Vždycky ji bavilo umění, móda a design. Jenže rodina ani škola Stáňu Šlosserovou v jejích zájmech nepodporovaly a odmaturovala tak na zemědělské škole. Měla však to štěstí, že přišla sametová revoluce a otevřely se nové možnosti. Základy pochytila na soukromé umělecké škole a pak už jí do cesty přicházely nabídky, které se nedaly odmítnout.
I když zpočátku pracovala zadarmo, bylo to v oboru, který si vysnila. Stala se návrhářkou a filmovou kostymérkou, a to ne ledaskde. Oblékala herce hollywoodské produkce. A rozuměla si s nimi.
„Hej, Orlando, přestaň se tu vykrucovat a jdi si vzít košili,“ dovolila si klidně křiknout na hereckou megahvězdu Blooma. To když zrovna vylezl ze svého karavanu vysvlečený do půl těla. Zdálo se jí v tu chvíli, že to už není ten plachý skromný kluk, kterého poprvé potkala u filmu Černý jestřáb sestřelen. Tehdy jí vyprávěl, co všechno měl kvůli natáčení v těle zlomené.
„Nejsi už tak trochu floutek?“ šťouchla si do něj. „Ty mě vždycky prokoukneš,“ zasmál se Bloom a začali si povídat o jeho synovi.
archiv Stáni Šlosserové
Stáňa Šlosserová a Orlando Bloom
Bloom není jedinou filmovou superstar, kterou česká kostymérka viděla v trenkách a vznikla díky tomu mezi nimi přirozeně blízká vazba. Ne vždycky to ale bylo takhle jednoduché. Třeba ve chvíli, kdy ji okřikl agent Russela Crowa, když s hercem prohodila pár slov na place filmu Gladiátor.
Crow si ji po té vzal stranou a uklidnil – vykašli se na něj, je to syn producenta a moc si dovoluje, nemám ho rád. Řekl to ale prý ještě peprněji. Někdy se podle Stáni okolo velkých hvězd vytváří podivná bublina. Lidé v jejich okolí brání ostatním se k nim přiblížit, aniž o tom herci vůbec vědí.
„Michael Douglas se mě jednou ptal, proč se lidi nesmějí, když dělá na place vtipy. Odpověděla jsem, že se bojí. Neví, jestli se můžou smát. S tím já problém nemám, protože když vidím, že přede mnou stojí Michael Douglas ve spodním prádle a má úplně studené nohy, přinesu mu teplé ponožky. To pak mezi námi tyhle bariéry padají,“ vysvětluje Stáňa.
Její práce ale není jen o tom, seznamovat se s hereckými hvězdami, nýbrž oblékat je. K profesi, kterou na volné noze dělá už víc než 20 let, se dostala přitom docela náhodou.
archiv Stáni Šlosserové
Stáňa Šlosserová a John Malkovich
V Anglii, kam se po škole se sestrou rozjela naučit jazyk, se v restauraci, kde pracovala, seznámila s příjemným mladíkem. Začali spolu poznávat zemi a později i chodit. Když ji vzal k nim domů, mladíkův otec se Stáni zeptal, jestli by mu navrhla změnu pracovny.
Řekla mu totiž, že má vystudovanou uměleckou školu a tyhle věci ji baví. S radostí souhlasila, i když to bylo zadarmo. Bylo jí dvaadavacet a sbírala zkušenosti. Když se pustila do proměny interiéru, všimla si v pracovně fotky, na které byla Meryl Streep.
Odvážila se zeptat, co vlastně otec dělá, a dozvěděla se, že je filmový producent a produkoval mimo jiné film Vzpomínky na Afriku. Tak odstartovala Stánina profesní dráha, kterou si už jako malá vysnila. Cesta k ní byla ale docela hrbolatá a komplikovaná.
Odmala ji bavilo oblékání, móda, design a umění. Jenže v rodině nikdo takové zájmy neměl a ani ve škole nezískala pro svou zálibu podporu. Říkali jí, že není moc talentovaná a i kvůli rakouské babičce ať raději zapomene na UMPRUM nebo AVU. A tak vystudovala střední zemědělskou školu.
Pak ale přišla revoluce a s ní možnost studovat na soukromé Mistrovské škole uměleckého designu, kde ji přijali do ateliéru oděvu a pak krajky a výšivky.
„Měla jsem vystudováno, ale zjistila, že tu není velká poptávka po tom, co umím. Tak jsme se sestrou vyrazily do Anglie naučit se jazyk. Udělaly jsme státnice z angličtiny na Cambridgi a přitom pracovaly jako au pair, žehlily košile, uklízely v továrnách nebo obsluhovaly v restauracích,“ vzpomíná Stáňa a doplňuje, že měla i šest prací najednou.
Tahle zkušená trvala tři roky a během ní dostala Stáňa nabídku od otce svého přítele, aby jim pomohla s filmem Mission: Impossible, který se natáčel v Čechách. Potřebovali někoho, kdo bude dělat překlady, telefonovat a domlouvat různé produkční věci.
„Byla to také práce zadarmo, ale dostala jsem díky ní skvělé doporučení, že jsem šikovná, pracovitá a mám bright spirit, tedy pozitivního ducha. Navíc mně producent doporučil, ať jdu na pohovor k dalšímu filmu,“ říká Stáňa. K tomu už došlo v Česku. Ucházela se o místo kostymérky a návrhářka se jí po dvou dnech ozvala, že ji bere.
Byla to podle ní ale hrozná zkušenost. Český tým nechápal, proč vzali právě ji, jestli není nějaký nasazený agent.
„Zažila jsem šikanu a film vlastně proplakala. Češka na pozici supervizora, který hlídá, aby všechno okolo kostýmů bylo připravené a v pořádku, mě využívala pro komunikaci s anglickou částí týmu, protože sama jazyk neuměla, a pak ještě začala roznášet řeči, že jsem se zapletla s anglickým kolegou. Hrůza,“ vzpomíná Stáňa.
archiv Stáni Šlosserové
Stáňa Šlosserová a Michael Douglas
Po téhle zkušenosti to chtěla vzdát, naštěstí se ale oklepala. Dostala totiž ponaučení od producenta. Řekl jí: Vítej v tomhle světě, musíš se nad něj povznést a hlavně dělat dobře svoji práci.
Chvíli uvažovala o tom, že bude překládat a u toho třeba vybalovat zboží v obchodě, ale pak dostala nabídku dělat asistentku návrhářce od české produkce. Řekla si, že dá téhle profesi ještě šanci. Hned následovala další nabídka, dělat kostymérku pro film Jakea Scotta, syna slavného otce Ridleyho. A tahle práce jí otevřela dveře k filmu Gladiátor s Russelem Crowem.
„Točilo se na Maltě. Od tří ráno jsem oblékala kompars a pak mě povolali ještě k hercům. Spala jsem denně pár hodin, ale byla to veliká radost. Producenti si všímají, jak vám to jde a jak jste ochotní, a pokud vidí, že jste dobří, další nabídky na sebe nenechají dlouho čekat,“ říká Stáňa.
Nejenže oblékala další velkofilm Černý jestřáb sestřelen, ale v těch příštích se stala supervizorem, který je na pomyslném stupni důležitosti těsně za kostýmním návrhářem uvedeným v titulcích. „Teď na pozici kostýmního návrháře pracuji v Česku a také v Německu. Byl přede mnou dobový seriál, ale covid jeho výrobu odložil,“ dodává Stáňa.
Pandemie zastavila nebo alespoň přibrzdila celý filmový průmysl, a tak i Stáňa musela vymyslet, co bude v této době dělat. Založila mimo jiné facebookovou skupinu Zrcadlo stylu a zabývá se online stylingem. Svým zákazníkům se snaží ukázat, co všechno můžou stvořit z toho, co mají doma v šatníku.
„Za hodinu a půl jsem schopná najít okolo 20 modelů jen z věcí, které už lidi ve skříni mají. Obvykle přijdeme společně na to, že je třeba doplnit šatník jen o drobnosti typu tenký červený pásek, baleríny a podobně. Ženy si obvykle nové možnosti vyfotí a nalepí do skříně, muži si je prohlížejí v mobilu,“ usmívá se stylistka.
Dodává, že dostatek peněz nemusí být zárukou, že se dotyčný obléká dobře. „Třeba úspěšné ženy nemají příliš času řešit tyhle věci. Každý máme talent na něco jiného, ony se věnují své profesi a jejich módní přešlapy jsou pak občas znát,“ říká Stáňa.
Navíc podle ní bylo umění stylu v České republice přerušené. Dvacátá léta minulého století byla hodně stylová, ale doba socialismu je zničila. Lidé se to znovu učí a dělají pochopitelné chyby.
archiv Stáni Šlosserové
Stáňa Šlosserová a Kelly Reillyová
„Například slepě kopírují módní trendy, neví, co jim sluší, nebo chtějí být stejní a nevyčnívat z řady. Chybí odvaha a originalita, jakou můžete potkat třeba v Londýně nebo Paříži. A ty nejsou otázkou peněz,“ míní.
Ráda by lidi naučila sestavit a používat takzvaný kapsulový šatník, ve kterém je omezený počet kvalitních kusů oblečení, které jdou vzájemně kombinovat. Přiznává, že ona sama ve svém šatníku příliš kusů také nemá.
„Stačí třeba 30 kusů oblečení, ze kterých vytvoříte 90 různých outfitů. Základem jsou nadčasové věci. Třeba jednu bílou košili můžete zkombinovat i sedmkrát a pokaždé z ní vytvořit oblečení pro jinou příležitost. Není umění utrácet peníze a pak nevědět, jak oblečení využít, ale pořídit pár kvalitních a krásných kusů, které dokonale sednou. Pak je radost se oblékat,“ říká.
Kromě online platformy a stylingu pro klienty, které získává hlavně díky doporučením, se Stáňa věnuje i interiérovému designu a vymýšlí další projekty. V jednání je dokonce kniha. Byla by také ráda, kdyby víc mladých lidí začalo znovu uvažovat o řemesle.
„Je důležité jeho tradici zachovat. Víte, co na mojí práci oceňují americké filmové produkce? Že jsem zručná a umím věci rychle vyřešit. Když je třeba něco někam přidělat, zvládnu to za půl hodiny. Americký kostymér by poslal svého asistenta, aby sehnal řidiče, ať dojede a koupí lepicí pásku,“ směje se Stáňa, která už se těší, až se filmový byznys znovu rozjede.
