl guvernérem, zahrnuje například financování turistického rozvoje v Three Volcano Park na hornatém poloostrově Kamčatka na dalekém východě.

Generální ředitel společnosti Nornikel také nikdy nekritizoval ruského prezidenta Vladimira Putina za válku na Ukrajině. Politicky se sice vyjadřoval, ale jinými směry. Ozval se například 11. března, během výkřiků ruské krajně pravicové strany o vyvlastnění majetku v rukou zahraničních vlastníků, Potanin v Telegramu varoval: „Neměli bychom jim chtít ‚zabouchnout dveře‘, ale raději se snažit zachovat ekonomickou pozici Ruska na těch trzích, kde jsme si tak dlouho budovali pozici.“

Jakékoli zabavování majetku vládou, řekl Potanin, „by nás vrátilo o sto let zpět, do roku 1917. A důsledky – celosvětovou nedůvěru investorů v Rusko – bychom pociťovali po mnoho desetiletí.“

Niklové plechy společnosti Kola Mining and Metallurgical Company (Kola MMC), jednoho z oddělení ruské kovodělné a těžařské společnosti Nornikel. | Foto AFP/Getty

Potanin také počítá s jedním důležitým přítelem: Andrejem Klišasem, bývalým prezidentem Nornikelu, který v současné době předsedá výboru Rady Ruské federace pro ústavní legislativu a budování státu. Klišas byl klíčovou postavou v ruských ústavních reformách v roce 2020, které umožnily prezidentu Putinovi zůstat u moci: „Klišas je tou nejdůležitější postavou, která prosazuje strategickou Kremlem řízenou legislativu,“ říká Milov, „a stále má k Potaninovi velmi blízko.“

Řekni, kde ty sankce jsou

O tom, z jakého důvodu se Potanin vyhnul sankcím, jsou úřady USA i Evropské unie podezřele ticho. Mluvčí Evropské komise Paloma Hall Caballero odmítla situaci okolo Potaninových sankcí komentovat, dodala ale, že „stále ještě není nic rozhodnuto“. Ministerstvo financí USA pak na žádost Forbesu o komentář nereagovalo. Mnoho lidí se však domnívá, že se Potanin vyhnul sankcím právě kvůli značné důležitosti Nornikelu pro Západ.

Pokud by byl Nornikel zasažen sankcemi, „vedlo by to k neuspokojení evropské i americké poptávky, protože je velmi obtížné tyto materiály nahradit. Obzvláště Evropu by to hodně zasahlo,“ říká Nikhil Shah, vedoucí oddělení pro výzkum niklu ve společnosti CRU Group. „USA se při dovozu niklu spoléhají více na Kanadu než na Rusko, sankce ze strany USA nebo EU by ale zvýšily ceny všude,“ říká Shah.

„Potatinovo podnikání spočívá v oblasti niklu a palladia, což je pro průmysl Evropské unie životně důležitá oblast,“ vysvětluje Sebastiaan Bennink, partner v nizozemské advokátní kanceláři BenninkAmar, specializující se na obchodní sankce. „To je také důvod, proč je dovoz niklu výjimkou z mnoha zákazů stanovených v sankčních nařízeních Evropské unie.“

Reklama

Navíc panuje dojem, že i v případě, že by byl sankcionován pouze Potanin a ne jeho společnost, západní firmy by se stále chovaly k Nornikelu, jako by penalizován byl. A to i přesto, že Potanin vlastní méně než padesát procent společnosti, což je určující hranice v zákoně o sankcích, říká Viktor Winkler, právník se specializací na sankce.

Evropské banky a korporace by se Nornikelu vyhýbaly „kvůli příliš těsnému spojení Potanina se společností,“ říká Winkler.

Rok 2013, Vladimir Potanin doprovází prezidenta Vladimira Putina při prohlídce lyžařského střediska Roza Chutor za dvě miliardy dolarů. | Foto AFP/Getty

Potanin se narodil v roce 1961 do zámožné rodiny členů komunistické strany. Počátkem osmdesátých let navštěvoval elitní Moskevský státní institut mezinárodních vztahů a poté byl zaměstnán na ministerstvu zahraničního obchodu.

Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, založil Potanin svou finanční holdingovou společnost Interros, která začínala jako obchodník s neželeznými kovy. Brzy se spojil s Michailem Prochorovem a vytvořili bankovní skupinu Oneximbank, která těžila z prvních dnů ruské privatizační vlny.

Své bohatství tato dvojice upevnila v roce 1996 během kampaně za znovuzvolení Borise Jelcina, prvního demokraticky zvoleného vůdce Ruské federace. Jelcin byl neoblíbený v průzkumech veřejného mínění, potýkal se s masivním vládním schodkem a čelil znovuobrozené komunistické straně. Potřeboval peníze na svou kampaň a jeho vláda potřebovala finanční injekci.

Potanin se bál převratu a také vycítil příležitost, a tak vznikl program „půjček za akcie“. Dohoda byla finančně celkem složitá, ale její podstata byla velice jednoduchá: výměnou za půjčku deficitem zatížené ruské vládě a za pomoc s financováním Jelcinovy kampaně dostali Potanin a několik dalších bohatých podnikatelů akcie dvanácti státních energetických a těžařských společností ve formě „pronájmů“. Tyto pronájmy se pak měly změnit ve vlastnictví pouze v případě, že by Jelcin vyhrál. Což se také stalo.

„Celé to vymyslel Vadimir Potanin,“ říká Daniel Treisman, profesor politologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, který se specializuje na postsovětskou politiku. Bankéř v podstatě vypracoval vše do podrobností spolu s ekonomem Anatolijem Čubajsem, tehdejším vicepremiérem pro hospodářskou a finanční politiku, který měl za úkol zvyšovat privatizační snahy. Pro zajímavost, v březnu Čubajs opustil svůj vládní post a uprchl z Ruska.

Poté co Potanin převzal svůj podíl v Nornikelu, stal se na krátkou dobu místopředsedou vlády prezidenta Borise Jelcina, zatímco jeho partner Prochorov nadále dohlížel na obchodní činnosti společnosti. Díky Prochorovově radikálnímu přetvoření organizačních procesů a globálnímu boomu komodit společnost na výrobu kovů rychle rostla. Tržby Nornikelu z roku 2003 ve výši 3,1 miliardy dolarů se do roku 2007 vyhouply na 17,1 miliardy dolarů. A hodnota akcií společnosti za stejné období vyskočila ze čtyř miliard dolarů na 28 miliard dolarů.

Během ruské finanční krize v roce 1998 ale Potanin málem o všechno přišel, protože devalvace rublu zdecimovala hodnotu akcií oligarchů. Potanin však účinně zbavil Oneximbank cenných aktiv, čímž si zachoval své osobní jmění a zároveň zatížil zahraniční akcionáře banky svými pasivy.

Po Prokohorovově zatčení za styky s prostitutkami ve Francii, byť jakékoli provinění popíral a nebyl nikdy obviněn, nutil v roce 2007 Potanin svého bývalého partnera, aby z Nornikelu odstoupil a poté mu prodal svůj podíl v Nornikelu se slevou. Prokohorov se chvíli tvářil, že svému bývalému partnerovi při vyjednávání jde na ruku, nakonec ale svůj podíl prodal jinému oligarchovi: Olegu Děripaškovi a jeho UC Rusal.

„Někdy může být silný hráč až příliš sebevědomý,“ prohlásil lstivě Prochorov v rozhovoru pro Forbes v roce 2009. Ale Potanin se alespoň trochu dětinsky pomstil. Prochorov, který později koupil tým New Jersey Nets, brzy dostal dopis, ve kterém byl informován, že už nemůže provozovat vodní sporty na výcvikové základně na přehradě Istrinsk, majetku společnosti Interros. Poté co byl požádán, aby si odnesl své sportovní vybavení, se Prokhorov údajně zeptal: „Může mě Potanin také donutit odejít z mého domu?“

Mezitím Potanin pečlivě pěstoval vztahy se západními mocenskými osobnostmi. Podepsal Giving Pledge, kterou založili Warren Buffett spolu s Billem a Melindou Gatesovými, aby zavázali miliardáře k darování alespoň poloviny svého majetku na charitu. Působil také v poradním výboru Rady pro mezinárodní vztahy se sídlem v New Yorku a byl v dozorčí radě nadace Guggenheimova muzea. Po ruské invazi na začátku tohoto roku z obou rad však v tichosti odstoupil.

Podle informací organizace Anti-Corruption Data Collective darovala Potaninova charitativní skupina Kennedy Center for the Performing Arts přes 5,5 milionu dolarů. Velkoryse také obdaroval Oxfordskou univerzitu a v roce 2016 věnoval více než 250 děl ruského umění pařížskému Centre Pompidou.

„Potanin byl zkrátka výjimečně důvtipný v tom, že udržoval vztahy s důležitými lidmi Západu prostřednictvím filantropie a zapojoval se do kulturních institucí,“ říká Stanislav Markus z Univerzity v Jižní Karolíně. „Tyto konexe mohou být neocenitelné v případě nutnosti ochrany vlastnických práv oligarchů a potřeby vyhnout se sankcím.“ dodává.

Britský premiér Tony Blair (vlevo) tleská, zatímco John Browne, výkonný ředitel BP, si vyměňuje podepsanou dohodu s Vladimirem Potaninem (vpravo) o koupi deseti¨procentního podílu v ruském producentovi ropy Sidanco. | Foto Getty

I prezidentu Putinovi se samozřejmě dostalo Potaninovy pozornosti. Jak už jsme zmínili, oligarcha investoval přes dvě miliardy dolarů, 400 milionů ze své vlastní kapsy a zbytek ze státní půjčky, do masivního lyžařského střediska Roza Chutor v Soči. Komplex byl postaven v rámci projektu, který byl pro Putina osobně velmi důležitý a který nesl název Ruské olympijské hry 2014.

Resort každoročně vítá přes dva miliony návštěvníků a je ve vlastnictví společnosti Interros. Potanin říká, že poprvé snil o „horském lyžařském středisku světové úrovně v Rusku“ už v roce 2002, když byl s ruským prezidentem na lyžařském výletě v Rakousku. Je také známo, že on a Putin spolu při několika příležitostech hráli lední hokej. Nedávno Potanin pověřil Sergeje Bachina, generálního ředitele Roza Chutor, aby vedl stavbu jeho nového turistického střediska daleko na východě.

Potaninův seznam dobrých skutků mu pravděpodobně pomohl také v květnu 2020, kdy z věkem opotřebované palivové nádrže Nornikel uniklo 150 tisíc barelů nafty do arktického centra Norilsk, města s 200 tisíci obyvateli, po kterém se Potaninova společnost jmenuje. Putin Potanina sice v živém televizním vysílání pokáral, Nornikel uhradil pokutu dvě miliardy dolarů a zaplatil náklady na odstranění následků nehody, ale oligarchovo obchodní impérium a bohatství zůstaly bez újmy.

Letecký pohled ukazuje znečištění v řece v okolí města Norilsk, 6. června 2020. | Foto AFP/Getty

Otázka je, jak dlouho Potaninova dvojitá hra dobré konexe vydrží. Ruská válka na Ukrajině se stále protahuje a názor západních úřadů na Potanina se zřejmě ještě bude přehodnocovat.

Evropská unie minulý týden oznámila svůj plán eliminovat dovoz ruské ropy do konce tohoto roku. Také USA v posledních týdnech zesílily svůj tlak na oligarchy a oznámily nový zjednodušený proces zabavování jejich majetku.

Před nadcházející bouří by však Potaninovi mohly pomoci právě nedávné investice do finančních služeb se sídlem v Rusku. Disident v exilu Milov si myslí, že pro Potanina je to totiž teprve začátek.

„Existuje poměrně velká pravděpodobnost, že Alfa Bank někdy v brzké době postihne osud Tinkoffu,“ říká a odkazuje tím na další velkou ruskou soukromou banku, jejíž miliardářští šéfové, Michail Fridman, German Khan, Alexej Kuzmičev a Petr Aven, byli všichni sankcionováni Evropskou unií, Spojeným královstvím, USA nebo rovnou všemi třemi.

„Otevírá se tu velký prostor.“ Potanin má v bankovním sektoru zkušenosti a tu možnost určitě vidí. Mohl by se stát vlastníkem největší soukromé banky v Rusku,“ říká Milov.