Paul Allen založil s Billem Gatesem společnost Microsoft, díky čemuž se stal jedním z nejbohatších lidí americké historie. Do historie ovšem promluvil i jinak: v mořských hlubinách objevil vrak křižníku USS Indianapolis, od jehož potopení za druhé světové války – a od drastické tragédie, jež po tomto potopení následovala – uplynulo 30. července přesně osmdesát let.
Válečná loď leží na dně Filipínského moře, od hladiny ji dělí zhruba pět a půl kilometru. „Je ale důležité a určitě i dojemné, že víme, kde přesně se torzo Indianapolisu nachází. Dostáváme tím větší příležitost uctít památku statečných mužů z jeho paluby,“ prohlásil Paul Allen v srpnu 2017, kdy dlouho očekávaný nález oznámil.
Pár desetiletí předtím, než se – a to doslova – ponořil do hlubin a dějin druhé světové války, rozpoutal Allen revoluci. Mikropočítačovou revoluci, která natrvalo změnila svět.
Příběh, kterak se z vůle Allena a jeho spolužáka ze střední školy, jistého Billa Gatese, zrodila v roce 1975 v novomexickém městě Albuquerque společnost Microsoft, je kánonem podnikatelské Bible. Technologičtí vizionáři pohádkově zbohatli a jmění si nenechali jen pro sebe, stali se z nich velmi štědří filantropové.
Paul Allen se navíc ve svých aktivitách široce rozkročil. V Microsoftu si ponechal podíl, ale jinak společnost opustil už začátkem roku 1983 a vydal se prozkoumávat další barvy světa.
Allenovo investiční portfolio v hodnotě několika miliard dolarů zahrnovalo mimo jiné technologické a mediální skupiny, vědecký institut pro výzkum mozku, institut pro výzkum umělé inteligence, nemovitosti nebo podniky v oblasti soukromých vesmírných letů.
Jeho tým amerického fotbalu ze Seattlu vyhrál v roce 2014 prestižní Super Bowl, patřil mu i basketbalový Portland ze slavné NBA.
Že měl pestrý vějíř zájmů? Ještě mnohem pestřejší, v mnohovrstevnaté škále aktivit by šlo ještě dlouze pokračovat. Pro naše vyprávění je podstatné, že mezi jeho nákladné hobby patřilo i pátrání po potopených vracích.
V polovině srpna roku 2017 tak se svým třináctičlenným expedičním týmem přesně určil místo, kde leží USS Indianapolis. Sám toto místo nazval: „Jde o válečný hrob.“
Patrně ještě výstižněji by šlo místo označit za válečný pomník. Budeme-li totiž brát hrob jako schránku pro těla zesnulých, pak těch se přímo v křižníku nachází menšina z celkového počtu námořníků, kteří v důsledku katastrofy zahynuli.
USS Indianapolis, spuštěný na vodu v roce 1931 a svého času přepravující amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, byl na sklonku července 1945, a tedy na sklonku druhé světové války, torpédován japonskou ponorkou.
Stalo se tak poté, co loď na tichomořskou základnu Tinian dopravila klíčové části pro atomové bomby svržené 6. a 9. srpna na Hirošimu a Nagasaki, což přimělo Japonce ke kapitulaci.
V tu dobu už ale křižník ležel více než pět kilometrů pod vlnami, na něž svítilo mírové slunce. Z 1195 členů posádky zabil úder torpéd víceméně ihned přibližně tři stovky, přeživší muži se ocitli ve vodě.
Zasažené plavidlo do ní zmizelo za pouhých dvanáct minut, na hladině se houpaly záchranné čluny, těch ale nebyl dostatek, takže se na ní houpali i lidé v záchranných vestách či dokonce bez nich.
Byli však živí, měli naději, takže v tu chvíli mnozí jistě blahořečili osudu. Z utrpení, které je následně čekalo, se ovšem dá nejspíš právem vyvozovat, že místy rozhodně záviděli těm, které ihned po zásahu zabila exploze. Opuštěni na širém moři, stávalo se asi devět set trosečníků oběťmi dehydratace, nemilosrdného vedra, šílenství a také…
Žraloků.
Oceán byl plný agresivních žraloků bělocípých a podle všeho i žraloků tygřích a ti si udělali krvavou hostinu. Nikdy nikde nebyl zaznamenán tak masivní útok žraloků na lidi.
Predátoři nejprve snědli mrtvé, ale brzy je přilákaly pohyby živých ve vodě. Živých a naprosto bezbranných.
Námořník Loel Cox měl vedle sebe v jeden moment druha a v příští vteřině bylo v moři prázdno. Mihlo se vedle něj masivní tělo ryby, ještě zaslechl lidské zaúpění, pak moře zbarvila krev, která útočníky se zlověstnou ploutví na hřbetě ještě víc dráždila a přitahovala.
„Občas vyletěl žralok z vln, popadl člověka a vzal si ho s sebou dolů,“ popisoval Cox jaksi věcně, o to však děsivěji.
Nešťastníci se snažili sdružovat do kruhů, kde měli aspoň ti uprostřed o něco víc bezpečí, nic jiného prakticky dělat nemohli. Vlastně ještě něco: pokoušeli se od sebe co nejdále odstrčit mrtvé kamarády, aby je nenasytným tvorům nabídli místo sebe a také aby je k sobě nevábili.
Zoufalé výkřiky, záchvaty šílenství, nekončící panika… Nelze si dost dobře představit strašnější situaci než před osmdesáti lety ve Filipínském moři.
Kromě zabijáků s ostrými zuby tu byla i dehydratace. Někteří obrovskou žízeň nevydrželi a začali pít slanou vodu – výsledkem byla otrava a delirium. Oteklí a znetvoření nebožáci s pěnou u úst se dostávali do křečovitých posledních tažení, při nichž dokázali stáhnout ke dnu i muže poblíž.
A žraloci útočili znovu a znovu. Jeden z pamětníků líčil, jak si ve vlnách otevřeli proviant, konzervu se šunkou, jak ji ale vzápětí všemi silami s hrůzou odhodili – není třeba vysvětlovat, kdo okamžitě zavětřil.
Potopená loď a její členové vydaní na pospas žralokům – filmoví znalci jistě vědí, v jakém slavném snímku byla tahle scéna odvyprávěna. Líčí ji kapitán Quint v oscarových Čelistech režiséra Stevena Spielberga; Quint na plátně říká, že byl jedním z těch, kteří byli obklopeni žraloky, jedním z těch, kteří ze strašlivé loterie vyvázli.
Ve skutečnosti vyvázla asi třetina z devíti stovek. Přesně 316 mužů. Než přišla záchrana – což se stalo až po čtyřech dnech čili 2. srpna – měli žraloci na svědomí 150 obětí. Zbytek podlehl zraněním, dehydrataci či celkovému vyčerpání, některé zabilo i šílenství.
Posledním mrtvým v důsledku potopení USS Indianapolis byl velitel lodi Charles McVay. Ten byl vlekle vyšetřován pro pochybení, kvůli němuž torpédový útok údajně přišel, čelil také zlobě, urážkám a výhružným dopisům ze strany pozůstalých.
V listopadu 1968 nabil McVay pistoli a s ní si prostřelil hlavu; posmrtně byl ze všech obvinění očištěn, na katastrofě neměl sebemenší vinu.
Rok a něco po nálezu křižníku zesnul v říjnu 2018 i Paul Allen. Ještě ale stačil zaregistrovat vděk, který k němu za objev přiletěl.
„Rodinám ztracených to přinese útěchu,“ prohlásil tehdy třiadevadesátiletý Arthur Leenerman, člen posádky Indianapolisu, kterého se podařilo zachránit. „Po celá další desetiletí jsem si vroucně přál, aby někdo tu loď našel.“
